ECLI:CZ:US:2003:3.US.618.02
sp. zn. III. ÚS 618/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené Mgr. V. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 25 Cdo 1247/2002-68, ze dne 25. 7. 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 19. 9. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "ústavní stížnost"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 20. 9. 2002. Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 25 Cdo 1247/2002-68, ze dne 25. 7. 2002, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 20 Co 437/2001-39, ze dne 28. 11. 2001, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě, č.j. 10 C 67/2001-31, ze dne 24. 8. 2001. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv , čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Současně stěžovatelka podala návrh na zrušení ustanovení §243 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal, spis sp. zn. 10 C 67/2001, vedený u Okresního soudu v Náchodě. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy se žalobou domáhala přiznání náhrady škody ve výši 277.100,- Kč s příslušenstvím za zaviněné porušení povinnosti žalovaným. Porušení povinnosti žalovaného spočívalo v tom, že ji nezastupoval řádně v restitučním řízení (vyzval povinnou osobu k vydání nemovitosti po uplynutí stanovené prekluzívní lhůty), a proto byla její žaloba zamítnuta a stěžovatelka musela následně předmětnou nemovitost koupit. Tímto postupem jí vznikla škoda. Žalovaný v řízení vznesl námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, protože škoda stěžovatelce vznikla v roce 1991, ale řízení bylo zahájeno v roce 2001. Soud I. stupně námitku promlčení shledal důvodnou, a proto rozsudkem, č.j. 10 C 67/2001-31, ze dne 24. 8. 2001, žalobu zamítl, aniž by dále zkoumal, zda stěžovatelce vznikla škoda v důsledku protiprávního jednání žalovaného. Podle závěru soudu I. stupně námitka promlčení ze strany žalovaného není ani v rozporu s dobrými mravy a dále konstatoval, že ze zprávy České advokátní komory ke stížnosti stěžovatelky vyplynulo, že žalovaný se proti svým povinnostem advokáta neprovinil. K odvolání stěžovatelky rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem, č.j. 20 Co 437/2001-39, ze dne 28. 11. 2001, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění pak odvolací soud uvedl, že se shodl se skutkovými zjištěními i s právním posouzením soudu I. stupně. S ohledem na v odvolání vznesenou námitku stěžovatelky, že námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud konstatoval, že tuto námitku stěžovatelky nepovažuje za důvodnou. Sama skutečnost, že žalovaný stěžovatelku jako advokát zastupoval nadále i v jiných věcech, z čehož stěžovatelka dovozovala nemožnost uplatnění svého nároku vůči němu, není podle názoru odvolacího soudu skutečností, pro kterou by byla vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.
K dovolání stěžovatelky rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který usnesením, č.j. 25 Cdo 1247/2002-68, ze dne 25. 7. 2002, dovolání odmítl a uvedl, že vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným, neobsahuje toto rozhodnutí odůvodnění (§243c odst. 2 věta první o.s.ř.).
Proti usnesení Nejvyššího soudu ČR podala stěžovatelka ústavní stížnost, protože podle jejího názoru napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech . Porušení svého práva spatřovala stěžovatelka v tom, že její dovolání bylo odmítnuto. Stěžovatelka je přesvědčena, že námitka promlčení je neoprávněná a byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Podle jejího přesvědčení žalovaný svým zaviněním neuplatnil její restituční nárok v zákonné lhůtě, nadále ji zastupoval, aniž si stěžovatelka uvědomila, že to byl právě on, který svým postupem škodu způsobil.Stěžovatelka je proto přesvědčena, že uplatnění námitky promlčení by v daném případě skutečně bylo v rozporu se souhrnem ustálených společenských, kulturních a mravních norem, které jsou sdíleny rozhodující částí společnosti. Takový závěr pak považuje za zásadní po právní stránce. Dále stěžovatelka spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces také v tom, že dovolací řízení, týkající se záležitosti, kterou ze svého pohledu považovala za velmi významnou, skončilo rozhodnutím, z něhož nemůže pochopit důvody, které k odmítnutí dovolání vedly. Považuje za protiústavní, že napadené rozhodnutí není odůvodnění, a logicky tak považuje za protiústavní rovněž ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř., které umožňuje v takovýchto případech rozhodnout bez odůvodnění. Stěžovatelka proto navrhovala zrušení uvedeného ustanovení o.s.ř. a zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve vyjádření obsáhle dovozoval, kdy lze vyslovit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedl především, že o takové rozhodnutí jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, ale rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Obvykle se jedná o řešení takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo se výklad dosud neustálil nebo pokud odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. K věci samé dále uvedl, že posuzování otázky námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy již bylo v judikatuře ustáleno a odvolací soud rozhodoval v souladu s ustálenou judikaturou, a proto nejde v tomto směru o otázku zásadního právního významu. Dále uvedl, že usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání, protože nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nebo podle obdobného užití tohoto ustanovení (§238 a 238a) nemusí být podle §243c odst. 2 věty první o.s.ř. odůvodněno. Nejvyšší soud závěrem uvedl, že postupoval v souladu se zákonem, a proto jeho rozhodnutím nemohlo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Navrhoval proto, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem dovolacího soudu o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nebylo rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Ústavní soud nemohl přisvědčit argumentaci stěžovatelky, která zásadní právní význam spatřovala v tom, že "uplatnění námitky promlčení by v daném případě skutečně bylo v rozporu se souhrnem ustálených společenských, kulturních a mravních norem, které jsou sdíleny rozhodující částí společnosti". Hodnocení rozhodnutí jako zásadně významného po právní stránce nemůže spočívat jen v tom, že posouzení určité právní otázky je významné z hlediska konkrétního sporu, ale spočívá především v tom, že takové rozhodnutí je zásadní pro rozhodovací praxi obecných soudů vůbec. Ústavní soud nespatřuje na takovém názoru, obsaženém v konstantní judikatuře obecných soudů, postup protiústavní s tím, že tuto rozhodovací praxi lze považovat za ústavně konformní. K samotné námitce promlčení a jejímu možnému rozporu s dobrými mravy Ústavní soud připomíná, že institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích a je institutem zákonným a použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty ničím nezpůsobil a zánik nároku v důsledku promlčení by byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. I v rozhodovací praxi Ústavního soudu již byla otázka námitky promlčení a jejího souladu s dobrými mravy řešena a závěry, které Ústavní soud v této věci učinil, korespondují výše uvedenému. Pokud tedy Nejvyšší soud odmítl podané dovolání pro jeho nepřípustnost z toho důvodu, že neshledal rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným, neporušil tímto rozhodnutím právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že neodůvodnění napadeného rozhodnutí je protiústavní, pak Ústavní soud konstatuje, že dovolání v daném případě [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] nebylo procesním prostředkem, který by stěžovatelce příslušel ze zákona, navíc §237 odst. 3 o.s.ř. jednoznačně definuje, kdy má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. V předmětné věci bylo jednoznačné, že pro obecnou rozhodovací praxi nemá otázka námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy vzhledem k četné a konstantní judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu po právní stránce zásadní význam.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu na zrušení ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř., pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu