ECLI:CZ:US:2003:3.US.607.02
sp. zn. III. ÚS 607/02
Usnesení
III. ÚS 607/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. G., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. června 2002, sp. zn. 33 Odo 319/2002, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. 10 Co 130/2001, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 15 C 111/98, mimo ústní jednání dne 17. ledna 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Pavlem Holländerem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Formálně vadnou ústavní stížností, jež byla doručena Nejvyššímu soudu ČR dne
23. srpna 2002 a tímto soudem postoupena Ústavnímu soudu podáním, jež bylo svěřeno k poštovní přepravě dne 13. září 2002, napadl stěžovatel podle obsahu ústavní stížnosti pravomocné usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. června 2002 (33 Odo 319/2002), rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. listopadu 2001 (10 Co 130/2001-133) a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. listopadu 2000 (15 C 111/98 - 105).
Usnesením Nejvyššího soudu ČR (33 Odo 319/2002) bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. listopadu 2001
(10 Co 130/2001-133).
Stěžovatel bez bližšího zdůvodnění napadl procesní postup Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, a postup Krajského soudu v Ostravě při dokazování (neprovedení důkazu znaleckým posudkem). Dále uvedl, že "pokud by se dovolací soud zabýval předmětem sporu, nepochybně by musel dospět k závěru, že okresní i krajský soud nesprávně právně posoudily předmět sporu". Obecný soud stěžovatele poškodil tím, že neprovedl jím navržený důkaz znaleckým posudkem; domáhal se proto, aby "Nejvyšší soud České republiky rozhodl, že dovolání je přípustné a určil dovolacímu soudu projednání věci".
Podání stěžovatele, ač bylo adresováno Nejvyššímu soudu ČR a procesní návrh stěžovatele se týkal rovněž Nejvyššího soudu ČR, bylo Ústavním soudem posouzeno jako ústavní stížnost, a to již proto, že tak je označeno, stěžovatel brojí proti postupu obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu ČR) a usnesení Nejvyššího soudu ČR již bylo vydáno.
Podání stěžovatele trpělo formálními vadami, které spočívaly v tom, že nebyl zastoupen advokátem (§30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a nebyla k němu přiložena kopie rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 4 zákona). Tyto formální vady byly stěžovateli vytknuty výzvou Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2002 (č. l. 4), kterou stěžovatel převzal dle doručenky 3. prosince 2002, a současně mu byla k jejich odstranění stanovena 30denní lhůta.
V takto stanovené lhůtě stěžovatel jak plnou moc právního zástupce, tak i kopii rozhodnutí o posledním opravném prostředku nepředložil (lhůta marně uplynula dne
2. ledna 2003), a proto o takto vadně podané ústavní stížnosti bylo pro neodstranění vytknutých vad rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona)
V Brně dne 17. ledna 2003