ECLI:CZ:US:2003:3.US.742.02
sp. zn. III. ÚS 742/02
Usnesení
III. ÚS 742/02
Ústavní soud rozhodl dne 16. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. I. Z., zastoupeného JUDr. M. Č., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. září 2002, sp. zn. 28 Cdo 187/2002, rozsudku Krajského soudu v Praze dne 17. října 2001, sp. zn. 30 Co 310/2001, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 7. března 2001, sp. zn. 5 C 305/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, co do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel ve své restituční věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. září 2002 (28 Cdo 187/2002-489), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
17. října 2001 (30 Co 310/2001) v té části, která potvrzuje výrok I. a III. rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 7. března 2001 (5 C 305/95-425) a výroky I. a III. zmíněného rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře, a tvrdil, že obecné soudy svým postupem porušily jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 12 odst. 2 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 a čl. 26 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech, čl. 2 odst. 2 a čl. 5 odst. 1 Mezinárodního paktu
o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 34 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, a to tím, že soudy I. a II. stupně pochybily, neboť se - stručně shrnuto - nezabývaly nárokem stěžovatele na vydání majetku podle zák. č. 128/1946 Sb., dekretu presidenta republiky č. 5/1945 II. a zák. č. 87/1991 Sb. Nejvyšší soud ČR pak porušil právo stěžovatele na soudní ochranu tím, že jeho dovolání odmítl. Stěžovatel na podporu svých tvrzení odkázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 163/98 a posléze navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecných soudů, jak shora jsou označena, zrušil.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR (28 Cdo 187/2002) bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. října 2001 (30 Co 310/2001), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 7. března 2001
(5 C 305/95-425), jímž byl ve vztahu ke stěžovateli zamítnut žalobní návrh:
* aby bylo uloženo žalovanému, státnímu podniku K. V., vydat stěžovateli
(v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalobce) ideální třetinu domu čp. 114 ve V. (katastrální území D. B.) s pozemky parc. č. 175 a parc. č. 502 a dále tytéž ideální díly domu čp. 41 ve V. (katastrální území D. B.) s pozemky parc. č. 85/1 a parc. č. 526, jakož i stejné ideální díly domu čp. 185 ve V. (katastrální území V.) s pozemky parc. č. 196 a parc. č. 77;
* na vydání jedné ideální třetiny v rozhodnutí blíže specifikovaných nemovitostí stěžovateli a jedné ideální šestiny žalobci PhDr. O. Z. a žalobkyni D. B-M. Stejně tak byl zamítnut návrh, aby žalovanému státnímu podniku K. V. bylo uloženo vydat nemovitosti "s veškerými továrními objekty a jinými stavbami a zařízeními v nynějším stavu", a aby bylo rozhodnuto, že je neplatný převod vlastnictví k části nemovitostí ze žalovaného státního podniku K. V. na Pozemkový fond v Kutné Hoře.
Podle odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jenom pokud to zákon připouští (§237 až §239 o. s. ř.). Jak již uvedl Ústavní soud dříve, lze z uvedeného a contrario dovodit závěr, podle kterého
v případech, pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje (k tomu srov. např. usnesení ve věci I. ÚS 213/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., usn. č. 30, Praha 1997, nález ve věci III. ÚS 40/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 6, Praha 1994). V takových případech 60denní lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 2 zákona). Rozsudek Krajského soudu v Praze (30 Co 310/2001) byl stěžovateli doručen dne 14. listopadu 2001 (č. l. 10), ústavní stížnost svěřena k poštovní přepravě dne 2. prosince 2002. Stěžovatel tedy podal svou ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře a Krajského soudu v Praze zjevně po uplynutí 60denní lhůty, proto ji bylo nutno posoudit v této části jako opožděnou [§43 odst. 1 písm. b) zákona], a jako takovou ji odmítnout.
Ústavní stížností bylo nutno se zabývat v části směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu, z hlediska porušení tvrzených ústavně zaručených práv a svobod, to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti). V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR a bylo zjištěno, že ústavní stížnost je v uvedené části zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení, v souladu se zásadami občanského soudního řádu, posoudil nepřípustnost dovolání z důvodu, zda dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.]. Nejvyšší soud ČR poukázal na svůj rozsudek ze dne 18. prosince 2000 (28 Cdo 1028/99) o dovolání, jež bylo podáno v téže právní věci, a ve kterém zaujal právní názor k výkladu ust. §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. ve znění zák. č. 116/1994 Sb., z něhož v dalším řízení soudy obou stupňů vycházely. Nešlo tedy o řešení právní otázky, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, resp. rozhodována rozdílně. Rovněž dostatečným způsobem vyložil, proč nedospěl k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku v rozporu s hmotným právem. V této souvislosti odkázal i na příslušnou judikaturu a soudní stanoviska jak Nejvyššího soudu ČR, tak i Ústavního soudu, jež jsou v odůvodnění označena.
Nelze proto než uzavřít, že Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako nepřípustné (resp. proč nebyl shledán tvrzený dovolací důvod) a řádným způsobem se vypořádal s tvrzeními stěžovatele vznesenými v dovolání; z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto Nejvyššímu soudu ČR nic vytknout.
Na základě takto rozvedených důvodů nelze přisvědčit stěžovateli, že by došlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod. Návrh na zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR (28 Cdo 187/2002-489) byl proto shledán v této její části jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by se jevilo účelné opětně vésti stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci (§31 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. ledna 2003