ECLI:CZ:US:2003:3.US.642.02
sp. zn. III. ÚS 642/02
Usnesení
III. ÚS 642/02
Ústavní soud rozhodl dne 4. září 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele Ing. P. J., zastoupeného JUDr. B. H., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. července 2002 sp. zn. 6 Tdo 339/2002, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. března 2002 sp. zn. 4 To 101/2001 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2000 sp. zn. 37 T 1/98, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel v ústavní stížnosti proti výše označeným rozhodnutím uvedl, že dle jeho názoru jimi byla dotčena práva, zaručená mu články 1, 4 a 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto - podle jeho přesvědčení však uplatněné dovolací důvody byly v souladu s §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když brojil proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jimiž byl odsouzen pro trestnou činnost bez náležitě zjištěného skutkového stavu a při nerespektování subjektivní a objektivní stránky trestného činu zpronevěry, což vše vedlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který se fakticky stal.
Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR ve svém vyjádření ze dne 22. října 2002 poukázal na obsah rozhodnutí o dovolání stěžovatele a na důvody, pro které bylo toto odmítnuto. Vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost není opodstatněná a nemělo by jí být vyhověno.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li shledán zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2, §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu ústavní stížnosti, spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 37 T 1/98, spisu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 339/2002 a jeho usnesení ze dne 17. července 2002, zásah do práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud ČR opodstatněně konstatoval, že námitky uplatněné v dovolání proti rozhodnutí soudu II. stupně a směřující proti hodnocení důkazů, nelze podřadit pod ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. řádu, jehož se obviněný dovolával. Proto také v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. důvodně dovolání odmítl.
S ohledem na uvedená zjištění byl návrh brojící proti usnesení Nejvyššího soudu ČR jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poněvadž bylo dovolání odmítnuto pro jeho nepřípustnost, nelze jeho podání považovat za uplatnění procesního prostředku pro ochranu tvrzených práv stěžovatele. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána před publikací sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., běh lhůty k podání ústavní stížnosti nutno odvodit ode dne doručení rozhodnutí soudu II. stupně - výše označeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, tj. ode dne 18. dubna 2002, kdy byl, jak vyplývá z obsahu listiny založené ve spise soudu I. stupně sp. zn. 37 T 1/98, stěžovateli doručen. Je tedy nepochybné, že ústavní stížnost směřující proti označeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně a podaná k Ústavnímu soudu dne 2. října 2002, byla učiněna po lhůtě k tomu stanovené. Pro uvedené a obsah §43 odst. 1 písm. b) a §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl v dalším návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2003