ECLI:CZ:US:2003:3.US.675.02
sp. zn. III. ÚS 675/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Město J. H., právně zastoupeného JUDr. P. Ř., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2002, čj. 22 Cdo 1428/2002-144, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 10. 2002, domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2002, čj. 22 Cdo 1428/2002-144, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2002, čj. 22 Co 19/2002-119, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. 10. 2001, čj. 8 C 841/99-94.
Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp.zn. 8 C 841/99, který si vyžádal, zjistil, že žalobce Město J. H. podal žalobu proti žalovanému MVDr. R.Š. o určení vlastnictví k pozemkům, v žalobě specifikovaným. Okresní soud v Jindřichově Hradci dne 26. 10. 2001 žalobu zamítl a na základě vzájemné žaloby určil, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaný.
K odvolání žalobce pak Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 2. 2002, čj. 22 Co 19/2002-119, rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Žalobce rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 8. 2002, čj. 22 Cdo 1428/2002-144 odmítl s odůvodněním, že nebylo shledáno přípustným. S poukazem na ust. §243c odst. 2 občanského soudního řádu usnesení neodůvodnil.
Uvedené usnesení Nejvyššího soudu napadl navrhovatel (původní žalobce) včas ústavní stížností, která postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Navrhovatel polemizoval s hodnocením provedených důkazů okresním i krajským soudem a vytýkal soudům, že neposoudily všechny okolnosti případu. Z toho dovozoval, že byla porušena jeho základní práva na soudní ochranu a na ochranu majetku, daná čl. 90 Ústavy a čl. 11 odst. 1, 2 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V petitu návrhu pak požadoval, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2002, čj. 22 Cdo 1428/2002-144.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel polemizuje se závěry okresního a krajského soudu, aniž by uvedl v čem, podle jeho názoru spočívá pochybení Nejvyššího soudu, jehož rozhodnutí navrhuje zrušit a jakým způsobem měl Nejvyšší soud zasáhnout do jeho základních práv.
Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání podle části čtvrté hlavy třetí občanského soudního řádu. Podle ust. §243c odst. 2 občanského soudního řádu usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání, protože nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písmeno c), nemusí být odůvodněno. Ust. §237 odst. 1 písmeno c) stanoví, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v §237 odst. 3. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Vždy má po právní stránce zásadní význam napadené rozhodnutí tehdy, jestliže řeší určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem (viz např. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, C.H.Beck 2001, str. 984). Ze spisového materiálu vyplývá, že i v samotném dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích navrhovatel pouze polemizoval s právním hodnocením provedených důkazů. Skutečnost, že navrhovatel má jiný právní názor než soud, však za otázku zásadního právního významu považovat nelze. Podle přesvědčení Ústavního soudu postupoval Nejvyšší soud při svém rozhodování v intencích občanského osudního řádu a tedy ústavně konformním způsobem.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2002, čj. 22 Cdo 1428/2002-144, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu