ECLI:CZ:US:2003:3.US.82.03
sp. zn. III. ÚS 82/03
Usnesení
III. ÚS 82/03
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. K. P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. prosince 2002, sp. zn. 5 Tdo 1007/2002, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 3 To 104/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a i jinak co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2002 (3 To 104/2002) a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. prosince 2002 (5 Tdo 1007/2002) a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 8 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR; stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, zrušil.
Stěžovatel a spoluobviněný P. M. byli rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. srpna 2002 (3 To 104/2002) uznáni vinnými trestným činem podvodu (§250 odst. 1, 4 tr. zák.), kterého se dopustili jednáním, které spočívalo v tom, že oba jmenovaní v době od 26. února 1998 do 17. dubna 1998 v Třinci, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch po předchozí vzájemné dohodě, vědomi si od počátku toho, že nebudou moci zaplatit odkoupené pohledávky, postupovali takto:
nejprve ve dnech 26. 2. 1998, 12. 3. 1998 a 25. 3. 1998 stěžovatel, vydávaje se nepravdivě za Pavla S., jednal s odpovědnými pracovníky obchodní společnosti Třinecké železárny, a. s., o postoupení jejích pohledávek v nominální hodnotě celkem 14,426.238,20 Kč, společnosti T. & C., s. r. o., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl obviněný P. M.. Smluvená cena ve výši 11,723.505,- Kč nebyla, vyjma zálohy 100.000,- Kč, nikdy uhrazena a postoupené pohledávky společnost T.& C., s. r. o., dále postoupila společnosti F. S., a. s. Před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávek se společností Třinecké železárny, a. s., však obvinění neuvedli, že na účtu společnosti T. & C., s. r. o., mají k dispozici jen 490,- Kč, a že postoupené pohledávky hodlají dále obratem postoupit za mnohem nižší cenu společnosti F. S., a. s. Tímto jednáním vznikla společnosti Třinecké železárny, a. s., škoda v celkové výši nejméně 5,409.364,06 Kč, což je dosud nezaplacená tržní cena postoupených pohledávek po odečtení výše uvedené zálohy. Nadto stěžovatel byl týmž rozsudkem sám uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny (§176 odst. 1 tr. zák.), kterého se dopustil tím, že si v blíže nezjištěné době v podzimních měsících roku 2000 v Havířově neupřesněným způsobem opatřil občanský průkaz vydaný držiteli Martinu L., do něhož záměrně po odstranění původní fotografie vlepil fotografii svoji s cílem používat jej při svých obchodních jednáních, zejména za účelem koupě mobilního telefonu.
Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, odmítl svým usnesením ze dne
4. prosince 2002 (5 Tdo 1007/2002) dovolání stěžovatele [§265i odst. 1 písm. b) tr. ř.], neboť důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, protože takový důvod mezi dovolacími důvody (§265b odst. 1 tr. ř.) obsažen není.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že aby byl někdo shledán vinným trestným činem, je zapotřebí, aby současně byla naplněna jak formální, tak i materiální stránka trestného činu. Pokud Vrchní soud v Olomouci rozhodoval o vině za situace, kdy měl pochybnosti o výši škody a po dodatečném výslechu znalců na veřejném zasedání dospěl k závěru, že ani tento výslech nevedl k odstranění vzniklých rozporů, rozhodl v rozporu s pravidly, která stanoví zákon. Podle názoru stěžovatele je ze samotného zdůvodnění napadeného rozsudku patrno, že odvolací soud rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Konstatování na str. 22 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, že ani vypracování znaleckého posudku jinými znalci by v dané věci nebylo účelné s ohledem na obtížnost dostupnosti podkladů k provedení podrobné analýzy dlužníků, považuje za hrubé porušení zásady materiální pravdy, která ve svých důsledcích vedla k nesprávnému právnímu posouzení daného skutku. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv a svobod i v tom, že Vrchní soud v Olomouci odmítl provést důkaz, který mohl zásadním způsobem ovlivnit rozhodnutí ve věci, čímž byla porušena zásada rovnosti účastníků. Stěžovatel se domnívá, že za situace, kdy nemohly být odstraněny rozpory týkající se výše škody, nemohl obecný soud objektivně vyhodnotit stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost. Tím, že Vrchní soud v Olomouci nevyhověl v tomto směru řádně zdůvodněnému návrhu na provedení důkazu, porušil tak právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel proto navrhl zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve věci posuzované ústavní stížnosti nebylo zjištěno, že by právní závěry Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu odvolacího, byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními tohoto soudu, příp. Krajského soudu v Olomouci (nalézacího soudu), jak se domnívá stěžovatel. Stěžovatel v této souvislosti in concreto poukazuje toliko na nejasnosti týkající se výše škody. Obtížnosti ocenění pohledávek si byl Vrchní soud v Olomouci sám vědom, proto v tomto směru doplnil dokazování výslechem zpracovatelů znaleckého posudku a dospěl k závěru, že ani jejich doplňujícím výslechem v rámci veřejného zasedání nebylo objasněno, které podklady k provedení podrobné analýzy dlužníků k datu ocenění použili. Odvolací soud proto při stanovení tržní ceny postoupených pohledávek vycházel z částky, která byla dohodnuta mezi obžalovanými a spol.F.
S., a. s., tedy z částky, jež představuje odhadnutou finanční částku, kterou bylo možné získat prodejem pohledávek mezi dobrovolně a legálně jednajícím potencionálním kupcem (F. S., a. s.) a prodávajícím (T. & C., s. r. o.), přičemž obě zúčastněné strany měly zájem na uskutečnění transakce. Vrchní soud uzavřel, že výše způsobené škody tak byla stanovena v souladu se zásadou in dubio pro reo částkou 5,509.364,06 Kč. Ústavní soud pouze připomíná, že celková nominální výše pohledávek představovala částku ve výši 14,426.238,20 Kč, sjednaná cena za tyto pohledávky částku ve výši 11,723.505,- Kč. Kupující, společnost F. S., a. s, za tyto pohledávky k rukám P. M. uhradila zálohu ve výši 200.000,- Kč a na účet společnosti T. & C., s. r. o., složila částku ve výši 7,624.589,70 Kč. Vzhledem ke zjištění kupujícího, že jedna firma, jíž se jedna z pohledávek týkala, je v konkursu, byl vypracován dodatek ke smlouvě, který stanovil vrácení částky 2,115.495,64 Kč.
Z uvedeného postupu vyplývá, že výše způsobené škody nebyla stanovena v neprospěch stěžovatele a že Vrchní soud v Olomouci ústavně konformním způsobem svůj závěr o výši způsobené škody odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) proto nelze tomuto soudu nic vytknout. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je pak vázán na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci nenastaly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Obdobně nedůvodné je i tvrzení stěžovatele, že Vrchní soud v Olomouci porušil jednu ze základních zásad trestního řízení - zjištění objektivní pravdy, a to již proto, že v trestním řízení se uplatňuje zásada zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Porušení této zásady pak shledáno nebylo. Rovněž tak je neopodstatněná námitka stěžovatele, že nebyl proveden důkaz, který mohl podstatným způsobem ovlivnit rozhodnutí ve věci, neboť podle konstantní judikatury Ústavního soudu nemají obecné soudy povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995), jak tomu bylo i v dané věci.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. září 2003