ECLI:CZ:US:2003:3.US.674.02
sp. zn. III. ÚS 674/02
Usnesení
III. ÚS 674/02
Ústavní soud rozhodl dne 27. února 2003, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele P. K., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. června 2002, sp. zn. 2 To 106/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označeného rozsudku, vydaného ve věci rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2002, č. j. 31 T 7/2001-542. Uvedl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci i Krajského soudu v Ostravě považuje za vadná, nezákonná a jako taková zasahující do jeho základních ústavních práv, jak jsou zakotvena v čl. 1, čl. 4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy, v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Poukázal na hodnocení důkazů, které označil za rozporné a nevěrohodné, zejména pak na důkaz zajištěním pachových stop, s nímž soudy nejednaly jako s důkazem toliko podpůrným, na neexistenci materiálních stop, které by bylo možno očekávat a které však nebyly nalezeny, jakož i na to, že protokol o jeho vynuceném výslechu ze dne 12. března 2001 byl ponechán ve spise a použit jako důkaz. Podle jeho přesvědčení soud I. stupně z uvedených důvodů pochybil, stejně jako Vrchní soud v Olomouci, který pominul argumenty obsažené v odvolání a jako nedůvodné je zamítl, a tak byl pravomocně odsouzen pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, ve znění zák. č. 152/1995 Sb. v rozporu s ústavními principy, směřujícími k ochraně osobnosti a zajišťujícími právo na spravedlivý trestní proces.
Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 27. listopadu 2002 k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že důkazy byly hodnoceny v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, a pokud jde o důkaz spočívající v porovnání pachových stop, z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá respektování stanoviska, že se jedná o důkaz podpůrný a jako takový byl i hodnocen. Pokud jde o výhradu vztahující se ke zjištění a zajištění materiálních stop, uvedl, že nenalezení trasologické stopy stěžovatele souvisí s tím,
že na místě činu se při nálezu těla poškozeného pohybovalo více osob, což vyvolává hypotézu o překrytí původních trasologických stop stopami těchto osob. Dále poukázal na výpovědi slyšených svědků, na jejich hodnocení, jakož i na důvody, pro které byl nařízen důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 31 T 7/2001, jeho rozsudku ze dne 11. dubna 2002 a z obsahu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. června 2002, sp. zn. 2 To 106/2002, zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu a při hodnocení provedených důkazů pak s §2 odst. 6 trestního řádu. Vrchní soud v Olomouci se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami uplatněnými obžalovaným, opodstatněně konstatoval, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku soudu I. stupně, bylo postupováno ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, o jaké důkazy se opírá zjištěný skutkový stav. Na toto odůvodnění lze v dalším odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2003