ECLI:CZ:US:2003:4.US.18.03
sp. zn. IV. ÚS 18/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. Ú. zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 2002, sp. zn. 28 Cdo 1355/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2002, sp. zn. 15 Co 31/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 10. ledna 2003 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jeho dovolání do rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl částečně změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. srpna 2000, sp. zn. 19 C 15/96, kterým mu byla stanovena povinnost vyklidit byt.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy neposkytly ochranu jeho právům ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR, necítily se vázány názorem Ústavního soudu dle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR a současně tak porušily jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na soudní ochranu mělo spočívat především v tom, že obecné soudy měly v řízení porušit zásady stanoveného postupu a vydaly tak rozhodnutí, která protiřečí nálezům Ústavního soudu. Zejména se mělo jednat o rozpor s nálezy sp. zn. II. ÚS 544/2000, dle kterého čistě pozitivistická aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku vede k porušení ústavnosti; sp. zn. IV. ÚS 114/99, podle kterého lze nepřiměřenou tvrdost zmírnit postupem dle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku; obdobně i sp. zn. II. ÚS 249/97.
Současně s ústavní stížností navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka - Nejvyššího soudu ČR - za který se vyjádřil předseda senátu 28 Cdo. Ten uvedl, že stěžovatel v podstatě brojí proti skutkovým zjištěním a z toho plynoucímu právnímu posouzení věci. Rovněž polemika stěžovatele o tom, co soud v rámci volné úvahy považuje za prokázané a co nikoliv, nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti. K projednávané problematice pak účastník uvedl, že institut přechodu nájmu je výjimkou z jinak převažujícího smluvně založeného práva nájmu. Tato skutečnost odůvodňuje spíše restriktivní výklad podmínek, za nichž může k přechodu nájmu v případě úmrtí posledního nájemce dojít. Striktní dodržení pravidel je nezbytné pro zabránění zneužití tohoto institutu a následného omezení práva vlastníka disponovat s bytem. Dále Nejvyšší soud ČR upozornil i na vnitřní rozpor stěžovatelovy argumentace.
Dne 4. února 2003 byl Ústavnímu soudu doručen dopis JUDr. J. Ř., advokáta, v zastoupení vedlejšího účastníka Ing. I. C., majitele bytu obývaného stěžovatelem, který soudní cestou napadl přechod nájemního vztahu na stěžovatele. V dopise byla uvedena žádost o urychlené vyřízení věci s ohledem na skutečnost, že spor o přechod nájemního práva probíhá již od roku 1996, když v současné době projednávaná ústavní stížnost je v pořadí již druhou (první byla dne 5. prosince 2002 pod sp. zn. II. ÚS 498/02 odmítnuta pro nepříslušnost Ústavního soudu).
Po seznámení se s předloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel ve svém podání odkazoval zejména na nález Ústavního soudu ze dne 12. března 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, neboť skutkový základ v této věci byl, dle jeho názoru, téměř totožný s věcí jeho.
Ústavní soud především konstatuje, že se jedná o vztah nájemníka (resp. toho, kdo tvrdí, že na něj právo nájmu ex lege přešlo) k pronajímateli bytu, tedy o vztah dvou rovnocenných subjektů soukromého práva. Vzhledem ke skutečnosti, že zákonem stanovená pravidla tohoto vztahu jsou nastavena způsobem, který za jistých okolností zvýhodňuje nájemce proti pronajímateli, je třeba dbát toho, aby zvýhodnění bylo uplatňováno pouze v nezbytně nutném rozsahu a výhradně v souladu s právními normami. Ústavní soud dále konstatuje, že právo na soudní ochranu, pro tento případ definované zjevně pouze v čl. 36 odst. 1 Listiny, poskytuje každému možnost, obrátit se ve své věci na obecné soudy, aby tyto rozhodly o jeho nárocích. Takto definované právo však nezaručuje, a ani nemůže zaručovat, aby tomu, kdo jej využije, bylo vyhověno. Jinými slovy, každému je zaručeno právo na soud se obrátit, nikoliv právo na výsledek, který odpovídá jeho návrhům či představám.
Čtvrtý senát Ústavního soudu po připojení vlastního spisu II. ÚS 544/2000 a po posouzení jeho obsahu, nesdílí názor, že nález v této věci je na případ stěžovatele beze zbytku aplikovatelný, jinak řečeno, že je tímto nálezem vázán. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že v případě stěžovatele byla argumentace pro přechod práva nájmu nejednoznačná a zejména, že důkazy dodatečně prováděné po vrácení věci obvodnímu soudu (tj. důkazy k eventuelnímu přechodu nájemních práv na L. O. a od ní případně odvozených práv stěžovatele) nevedly k věrohodným závěrům o skutečnostech, které nyní stěžovatel předkládá jako nesporné. V tom se jeho věc skutkově odlišuje od situace, jíž se týkal nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/2000, kde se žalovaný prokazatelně nikdy nepřestěhoval do bytu své manželky.
Pokud tedy za této situace obecné soudy neshledaly důvody pro aplikaci zásad dobrých mravů ve prospěch stěžovatele, neshledává IV. senát Ústavního soudu důvod, pro který by bylo možné označit úvahy a závěry obecných soudů za vybočující z ústavních mezí. Nelze přehlédnout ani vnitřní rozpornost argumentace stěžovatele, který na jedné straně tvrdil (a tvrdí), že k přechodu práva nájmu došlo, na druhé straně však vytýká soudům, že neaplikovaly ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, což by bylo ovšem možné jen za situace, kdy by vyklizované osobě žádný právní titul k užívání nesvědčil (jak na to správně upozornil i Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření).
Lze si jistě představit situaci, kdy, slovy nálezu sp. zn. II. ÚS 544/2000, "čistě pozitivistická aplikace ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku vede k porušení ústavnosti". V této konkrétní věci a konkrétních okolnostech však Ústavní soud takový postup neshledává. Naopak je nucen uvést, že citované ustanovení bylo do občanského zákoníku včleněno teprve zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, v tehdy platném znění, ze dne 5. listopadu 1991, s účinností od 1. ledna 1992. Z toho důvodu není možné na dotčená ustanovení občanského zákoníku hledět jako na pozůstatky úpravy práv k bytům z doby před rokem 1989. Na druhé straně však třeba uvést, že ani tato nová úprava se neprojevila jako dostatečně účinná ve vztahu ke spekulativním tendencím, které v této oblasti panují.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu