ECLI:CZ:US:2003:3.US.661.02
sp. zn. III. ÚS 661/02
Usnesení
III. ÚS 661/02
Ústavní soud rozhodl dne 16. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. G., zastoupeného JUDr. M. N., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 550/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel ve své občanskoprávní věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. dubna 2002 (29 Odo 550/2001-267) a tvrdil, že označený obecný soud svým postupem porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a čl. 11 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil se závěry dovolacího soudu o nepřipuštění dovolání, neboť je v něm "poukazováno na chyby odvolacího soudu, a to jak na jeho nepříslušnost jednat ve věci jako odvolací orgán, když ze zákona platného k datu podání odvolání byl krajský soud příslušný rozhodovat o smlouvách
o prodeji části podniku (jejich platnosti) jako soud prvního stupně, tak také na skutečnost, že odvolací soud zcela pominul návrh stěžovatele na provedení důkazu". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. dubna 2002 (29 Odo 550/2001-267) bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 1998 (8 Co 2814/1997-59) dle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a zastaveno řízení o "dovolání" proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 31. července 1997 (4 C 361/97-37), kterým byla, ve znění označeného potvrzujícího rozhodnutí krajského soudu, stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost vyklidit nemovitost (obloukovou halu bez čísla popisného, stojící na pozemkové parcele č. 138, a pozemkovou parcelu č. 4/31 - ostatní v k. ú. H.) a uvedené nemovitosti odevzdat do 15 dnů od právní moci rozsudku žalobci (Pozemkovému fondu České republiky). Dovolání stěžovatele bylo shledáno jako nepřípustné, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b) a §239 o. s. ř. Dále dovolací soud konstatoval, že z povahy dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, plyne, že jím lze napadnout pouze rozhodnutí odvolacího soudu, a proto bylo zastaveno dovolací řízení proti rozsudku soudu I. stupně (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolací soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné a dále zastavil dovolací řízení proti rozhodnutí soudu I. stupně, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska porušení tvrzeného práva na soudní ochranu věci (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod), to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nepřípustné nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené rozhodnutí a bylo zjištěno, že Nejvyšší soudu ČR v něm, v souladu se zásadami občanského soudního řádu, posoudil nepřípustnost dovolání dle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako nepřípustné, popř. řízení zčásti zastaveno, a v souladu se zákonem se vypořádal i s tvrzeními stěžovatele vznesenými v dovolání (§167 odst. 2, §157
odst. 2 o. s. ř.): pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout. K tvrzenému porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod proto ve věci nedošlo.
Návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
(29 Odo 550/2001-267), jak je vpředu označeno, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. ledna 2003