ECLI:CZ:US:2003:4.US.180.03
sp. zn. IV. ÚS 180/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného R. S., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 1. 2002, čj. 0 Nc 4276/2002-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výrok II. usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 1. 2002, čj. 0Nc 4276/2002-27, kterým byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce, vydaný soudním exekutorem Exekutorského úřadu v Ústí nad Orlicí JUDr. T. M. dne 6. 12. 2002, čj. EX 264/02-23. Citovaným příkazem bylo mj. nařízeno uhradit odměnu exekutora ve výši 60 000 Kč.
Stěžovatel v odůvodnění své stížnosti uvedl, obdobně jako ve svém návrhu na zastavení exekuce, že vymáhanou částku 400 000 Kč dobrovolně uhradil dne 18. 11. 2002, tedy ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce i exekučních příkazů. Poukázal na ust. §47 odst. 2 exekučního řádu, dle něhož se podle exekučního příkazu exekuce provede po právní moci usnesení o nařízení exekuce, přičemž v jeho případě usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci dne 6. 12. 2002. Před tímto datem vymáhanou částku uhradil a tudíž dle jeho přesvědčení po nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce tato již provedena být nemohla a právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. S těmito jeho námitkami se napadené usnesení okresního soudu řádně nevypořádalo, čímž bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
Okresní soud v Ústí nad Orlicí, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v ústavní stížnosti stěžovatel vznesl stejnou výhradu, kterou uplatnil již v opravném prostředku proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 6. 12. 2002, tedy že vymáhanou pohledávku oprávněné dobrovolně zaplatil ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce a exekučních příkazů, a tudíž pověřený soudní exekutor pohledávku nevymohl, a proto mu nevznikl ani nárok na odměnu z výše vymoženého plnění ve smyslu ust. §5 odst. 1 vyhl.č. 330/2001 Sb. Nesouhlasí s tvrzením, že okresní soud se v napadeném usnesení nevypořádal s výše uvedenými argumenty. Je toho názoru, že v tomto směru je napadené rozhodnutí dostatečně podrobně odůvodněno, a to konkrétně v 9. a 10. odstavci odůvodnění.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením podmínek pro úhradu nákladů exekuce exekutorovi, jak bylo učiněno okresním soudem a jak jsou stanoveny v zák.č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, a prováděcí vyhlášce k němu č. 330/2001 Sb. Svůj nesouhlas s právním posouzením věci stěžovatel již uvedl v opravném prostředku (námitkách) k okresnímu soudu, a tento soud se s nimi, dle názoru Ústavního soudu, úplně a přesvědčivým způsobem v odůvodnění napadeného usnesení vyrovnal. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecným soudem a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, a to za situace, kdy podle ust. §88 odst. 4 exekučního řádu proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Z ústavní stížnosti tedy nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu