ECLI:CZ:US:2003:3.US.619.01
sp. zn. III. ÚS 619/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci ústavní stížnosti J.P., zastoupeného Mgr. Z.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze z 28.6.2001 č.j. 38 Ca 272/2000-39 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze z 28.6.2001 č.j. 38 Ca 272/2000-39 zamítnuvšího jeho žalobu, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí policejního prezidenta Policie České republiky z 30.3.2000 č. 88, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele PČR z 21.1.2000 č. 10 o udělení kázeňského trestu. V návrhu na zahájení řízení uvedl, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Konstatoval, že 3.7.1999 se stal účastníkem dopravní nehody na silnici III/0476, když do jeho automobilu narazilo vozidlo, jehož řidič se snažil vyhnout jinému vozu nerespektujícímu značku "Dej přednost v jízdě". Rozhodnutím ředitele PČR, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku (protože příčinou dopravní nehody bylo i to, že stěžovatel nerespektoval dopravní značku B 20a a byla mu stanovena hladina alkoholu v krvi 0,55 g/kg) a byl mu uložen kázeňský trest snížení funkčního platu o 15% na dobu 3 měsíců a zákaz činnosti řízení motorových vozidel v délce 2 roků do 21.1.2002. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, které bylo uvedeným rozhodnutím policejního prezidenta zamítnuto. Posléze podal žalobu o přezkoumání rozhodnutí, jež byla napadeným rozsudkem zamítnuta jako nedůvodná. Svoje námitky proti tomuto rozsudku konkretizuje a vytýká mu, že se nezabývá nestranností orgánu šetřícího tento přestupek, zejména pak návrhem na vyloučení pracovníka z projednávání a rozhodování ve věci. Dále namítá, že nebyly provedeny žádné důkazy ke zjištění skutečného stavu věci a všechny provedené důkazy byly zhodnoceny jednoznačně v jeho neprospěch, což je v rozporu se zásadou podle §1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Další vadu napadeného rozhodnutí spatřuje v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř., a to v absenci předepsaných náležitostí odůvodnění, což znamená, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření zdůraznil, že rozhodnutí policejního prezidenta přezkoumal z hlediska těch žalobních důvodů, které žalobce (tj. stěžovatel) v žalobě uvedl. Jeho tvrzení o tom, že napadené rozhodnutí považuje za zcela nesprávné, vydané jednak v rozporu se zákonem, jednak na základě nesprávného zhodnocení důkazní situace, neboť v něm postrádá odůvodnění, proč bylo přihlédnuto k důkazům svědčícím v jeho neprospěch a důkazy svědčící o jeho nevině nebyly vzaty v potaz, a bylo porušeno právo na nestrannost orgánu šetřícího přestupek, soud považuje za obecná, nekonkrétní a postrádající právní zdůvodnění. Jediný konkrétní a právně zdůvodněný žalobní důvod uvedl žalobce až v závěru části IV. žaloby, kde výslovně namítl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno opožděně. Takto formulovanými žalobními důvody (resp. jediným) byl soud vázán a přezkoumal napadené rozhodnutí policejního prezidenta pouze z hlediska tohoto jediného důvodu nezákonnosti žalobcem uvedeného. Jelikož jeho námitku shledal nedůvodnou, žalobu zamítl. Městský soud v Praze má za to, že ústavní stížnost není důvodná, neboť právům stěžovatele soudní ochranu poskytl a zásady spravedlivého procesu neporušil.
Policejní prezídium České republiky se vzdalo postavení vedlejšího účastníka.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání, zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, zejména spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 272/2000, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její obsah tvoří jednak obecné věcné námitky, které stěžovatel formuloval již v žalobě z 28.4.2000, jednak námitky směřující přímo vůči napadenému rozhodnutí soudu (poslední odstavec na čtvrté straně). Ústavní soud, s ohledem na svoje postavení, se zabýval výlučně ústavněprávní povahou posuzované věci. Notorieta vycházející z jeho dosavadní judikatury ohledně zásahů do jurisdikční činnosti obecných soudů akcentuje myšlenku, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, proto může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), ústavními zákony, Listinou, jakož i mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Např. v odůvodnění nálezu ze 3.11.1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (Sbírka rozhodnutí Ústavního soudu, svazek 2, str.87 a násl.) Ústavní soud konstatoval, že čl. 36 odst. 1 Listiny obsahuje svou povahou zásady nestranného a spravedlivého procesu, k nimž mimo jiné náleží právo každého, aby (nestranný a nezávislý) soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Takovýmto postupem lze ovšem rozumět jen zcela bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících. Jestliže obecný soud z nich vykročil a při hodnocení důkazů jeden z nich opomenul, zatížil své rozhodnutí a řízení jemu předcházející nejen vážnou vadou, ale současně jednal v rozporu s ústavně zaručeným právem z uvedeného článku Listiny vyplývajícím a též v rozporu s povinnostmi vycházejícími z čl. 95 odst. 1 Ústavy. Tyto principy mají nepochybně obecnou platnost, je však třeba posoudit, zda došlo k jejich porušení v konkrétním případě. Obdobné hodnocení se vztahuje mutatis mutandis též na čl. 6 Úmluvy. Po posouzení listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, lze uzavřít, že žádná ústavní zásada v soudním řízení nebyla porušena. Ústavní soud konstatuje, že porušení principu spravedlivého procesu nemohlo být shledáno, protože stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy; obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Ohledně stěžovatelových námitek, týkajících se údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, je třeba připomenout, že ústavní stížností bylo napadeno rozhodnutí soudu vydané v rámci správního soudnictví, jehož předcházející právní úprava se jevila z hlediska souladu s ústavními principy právního řádu České republiky i s mezinárodními dokumenty o lidských právech a svobodách tak kontroverzní, že Ústavní soud nálezem z 27.6.1991 sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (č. 276/2001 Sb.) zrušil celou část pátou o. s. ř. Vykonatelnost tohoto rozhodnutí byla však z důvodu značné legislativní obtížnosti řešení jednotlivých ústavních deficitů odložena do 31. 12. 2002. Přesto bylo nezbytné vycházet z této právní úpravy, podle níž posuzoval soud ve správním soudnictví pouze zákonnost napadených správních rozhodnutí a v ustanovení tehdejšího §250i odst. 1 o. s. ř. bylo výslovně uvedeno, že dokazování se neprovádí (obsah stěžovatelovy žaloby - původně adresované místně nepříslušnému soudu - naznačuje, že koncepce této právní úpravy nebyla stěžovatelem zcela respektována). Ustanovení §250j o. s. ř. pak mimo jiné stanovilo, že soud zruší napadené rozhodnutí správního orgánu, dojde-li k závěru, že zjištění skutkového stavu je nedostačující k posouzení věci. Městský soud v Praze však k takovému závěru nedošel a podle jeho názoru byly provedené důkazy ke zjištění skutkového stavu a k posouzení celé věci dostačující.
Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v tom, že byla porušena zásada zakotvená v čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 90 Ústavy. Konečně stěžovatel ani tvrzený zásah blíže nespecifikoval.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný v celém rozsahu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. května 2003
JUDr. Jiří Mucha
předseda senátu