ECLI:CZ:US:2003:4.US.11.03
sp. zn. IV. ÚS 11/03
Usnesení
IV. ÚS 11/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 23. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing. M. F., CSc., zastoupeného JUDr. Z. Š., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočka Olomouc ze dne 30.10.2002, sp.zn. 2 To 362/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8.4.2002, sp.zn. 4 T 16/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8.1.2003, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 30.10.2002, sp.zn. 2 To 362/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8.4.2002, sp.zn. 4 T 16/2002. Tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv.
Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp.zn. 4 T 16/2002, zjistil, že stěžovatel byl dne 8.4.2002 tímto soudem uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §49 odst. 1 trestního zákona, §50 odst. 1 trestního zákona byl zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provádění podnikatelské činnosti ve stanovených oborech na dobu čtyř let.
Takto vyhlášený rozsudek napadl stěžovatel včas odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud Ostrava, pobočka v Olomouci, dne 30.10.2002 usnesením, čj. 2 To 362/2002-69, tak, že odvolání zamítl.
Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 12.3.2003, sp.zn. 6 Tdo 252/2003, odmítl.
Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel včas rovněž ústavní stížností, v níž namítal, že soudy nevyslyšely jeho obhajobu a jejich rozhodnutí je nesprávné. Podle stěžovatele mu bylo znemožněno, aby bylo využito ust. §147a trestního zákona o účinné lítosti. Znemožněno mu to bylo tím, že na jeho firmu F. byl vyhlášen konkurz, což mělo za následek, že nemohl nakládat s finančními prostředky, a tudíž ani zaplatit dlužné částky, i když společnost F. měla dostatečný kapitál k dispozici. Soudy k této skutečnosti nepřihlédly a tím měly zasáhnout do základních práv stěžovatele daných čl. 1, čl. 36, čl. 37 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe vztahovat právo přezkoumávat jejich činnost. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly.
Ze spisového materiálu vyplývá, že v řízení před obecnými soudy byla dodržena veškerá ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zajistit právo obžalovaného na obhajobu. Ostatně stěžovatel ani nevznesl námitky proti procesnímu postupu soudů. Nepopíral ani skutková zjištění a právní posouzení svého jednání. Namítal pouze, že nemohl využít ustanovení o účinné lítosti, neboť mu v tom bylo zabráněno vyhlášením konkurzu na jeho firmu F.
Ze spisového materiálu vyplývá, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, zvážil všechny okolnosti případu a odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl, přičemž svůj závěr - podle názoru Ústavního soudu přesvědčivě - zdůvodnil a vyvrátil v něm všechny námitky stěžovatele uvedené v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně. Ústavní soud nemá důvod závěry krajského soudu týkajícího se jednání stěžovatele zpochybňovat, neboť je považuje za ústavně konformní. Je nepochybné, že stěžovatel po vyhlášení konkurzu na svou firmu F. nemohl disponovat s jejími finančními prostředky, zaplatit dlužné částky, a tím projevit účinnou lítost, avšak konkurz byl vyhlášen rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Ostravě dne 16.7.1998, sp.zn. 13 K 90/95, proto, že majetek firmy byl značně předlužen a podle svědectví správce konkurzní podstaty nebyl k dispozici dostatek hotovosti k uhrazení těchto dluhů. Vyhlášení konkurzu tedy způsobil stěžovatel svým jednáním sám a nemůže se hájit tím, že ve vztahu k ostatním občanům se dostal do nerovné situace, neboť mu právo disponovat se svým majetkem bylo odebráno zákonným způsobem.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů zásah do stěžovatelových základních práv daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu