ECLI:CZ:US:2003:4.US.137.02
sp. zn. IV. ÚS 137/02
Usnesení
IV. ÚS 137/02
Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2003 o ústavní stížnosti I. Š., zastoupené JUDr. Z. A., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2001, čj. 19 Co 427/2001-121, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 4. 2001, čj. 17 C 420/95-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2002 směřující proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a ve vztahu ke státu potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto žádá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že podala proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, které přiložila k ústavní stížnosti a z jehož obsahu je zřejmé, že stěžovatelka vyvozuje jeho přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b), c) o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2002). Dovolání je vedeno Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 28 Cdo 1994/2002 a dosud nebylo vyřízeno.
Ve smyslu Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., publikovaného ve Sbírce zákonů dne 3. 2. 2003, je ústavní stížnost v případě jejího souběhu s mimořádným opravným prostředkem s výjimkou obnovy řízení, považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti tak počne běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku a bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
S ohledem na souběh podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnosti a vzhledem k výkladu přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu Sdělení č. 32/2003 Sb., Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu její nepřípustnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. května 2003
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj