ECLI:CZ:US:2003:3.US.715.02
sp. zn. III. ÚS 715/02
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 29. května 2003 sp. zn. III. ÚS 715/02 ve věci ústavní stížnosti I., a. s., proti usnesení Krajského soudu v Brně z 2. 9. 2002 sp. zn. 29 Ca 213/2002, jímž bylo z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o stěžovatelčině správní žalobě proti rozhodnutím finančních orgánů.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. září 2002 sp. zn. 29 Ca 213/2002 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon")] a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své daňové věci pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2002 (29 Ca 213/2002-20), jímž bylo zastaveno řízení o její správní žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 6. 5. 2002 (2709/02/FŘ/140); tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov, dodatečnému platebnímu výměru, ze dne 31. 10. 2001 (158282/01/293961/5400), na jehož základě byla stěžovatelce vyměřena daň z nemovitostí za rok 1999 ve výši 1 190 Kč, přičemž dodatečně vyměřená daň z nemovitostí činila 581 Kč. Stěžovatelka tvrdila, že jmenovaný obecný soud porušil její ústavně zaručená práva obsažená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a to tím, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena toliko právnímu zástupci stěžovatelky, nikoliv již jí. Stěžovatelka poukázala na §49 odst. 1 větu druhou občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle kterého má-li účastník v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Stěžovatelka k zaplacení soudního poplatku dosud vyzvána nebyla, proto s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 238/99, sp. zn. II. ÚS 177/2000, sp. zn. II. ÚS 217/2000, sp. zn. II. ÚS 377/2000, sp. zn. II. ÚS 738/2000, sp. zn. IV. ÚS 48/01 a sp. zn. III. ÚS 292/01) navrhla zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno.
Krajský soud v Brně, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona) tak, že v řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2002, musel být žalobce obligatorně zastoupen (§250a o. s. ř., v uvedeném znění). K žalobě byla doložena plná moc k výkonu všech úkonů, kterou stěžovatelka udělila advokátovi. Vzhledem k tomu, že poplatek nebyl zaplacen ani ve lhůtě stanovené soudem, bylo řízení zastaveno. Od zákonem stanoveného postupu se tedy soud nikterak neodchýlil. Dále účastník řízení k tvrzení stěžovatelky, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena pouze právnímu zástupci, nikoli přímo stěžovatelce, uvedl, že obdobně jako v celé řadě jiných věcí ani v tomto případě nepovažoval soud výzvu k zaplacení soudního poplatku za výzvu k nezastupitelnému procesnímu úkonu, jak to má na mysli §49 odst. 1 věta druhá o. s. ř. Krajský soud má za to, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla ve shodě s obsahem udělené plné moci doručena zástupci stěžovatelky. Nečinnost stěžovatelky či jejího zmocněnce v řízení před obecným soudem nemůže být dle názoru soudu napravována cestou vyvolání řízení před orgánem ochrany ústavnosti. Nelze proto zastavení řízení o žalobě v dané věci považovat za odepření soudní ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatelky. Krajský soud v Brně navrhl odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti, resp. zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník řízení, Finanční ředitelství v Brně, k výzvě Ústavního soudu ve svém vyjádření uvedl, že postupem obecného soudu k zásahu do právem chráněných zájmů stěžovatelky nedošlo. Vedlejší účastník shodně jako Krajský soud v Brně tvrdí, že úhrada soudního poplatku je zastupitelným úkonem, jako postačující bylo proto zaslání výzvy pouze kvalifikovanému zástupci stěžovatelky. Na podporu svých tvrzení poukazuje na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 190/99 a usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1949/99. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
Stěžovatelka, účastník řízení a stejně tak i vedlejší účastník vyjádřili souhlas s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání. Vzhledem k tomu a dále s ohledem na to, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§44 odst. 2 zákona).
Ústavní stížnost je důvodná.
Z připojeného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 213/2002 vyplývá, že v řízení podle části páté hlavy druhé o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002, byla stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce Mgr. F. L. vyzvána k zaplacení soudního poplatku, a to ve lhůtě 15 dnů. Předmětná výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena právnímu zástupci stěžovatelky dne 15. 7. 2002. Podle protokolu o jednání ze dne 2. 9. 2002 bylo řízení zastaveno. Stěžovatelka přímo k zaplacení soudního poplatku vyzvána nebyla. Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2002 (29 Ca 213/2002-20) se podává, že důvodem zastavení řízení bylo nezaplacení soudního poplatku v soudem stanovené lhůtě.
Podstatou ústavní stížnosti je rozdílná interpretace věty druhé §49 odst. 1 o. s. ř., ve které je zakotvena povinnost soudu doručit písemnost nejen zástupci, ale i účastníku, má-li účastník v řízení něco vykonat. Ústavní soud ve věci posuzované ústavní stížnosti přijal v souladu se svou konstantní judikaturou, jak o ní bude dále zmínka, jako ústavně konformní právní názor, že aplikace §49 odst. 1 věty druhé o. s. ř. se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku, tedy že výzva k zaplacení soudního poplatku v řízení před správním soudem je co do své povahy výzvou k nezastupitelnému právnímu úkonu.
Výzvu k zaplacení soudního poplatku v dané věci bylo proto nutno doručit nejen právnímu zástupci, ale i žalobci samému. Pokud tedy obecný soud rozhodující ve věci stěžovatelky v režimu tehdy platné úpravy správního soudnictví doručil výzvu k zaplacení soudního poplatku toliko právnímu zástupci, nikoli již stěžovatelce, a poté zastavil řízení o její správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, vytvořil svým postupem stav, jímž byl stěžovatelce znemožněn přístup k soudu, a porušil tak její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a rovněž tak její ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to zejména proto, že ve správním soudnictví, upraveném v části páté hlavě druhé o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002, neměl správní soud možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení soudního poplatku a v řízení pokračovat.
Ostatně skutkově i právně zcela shodná problematika byla již Ústavním soudem mnohokráte řešena např. nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 238/99, sp. zn. II. ÚS 177/2000, sp. zn. II. ÚS 217/2000, sp. zn. II. ÚS 377/2000, sp. zn. II. ÚS 738/2000, sp. zn. IV. ÚS 48/01, sp. zn. III. ÚS 292/01, sp. zn. II. ÚS 118/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 10; svazek 19, nálezy č. 137 a 138; svazek 21, nález č. 6; svazek 23, nález č. 134; svazek 22, nález č. 71; svazek 24, nález č. 187; svazek 26, nález č. 72) a dalších, v nichž se Ústavní soud postavil na obsahově shodné stanovisko; označenými nálezy, od jejichž rozhodovacích důvodů, na něž pro odůvodnění tohoto nálezu postačí odkázat, nebylo důvodů se odchýlit, je i Ústavní soud v této věci vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
Odkazem vedlejšího účastníka na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, a to usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 190/99 (nepublikováno) a usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1949/99, nemohlo dojít k jinému výsledku rozhodnutí o ústavní stížnosti. V označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou argumenty v něm obsažené zaměřeny nikoli na řízení podle části páté hlavy druhé o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002, nýbrž na řízení odvolací podle části čtvrté hlavy první o. s. ř. Odkaz na ně je proto z důvodů odlišných skutkových okolností nepřípadný. V označeném usnesení Ústavního soudu byl vyjádřen názor, že doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku zmocněnci účastníka je dostačující. Nutno připomenout, že právní názor, obsažený v tomto usnesení Ústavního soudu, byl překonán judikaturou obsaženou ve vpředu označených nálezech Ústavního soudu, odhlédnuto již od toho, že právní názor vyjádřený v usneseních Ústavního soudu nezakládá důvod pro postup podle §23 zákona a dále pak čl. 89 odst. 2 Ústavy přiznává všeobecnou závaznost toliko nálezům.
Z těchto důvodů, jakož i z důvodů vyložených v již zmíněných nálezech Ústavního soudu bylo usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2002 (29 Ca 213/2002-20) zrušeno [§82 odst. 1, odst. 2, a odst. 3 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto nálezu je patrno.