ECLI:CZ:US:2003:3.US.711.02
sp. zn. III. ÚS 711/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Z., zastoupené JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 44 Ca 138/2001-71, ze dne 20. 6. 2002, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Mělník, referát regionálního rozvoje, oddělení stavebního řádu, č.j. 14859/01/RRR/1230-1/V, ze dne 14. 9. 2001 a rozhodnutím Městského úřadu v Kralupech nad Vltavou, odbor výstavby a územního plánování, č.j. VÚP-885/01/Ně, ze dne 16. 7. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 18. 11. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2002. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 44 Ca 138/2001-71, ze dne 20. 6. 2002, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Okresního úřadu Mělník, referát regionálního rozvoje, oddělení stavebního řádu, č.j. 14859/01/RRR/1230-1/V, ze dne 14. 9. 2001. Označeným rozhodnutím Okresního úřadu Mělník bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu v Kralupech nad Vltavou, odbor výstavby a územního plánování, č.j. VÚP-885/01/Ně, ze dne 16. 7. 2001, kterým byla stěžovatelce uložena pokuta podle §106 odst. 3 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 44 Ca 138/2001, vedený u Krajského soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byla podle §103 odst. 3 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění platném do 6. 9. 2002 (dále jen "stavební zákon"), uložena rozhodnutím Městského úřadu v Kralupech nad Vltavou, odbor výstavby a územního plánování, č.j. VÚP-885/01/Ně, ze dne 16. 7. 2001, pokuta ve výši 1.000.000,- Kč za hrubé porušení stavebního zákona, kterého se dopustila tím, že provozovala pohostinství v provozovně bez kolaudačního rozhodnutí. K odvolání stěžovatelky rozhodoval ve věci Okresní úřad Mělník, referát regionálního rozvoje, oddělení stavebního řádu, který rozhodnutím, č.j. 14859/01/RRR/1230-1/V, ze dne 14. 9. 2001, změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že snížil uloženou pokutu na částku 500.000,- Kč. Změnu výše pokuty odůvodnil Okresní úřad Mělník tím, že pokuta stanovená již při spodní hranici sazby je dostatečným postihem stěžovatelky jako drobné podnikatelky a nepřihlédl k tomu, že stěžovatelka v protiprávním jednání pokračovala i po výzvě státního stavebního dohledu, za což mohl stavební úřad podle §17 odst. 2 stavebního zákona zvýšit horní hranici pokuty až na dvojnásobek. Dále se zabýval námitkou žalobkyně týkající se běhu promlčecí lhůty podle §106 odst. 5 citovaného zákona. K této otázce konstatoval, že řízení bylo zahájeno dne 26. 6. 2000 a dne 25. 6. 2001 stavební úřad pouze pokračoval v řízení, když předchozí rozhodnutí o uložení pokuty bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dále pak odvolací orgán uvedl, že posuzovaný správní delikt patří k tzv. "trvajícím deliktům". V těchto případech protiprávní činnost trvá a tříletá promlčecí lhůta podle §106 odst. 5 stavebního zákona začíná běžet teprve po ukončení této činnosti. V posuzovaném případě podle názoru odvolacího orgánu lhůta překročena nebyla.
Rozhodnutí Okresního úřadu Mělník napadla stěžovatelka správní žalobou, o které rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem, č.j. 44 Ca 138/2001-71, ze dne 20. 6. 2002 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění se podrobně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatelky. K promlčecí lhůtě konstatoval, že užívání stavby v rozporu s kolaudačním rozhodnutím je tzv. trvacím správním deliktem a podle §106 odst. 5 stavebního zákona začíná tříletá promlčecí doba běžet po skončení takového protiprávního jednání. Dnem zahájení řízení (zahajovaného z podnětu správního orgánu) je ve smyslu §18 odst. 2 správního řádu den, kdy správní orgán učinil vůči účastníku první úkon (což bylo dne 26. 6. 2000), a proto nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že řízení o uložení pokuty bylo zahájeno v rozporu se zákonem.
