ECLI:CZ:US:2003:3.US.763.02
sp. zn. III. ÚS 763/02
Usnesení
III. ÚS 763/02
Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. P. P., zastoupeného JUDr. V. B., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2002, sp. zn. 15 C 144/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a i jinak co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2002 (15C 144/2001-29) a tvrdil, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv (svobod) obsažených v čl. 95 odst. 1, čl. 99 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci byla zamítnuta žaloba stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu Olomouc, referátu regionálního rozvoje, ze dne 17. srpna 2001 (RR 1624/1/01/H), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce, stavebního odboru, ze dne 10. května 2001 (OP/457/2000/Hab), kterým byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle §105 odst. 3 písm. b) zák. č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen stavební zákon), a byla mu uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč.
Stěžovatel odůvodnil porušení tvrzených ústavně zaručených práv (svobod) tak, že nesouhlasil se závěrem obecného soudu, že k výkladu zákona je kompetentní pouze stavební úřad a není-li termín právními předpisy definován, není možno akceptovat jiný výklad než výklad stavebního úřadu. Dále stěžovatel poukázal na to, že předložil obecnému soudu listiny a fotodokumentaci, aby mohl posoudit správnost rozhodnutí stavebního úřadu, které však stavebnímu úřadu nepředložil, neboť tento situaci znal a nebylo ji nutno dokumentovat do spisu. Stěžovatel poukazujíc na to, že užíval nemovitost stejným způsobem jako předchozí vlastník a že obecný soud zúžil přezkum toliko na výklad ust. §85 stavebního zákona, navrhl zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu a obsahu ústavní stížnosti stěžovatel žádné návrhy na provedení dokazování nenavrhl a rovněž tak žádné výhrady ke skutkovým zjištěním nevznesl, z čehož plyne, že se se skutkovým stavem, zjištěným správními orgány, které správní soud dle platné právní úpravy převzal, ztotožnil. Tvrzení stěžovatele směřují proti právnímu posouzení věci obecným soudem, tedy proti věcné správnosti napadeného rozhodnutí, k čemuž se sluší podotknout, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), o což, jak již bylo řečeno, stěžovatel usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Podle procesní úpravy správního soudnictví, která byla obsažena v části páté, hlavě druhé občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2002, byl správní soud při přezkumu správního rozhodnutí vázán skutkovým stavem, který byl zjištěn správními orgány (§250i odst. 1 o. s. ř., v uvedeném znění). Správní soud měl povinnost přezkoumávat zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí (§244 odst. 2, §247 odst. 1 o. s. ř., v uvedeném znění), jak se v dané věci stalo. Z tohoto hlediska nezbývá Ústavnímu soudu než přisvědčit správnosti závěrů obecného soudu, který se nezabýval stěžovatelem předloženými listinami a fotodokumentací, vzhledem k jemu vytyčenému rozsahu přezkumu, jak byl výše vyložen.
Obdobně nedůvodné je i stěžovatelovo tvrzení, že obecný soud (Okresní soud v Olomouci) rezignoval na své postavení a přijal bez dalšího závěr, že nelze aplikovat jiný výklad než stavebního úřadu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci naproti tomu vyplývá, že se označený soud výkladem termínu účel využívání stavby zabýval a dostatečným způsobem odůvodnil, proč dospěl k závěru, že žalovaný stavební úřad při jeho výkladu nepochybil.
Nezbývá proto než uzavřít, že obecný soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval právním výkladem ve věci aplikovaných ustanovení stavebního zákona, především pak §105 odst. 3 písm. b); jeho rozhodnutí je v tomto směru ústavně konformním způsobem odůvodněno (§157 odst. 2 o. s. ř.), a proto ani pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) mu nelze nic vytknout.
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele, návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, jak je vpředu označeno, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný. Zjevná jeho neopodstatněnost je dána jednak povahou vývodů ústavní stížnosti, jednak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. ledna 2003