ECLI:CZ:US:2003:4.US.126.03
sp. zn. IV. ÚS 126/03
Usnesení
IV. ÚS 126/03
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. J. K., advokátem se sídlem 1. máje 741, 738 02 Frýdek - Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 16 Co 219/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel shora uvedené rozhodnutí, neboť dle jeho názoru Krajský soud v Ostravě porušil jeho ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a 37 Listiny tím, že nesprávně právně věc posoudil.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 16 Co 219/2001, jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 12. 4. 2001, č. j. 17C 247/98-92, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Stěžovatel byl zaměstnanec OKD a. s. , Důl P., a 2. 7. 1993 utrpěl pracovní úraz. Podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení ve Frýdku Místku (z 24. 10. 1994) nebyl schopen dále pracovat jako důlní lokomotivář, ale byl schopen jiných důlních prací. K odvolání stěžovatele byl vypracován posudek posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (z 11. 5. 1995), podle nějž stěžovatel byl schopen nadále pracovat v původním zaměstnání i v jiných důlních zařazeních. V období před vydáním druhého posudku však stěžovatel rozvázal se zaměstnavatelem pracovní poměr pro následky pracovního úrazu (31. 10. 1994). Bývalý zaměstnavatel pak vyplácel stěžovateli náhradu za ztrátu na výdělku ve smyslu §195 zákoníku práce (1. 11. 1994 - 31. 7. 1995), nicméně poté, co bylo druhým posudkem rozhodnuto o schopnosti stěžovatele vykonávat práce v dole, mu byla výplata náhrady za ztrátu na výdělku zastavena. Stěžovatel se znovu ucházel o zaměstnání u bývalého zaměstnavatele, avšak nebyl přijat, přičemž závodní lékař vyznačil na přijímací list, že stěžovatel výkonu práce lokomotiváře není schopen. Při posouzení otázky, zda stěžovateli požadovaná náhrada za ztrátu na výdělku ve výši 209. 219,- Kč náleží, obecné soudy zkoumaly, zda jsou dány podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, především příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Dospěly k závěru, že příčinná souvislost není dána, neboť stěžovatel nebyl následkem pracovního úrazu ke dni skončení pracovního poměru nezpůsobilý výkonu dosavadní práce a byl tedy schopen pracovat ve svém původním zařazení. Při rozvázání pracovního poměru se dle odvolacího soudu oba účastníci řídili nesprávným posudkem (podle nějž stěžovatel práce v dole schopen nebyl), nicméně rozhodující byl jeho objektivní zdravotní stav. Nesprávnost posudku o pracovní způsobilosti stěžovatele nemohla založit odpovědnostní vztah zaměstnavatele a stěžovatele.
Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel proti napadenému rozsudku podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2002, č. j. 21 Cdo 351/2002-122 odmítnuto, neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) a odvolací soud vyřešil otázku příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody konformně s konstantní judikaturou.
Ústavní soud zhodnotil ústavní stížnost a související soudní rozhodnutí a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Přitom si byl vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Stěžovatel naopak staví Ústavní soud do role další dovolací instance, když v ústavní stížnosti pouze namítá nesprávné právní posouzení věci Krajským soudem v Ostravě, jímž k porušení práva na soudní ochranu mělo dojít. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
Po obsahové stránce nicméně vychází stěžovatel i v ústavní stížnosti z předpokladu, že pokud mu objektivně škoda vznikla, je zároveň dána odpovědnost jeho zaměstnavatele za vzniklou škodu. V tomto ohledu však Ústavní soud zastává názor totožný s obecnými soudy, totiž že je nutno prokázat příčinnou souvislost mezi utrpěným úrazem a vzniklou škodou. Z obsahu ústavní stížnosti, a aniž by Ústavní soud prováděl v tomto ohledu další dokazování, však spíše vyplývá, že příčinou vzniklé škody stěžovatele byl nesprávný zdravotní posudek a nikoli samotný pracovní úraz. Nesprávnost posudku přitom může případně založit vztah obecné odpovědnosti za škodu ve smyslu ust. §420 a násl. občanského zákoníku proti tomu, kdo nesprávný posudek vydal, a eventuelně v případě rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku - Místku nelze vyloučit odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (ve smyslu zákona 82/1998 Sb.); nicméně nesprávnost posudku nezakládá odpovědnost zaměstnavatele podle ust. 190 odst. 1 zákoníku práce.
Ústavní soud dospěl k závěru, že základních práva navrhovatele nebyla zasažena a napadené rozhodnutí nelze kvalifikovat jako porušení jeho základních práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu