ECLI:CZ:US:2003:4.US.188.03
sp. zn. IV. ÚS 188/03
Usnesení
IV. ÚS 188/03
Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Z. Z., zastoupeného JUDr. Š. V., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003 čj. 7 To 3/03-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému usnesení Vrchního soudu v Praze zamítajícímu stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2002 čj. 3 T 50/2002-151, kterým bylo podle ustanovení §71 odst. 5 trestního řádu rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel uvádí, že byl vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. Usnesení Krajského státní zastupitelství v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2002 čj. 1 KZv 35/2002-31, kterým bylo podle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto o ponechání obviněného ve vazbě, stěžovatel napadl stížností. Ještě před rozhodnutím o této stížnosti byla dne 31. 10. 2002 podána obžaloba ke Krajskému soudu v Hradci Králové a tento soud pak podle ustanovení §71 odst. 5 trestního řádu usnesením ze dne 12. 11. 2002 čj. 3 T 50/2002-151 rozhodl o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě. I toto rozhodnutí stěžovatel napadl stížností. Následně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 11. 2002 čj. 11 Nt 290/2002-189 zrušil usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2002. Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2002 Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel má za to, že v důsledku zrušení rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové učiněného v přípravném řízení byl v době od 7. 10. 2002 do 31. 10. 2002 držen ve vazbě bez právního důvodu, a proto ani později nebylo možné jeho vazbu prodloužit. Nezákonnost vazby spatřuje i v tom, že vazební rozhodnutí učiněné v přípravném řízení bylo sice vyhotoveno v termínu stanoveném trestním řádem, ale do věznice, kde stěžovatel vykonával vazbu, bylo doručeno až dne 16. 10. 2002, což je devět dnů po termínu, jemu samotnému a jeho obhájci bylo doručeno až 17. 10. 2002. Ze všech těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že byl zbaven svobody jinak než způsobem, který stanoví zákon, a proto navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 3 T 50/2002, Ústavní soud ověřil skutečnosti tvrzené stěžovatelem a dále zjistil, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 7. 2002 čj. Nt 184/2002-6 se započtením vazby od dne 30. 6. 2002 z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. V době rozhodování Ústavního soudu bylo trestní stíhání ukončeno a stěžovatel se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, neboť byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 2002 čj. 3 T 50/2002-178, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2003 čj. 7 To 2/03-225, uznán vinným trestným činem vraždy, trestným činem neoprávněného držení platební karty a pokusem trestného činu krádeže, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 roků. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pak vyplynulo, že vrchní soud nesdílel výhrady stěžovatele o nezákonnostech v řízení, uplatněné ve stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2002, a k námitce pozdního doručení usnesení o ponechání obviněného ve vazbě, učiněné v přípravném řízení, uvedl, že ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu ukládá státnímu zástupci povinnost rozhodnout ve stanovené lhůtě, bez ohledu na termín doručení příslušného rozhodnutí oprávněným subjektům, přičemž pozdější doručení nezakládá důvod pro závěr, že následné další rozhodnutí o trvání vazby není učiněno v souladu se zákonem. Ke zrušujícímu rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2002 s odůvodněním, že věc se nachází v řízení před soudem, čímž odpadl meritorní důvod přezkoumávání rozhodnutí státního zástupce, Vrchní soud v Praze uvedl, že rušené rozhodnutí bylo věcně správné, ale příslušný senát krajského soudu (11 Nt) nemohl postupovat jinak, neboť již nešlo o rozhodování ve stadiu přípravného řízení a kompetentním se stal senát krajského soudu, u něhož byla podána obžaloba (3 T). V ostatním Vrchní soud v Praze potvrdil správnost argumentace Krajského soudu v Hradci Králové jak byla uvedena v odůvodnění stížností napadeného usnesení.
Po přezkoumání napadeného usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle odst. 5 téhož článku Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem, jakož i z rozhodnutí soudu. Tyto ústavně akceptovatelné důvody omezení osobní svobody jednotlivce se vztahují i na vazbu. Je-li její trvání v trestním řízení prodlužováno, patří i právní režim tohoto prodlužování pod zákonnost vazby (§71 trestního řádu). Účelem tohoto režimu je, kromě jiného, i vytvoření záruk, že újma na osobní svobodě, které je obviněný v důsledku vazby podroben, je orgány činnými v trestním řízení přezkoumávána a že tyto o ní v pravidelných intervalech rozhodují.