Proti rozhodnutí soudu i proti rozhodnutím správních orgánů obou stupňů podala stěžovatelka ústavní stížnost, protože napadenými rozhodnutími bylo podle jejího názoru porušeno ustanovení čl. 11 Listiny. Porušení tohoto ustanovení spatřovala stěžovatelka v tom, že uložená pokuta je vůči ní likvidační a její případné zaplacení si nutně vyžádá prodej veškerého majetku, především pak rodinného domu, v němž bydlí celá její rodina. Právně pak porušení uvedeného ustanovení opírala stěžovatelka o nález Ústavního soudu č. 405/2002 Sb., jímž byla v ustanovení §106 odst. 3 stavebního zákona zrušena spodní hranice pokuty. Stěžovatelka uvedla, že v jejím případě bylo rozhodováno podle ustanovení, které bylo následně Ústavním soudem zrušeno pro rozpor s čl. 1 Ústavy ČR a čl. 1 a 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka proto navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem všechna napadená rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Praze jako účastník řízení. K námitce stěžovatelky, že se nezabýval výší pokuty uvedl, že soud přezkoumává napadené rozhodnutí jen v rozsahu důvodů, v nichž žalobce spatřuje jeho nezákonnost. Stěžovatelka v podané žalobě nenapadla výši uložené pokuty. Dále soud uvedl, že nemohl přihlédnout k závěrům, vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu č. 405/2002 Sb., vydaného dne 13. 8. 2002, protože rozhodnutí soudu bylo vyhlášeno dne 20. 6. 2002. Dále pak v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem argumentace stěžovatelky je poukaz na nález Ústavního soudu, jímž byla v §106 odst. 3 stavebního zákona vypuštěna spodní hranice (500.000,- Kč) pokuty za správní delikt, což podle názoru stěžovatelky znamená, že rozhodnutí soudu i správních orgánů, které vychází ještě z ustanovení §106 odst. 3 stavebního zákona ve znění před uvedeným nálezem Ústavního soudu, je protiústavní a porušuje její základní právo podle čl. 11 Listiny. K této věci je nutno si především uvědomit, že uvedený nález Ústavního soudu byl publikován pod č. 405/2002 Sb. a nabyl účinnosti dnem 6. 9. 2002, a to s účinky ex nunc. K základním principům vymezujícím kategorii právního státu, kterým je i Česká republika (srov. čl. 1 Ústavy), patří princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinností (retroaktivity) právních norem. Přestože zákaz retroaktivity právních norem je v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod výslovně upraven jen pro oblast trestního práva je nutno z čl. 1 Ústavy dovodit působení tohoto zákazu i pro další odvětví práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 publikovaný pod č. 63/1997 Sb.). Akcent kladený na zákaz zpětné účinnosti právních norem jako na jeden ze základních prvků právního státu pramení z požadavku právní jistoty. Zákaz retroaktivity spočívá v tom, že podle současné právní normy zásadně není možné posoudit lidské chování, právní skutečnosti či právní vztahy, jež se uskutečnily dříve, než právní norma nabyla účinnosti. Zákaz zpětné účinnosti právních norem vychází z principu, podle něhož každý musí mít možnost vědět, které jednání je zakázané, aby mohl být za porušení zákazu volán k odpovědnosti. Tento zákaz souvisí i s funkcí právních norem, které svým adresátům ukládají, jak se mají chovat po jejich účinnosti, a proto zásadně platí jen do budoucna.
V předmětné věci byla rozhodnutí správních orgánů vydána v roce 2001 a rozhodnutí Krajského soudu bylo vyhlášeno dne 20. 6. 2002, tedy všechna napadená rozhodnutí byla učiněna před účinností citovaného nálezu Ústavního soudu podle úpravy platné době vydávání těchto rozhodnutí. S ohledem na výše uvedený princip zákazu retroaktivity nelze připustit, aby rozhodnutí vydaná podle předpisů platných v době jejich vydání byla následně posuzována podle úpravy později přijaté a v době vydání rozhodnutí neexistující. Ústavní soud proto nutně dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno ustanovení čl. 11 Listiny.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu