ECLI:CZ:US:2003:4.US.146.03
sp. zn. IV. ÚS 146/03
Usnesení
IV. ÚS 146/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 16. září 2003 ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, proti postupu Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje - Služby kriminální policie a vyšetřování - odboru obecné kriminality, při výkonu osobní prohlídky a domovní prohlídky dne 5. 11. 2002, ve věci ČVS: PJM-453/OOK-10-2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že:
1. domovní prohlídkou provedenou dne 5. 11. 20002 v bytě stěžovatele v Brně, K. 6, policejní orgán porušil jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 a čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
2. osobní prohlídkou provedenou dne 5. 11. 20002 u osoby stěžovatele policejní orgán porušil jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 a čl. 2 Listiny,
3. zakázal Polici ČR - SKPV v Brně pokračovat v porušování uvedených základních práv a svobod,
4. přikázal Policii ČR - SKPV obnovit stav před porušením základních práv a svobod, zejména vrátit odňaté věci blíže specifikované v protokolu o provedení domovní prohlídky dne 5. 11. 2002.
Policie České republiky, Správa Jihomoravského kraje - Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedla, že podstatná část námitek obsažených v ústavní stížnosti neodpovídá skutečnosti. Nicméně dospěla k závěru, že ve vztahu ke stěžovateli nebyl dodržen trestní řád v ustanovení §85 odst. 1, poslední věta. Další podmínky pro provádění domovní prohlídky byly splněny.
Ústavní soud již dříve judikoval, že se neústavnosti domovní prohlídky lze domáhat již v průběhu ještě neskončeného trestního řízení, a to ať už byla či nebyla podána žádost o přezkoumání přezkumu vyšetřovatele podle §158a trestního řádu (dříve §167 trestního řádu). Ve věci III. ÚS 287/96 zrušil Ústavní soud nálezem příkazy k domovní prohlídce vydané soudcem obecného soudu, když v rámci řízení zjistil významná a protiústavní pochybení při samotném provádění domovní prohlídky; označil tato pochybení v odůvodnění nálezu a upozornil na to, že bude "především na obecných soudech, aby v dalším řízení a zejména pak v konečné fázi svého rozhodování k vadám Ústavním soudem zjištěným, případně i k dalším s nimi souvisejícím, přihlédly a ve vlastním rozhodnutím je zhodnotily". Ústavní soud takto postupoval, aniž by před tím byla podána žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele, a neshledal tedy v absenci této žádosti důvod pro vyslovení nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění. Ve věci I. ÚS 201/01 Ústavní soud nálezem prohlásil prohlídku jiných prostor provedenou v prostorách stěžovatele účastníkem řízení (Policí České republiky - Úřadem vyšetřování pro ČR) za porušení čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, 3, čl. 11 a čl. 12 odst. 1, 2 Listiny. Zakázal Policii České republiky - Úřadu vyšetřování pro ČR, pokračovat v porušování citovaných základních práv a svobod stěžovatele a přikázal Polici České republiky - Úřadu vyšetřování pro ČR, obnovit stav před porušením práv a svobod stěžovatele, a to včetně vrácení materiálů odňatých při předmětné prohlídce stěžovateli. I v této kauze bylo Ústavním soudem rozhodováno v průběhu neskončeného trestního řízení, a to poté, kdy stěžovatel marně se domáhal nápravy postupem podle §167 trestního řádu (dnes by přicházel v úvahu postup dle §158a trestního řádu).
Ústavní soud vyžádal vyšetřovací spis Policie ČR, Městského ředitelství v Brně, ČTS: MRBM-497/OOK-TČ-2002. Poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona), resp. dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě je předmětem ústavní stížnosti, jak zjevně vyplývá z petitu, postup policejního orgánu při výkonu osobní prohlídky a domovní prohlídky dne 5. 11. 2002, přičemž ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 10. 3. 2003, tudíž evidentně po uplynutí stanovené lhůty. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky). Jestliže se stěžovatel rozhodl napadnout ústavní stížností postup při domovní a osobní prohlídce právě ještě v průběhu trestního řízení, nemohl přehlédnout, že i v takovémto případě musí adresovat ústavní stížnost Ústavnímu soudu včas. To však neučinil, neboť - jak Ústavní soud zjistil z vyžádané dodejky týkající se doručení sdělení státního zástupce ze dne 3. 1. 2003 - podal ústavní stížnost až 61. den po doručení tohoto sdělení státního zástupce a dávno poté, kdy došlo ke skutečnostem (domovní a osobní prohlídce), v nichž spatřuje porušení svých základních práv.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh podaný opožděně.
Přestože bylo nutno ústavní stížnost odmítnou jako opožděně podanou, nejsou tím ústavní práva stěžovatele nikterak dotčena. Orgány činné v trestním řízení, především ovšem obecné soudy v případě, že budou o věci rozhodovat, nepochybně budou povinny vyrovnat se důsledně se stěžovatelovou námitkou nezákonnosti, ba protiústavnosti postupu, který byl vůči němu použit. Kdyby tak učinily ústavně nekonformním způsobem, není vyloučena ani ústavní stížnost proti jejich (konečnému) rozhodnutí. V tomto směru lze odkázat i na nález Ústavního soudu III. ÚS 464/2000.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. září 2003
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj