ECLI:CZ:US:2003:3.US.719.01
sp. zn. III. ÚS 719/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Pavla Holländera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti Mgr. J.S., právně zastoupeného Mgr. T.L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2001, č.j. 10 To 333/2001-263 a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 5. 2001, č.j. 4 T 64/2000-242, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí jimiž byl shledán vinným spácháním trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky [§201 písm. d) tr. zák.], za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců s podmíněným odkladem na jeden rok a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Tvrdil, že jejich vydáním soudy porušily jeho právo na soudní ochranu zakotvené v ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ačkoli jsou k tomu ústavně povolány ust. čl. 90 Ústavy ČR. Porušeno mělo být zejména právo na spravedlivý proces, kdy z napadených rozhodnutí vyplývá, že byly opomenuty některé důkazy, soudy se nevypořádaly se všemi provedenými důkazy a námitkami a vykročily z mezí zásady volného hodnocení důkazů. Neuplatňováním zásady presumpce neviny a ignorováním zásady in dubio pro reo měla být rovněž porušena zásada rovnosti stran zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§34 §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že závěry obecných soudů byly zkresleny v jeho neprospěch. Při zachování zákonnosti a práv stěžovatele či jiných osob nelze v jeho věci vyhlásit odsuzující rozsudek, při zachování současného důkazního stavu, kdy neexistuje žádný důkaz, že stěžovatel před nehodou pil [alkohol]. Naopak existuje mnoho soudem provedených důkazů dokládajících, že tomu tak ani být nemohlo. Opomenutí soudů spočívají v tom, že se nevypořádaly s námitkami rozpornosti výpovědi jednoho z klíčových svědků a naopak pominuly svědectví dvou svědků, kteří vypověděli, že stěžovatel před nehodou nepil alkohol a nevyhodnotily náležitě ani výpovědi dvou svědků, kteří vypovídali o situaci v místě nehody. Soudy pominuly i lékařskou zprávu, z níž vyplývá, že stěžovatel není způsobilý pít alkohol, stejně jako závěr znaleckého posudku z alkohologie, který připouští konzumaci alkoholu po nehodě. Soudy rovněž nevysvětlily, proč považují za nedůvodné námitky týkající se jak nezákonnosti odběru krve stěžovatele, tak neoprávněného použití zdravotnické dokumentace poškozené D. Stěžovatel rovněž uvedl, že ačkoli nevznesl námitku podjatosti, zjistil při veřejném zasedání odvolacího senátu, že jeho členem je soudce, který by pro poměr ke stěžovateli mohl [negativně] ovlivnit rozhodnutí tohoto soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Podle své ustálené judikatury Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem ČR. K takovému porušení, které by zároveň představovalo porušení práva na spravedlivý proces, by mohlo dojít, kdyby obecné soudy při rozhodování nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž procesněprávní rámec je představován především principy řádného a spravedlivého procesu, jež našly své konkrétní vyjádření v ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu [zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád v tehdy platném znění (dále jen trestní řád], upravujících zásady zjišťování a hodnocení důkazů a v ust. §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu, která předepisují náležitosti odůvodnění rozsudku a usnesení.
Z obsahu stížností napadených rozsudků Okresního soudu v Příbrami [4 T 64/2000-242] a usnesení Krajského soudu v Praze [10 To 333/2001-263] nebyl zjištěn zásah do základních práv a svobod. Okresní soud svým rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky [§201 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon v tehdy platném znění (dále jen "trestní zákon")] a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 1 roku [§58 odst. 1 písm. a) ve spojení s ust. 59 odst. 1 trestního zákona] a vedle toho mu uložil i trest zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 roků [§49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona]. Podle okresního soudu spočívalo trestné jednání stěžovatele v tom, že v předmětný den v době, kdy hladina alkoholu v jeho krvi dosáhla nejméně 1,92 g/kg, řídil motorové vozidlo, v důsledku ovlivnění alkoholem řízení nezvládl, sjel do silničního příkopu a narazil do vzrostlého stromu, přičemž spolujezdkyně utrpěla zranění, která si vyžádala pracovní neschopnost v trvání 4 měsíců. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, která skutková tvrzení pokládal za prokázaná a proč. Ve vztahu ke všem prvkům skutkové podstaty systematicky vyložil své úvahy týkající se jejich naplnění. Přesvědčivě a logicky odůvodnil závěr o tom, že v předmětný den došlo k dopravní nehodě vozidla, které řídil stěžovatel. Z ucelené soustavy nepřímých důkazů soud vyvodil, že stěžovatel řídil vozidlo v nezpůsobilém stavu, vlivem požití alkoholu a stejně přesvědčivě dovodil, že poškozená utrpěla v příčinné souvislosti s nehodou újmu na zdraví. Okresní soud způsobem nevzbuzující důvodné pochybnosti vysvětlil, proč pokládal za nevěrohodná některá skutková tvrzení a výpovědi, kterých se dovolávala obhajoba.
Krajský soud projednal jako soud odvolací odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu a přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které předcházelo. Skutkové závěry okresního soudu označil za nepochybné. Neměl sporu o tom, že havarovaný vůz řídil stěžovatel ve stavu opilosti. V předmětnou dobu seděly ve vozidle tři osoby: jeden muž a dvě ženy. V muži byl zjištěn obžalovaný. Stupeň podnapilosti byl prokázán krevní zkouškou a následným znaleckým posudkem, když rovněž ve všech lékařských zprávách je poznámka o alkoholové ebrietě [opilost] stěžovatele. S poukazem na protokol o lékařské zkoušce na alkohol a na výpověď lékaře, který ji prováděl, krajský soud přesvědčivě vysvětlil, proč nemůže obstát tvrzení, že krev byla odebrána proti vůli stěžovatele, stejně tak jako přesvědčivě dovodil, proč považuje za nepravdivou výpověď svědka P. Krajský soud rovněž uvedl, že možnému požití alkoholu také logicky nasvědčuje účast [stěžovatele] na svatbě a samotný průběh nehodového děje patrný ze spisového materiálu. K otázce hodnocení závažnosti zranění poškozené D., krajský soud uvedl, že nesouhlas poškozené tvrdící, že je družkou stěžovatele, znamenal nemožnost stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví [§224 trestního zákona] vlivem způsobené těžké újmy na zdraví. Ve vztahu k prostému ublížení na zdraví pochybnosti nevznikají a důkazy k němu zákonným způsobem provedené plně pro tento závěr postačují, když např. svědci nacházející po nehodě uvedli, že její stav vyžadoval intenzivní péči lékaře záchranné služby a ze zprávy od zaměstnavatele vyplývá, že poškozená byla ode dne nehody po čtyři měsíce v pracovní neschopnosti. Obhajobou vznesenou námitku nevěrohodnosti klíčového svědka P., krajský soud odmítl mj. poukazem na absenci jeho vztahu k účastníkům nehody a na logičnost a neměnnost podstatných rysů jeho výpovědi tohoto svědka.
Námitka stěžovatele o podjatosti člena senátu odvolacího soudu, nově vznesená v ústavní stížnosti, rovněž postrádá opodstatnění. Člen senátu v minulosti stěžovatele vyslýchal jako pomocník parlamentní vyšetřovací komise, přizvaný pro svou praxi s vedením výslechů, tedy se stěžovatelem se setkal při výkonu své právnické profese. Průběh trestního řízení, vyjádření takto označeného člena senátu a replika stěžovatele k tomuto vyjádření, neobsahují takové konkrétní skutečnosti, které by vedly k závěru, že tento člen senátu ovlivnil výsledek odvolacího řízení způsobem, který měl za následek újmu na základních právech stěžovatele.
Z výše uvedeného je zřejmé, že s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se soudy s náležitou úplností vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, v souladu s požadavky ust. §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu. K takto formulovaným závěrům, nemůže mít Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování výhrady, protože nedošlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení základních práv stěžovatele jeví se Ústavnímu soudu ve světle shora uvedeného jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a takové porušení nebylo shledáno.
Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a plně respektují práva stěžovatele na spravedlivý proces vyjádřená v ustanoveních páté hlavy Listiny. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 9. září 2003
JUDr. Jiří Mucha, v. r.