V projednávaném případě státní zástupce v přípravném řízení i krajský soud po podání obžaloby ve stanovených lhůtách (§71 odst. 3, 5 trestního řádu) rozhodli o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě a svoje rozhodnutí řádně odůvodnili. Tato rozhodnutí nebyla věcně zpochybněna a lze tedy konstatovat, že povinnost periodického přezkoumávání trvání vazebního důvodu upravená trestním řádem byla splněna. Otázkou zůstalo, zda skutečnost, že usnesení státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě bylo podle §149 odst. 1 trestního řádu zrušeno, může vést k závěru o neústavním omezení osobní svobody stěžovatele. Při řešení této otázky Ústavní soud vyšel z těchto úvah:
Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval dne 29. 11. 2002 v postavení orgánu druhého stupně o usnesení státního zástupce na základě stížnosti podané stěžovatelem. Aniž by se rozhodnutím státního zástupce meritorně zabýval, napadené usnesení zrušil s odůvodněním, že ve věci již byla podána obžaloba a soud dne 12. 11. 2002 rozhodl o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě, věc se tedy nachází v řízení před krajským soudem, který bude o dalším trvání vazby rozhodovat. Usnesení státního zástupce tedy bylo zrušeno nikoliv proto, že by se jednalo o rozhodnutí vadné, pro jehož vydání v době rozhodování by nebyly splněny zákonné podmínky, nýbrž stížnostní soud zrušující výrok odůvodnil toliko tím, že se změnilo stádium trestního řízení, ve kterém se trestní věc stěžovatele nacházela. Dle názoru Ústavního soudu nebyl pro tento postup důvod, neboť potvrzením zákonného rozhodnutí státního zástupce, které se týkalo výlučně existence vazebního důvodu u stěžovatele ve stadiu přípravného řízení do podání obžaloby, by stížnostní soud nezasáhl do oprávnění soudu rozhodovat o dalším trvání vazby v řízení před soudem, jak tvrdil. Ústavní soud vychází z toho, že existence rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě pokrývající dobu do podání obžaloby, nebrání soudu v tom, aby po přezkoumání důvodů dalšího trvání vazby rozhodl případně i odlišně od státního zástupce, a to od okamžiku, kdy na něj přejde oprávnění rozhodovat o vazbě, tj. od podání obžaloby. To se však v projednávaném případě nestalo, naopak i soud rozhodující podle ustanovení §71 odst. 5 trestního řádu shledal stálou existenci daného vazebního důvodu, což konečně potvrdil i Vrchní soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozhodnutí.
Ústavnímu soudu nezbylo než vzít zrušující rozhodnutí stížnostního soudu ze dne 29. 11. 2002 na vědomí s tím, že existence tohoto rozhodnutí nemůže založit neústavnost přezkoumávaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Je tomu tak, jak shora uvedeno, především proto, že rozhodování soudu podle ustanovení §71 odst. 5 trestního řádu není jen jakýmsi "dalším prodloužením vazby obviněného", soud zde zkoumá pouze trvání vazebního důvodu, a poté buď ponechá obviněného nadále ve vazbě nebo jej propustí na svobodu; zkoumáním dalších podmínek, jak jsou stanoveny v odst. 4, resp. odst. 6 citovaného ustanovení trestního řádu (obtížnost věci nebo jiné závažné důvody) se při prvním rozhodování soudu o trvání vazby, která započala v přípravném řízení, nezabývá. Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pak splňuje i ostatní podmínky, jimiž Ústavní soud poměřuje rozhodování orgánů veřejné moci.
Nad rámec petitu ústavní stížnosti a tedy jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že i přes existenci zrušujícího rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové nehodnotí omezení osobní svobody stěžovatele vazbou v přípravném řízení jako neústavní zásah do jeho základních práv a svobod, a to z důvodů shora vyložených.
K námitce opožděného doručení rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě do příslušné věznice, obviněnému a jeho právnímu zástupci, Ústavní soud uvádí, že jde o stav zjevně nežádoucí, nicméně v rámci projednávané ústavní stížnosti a za daného stavu řízení nemůže tato námitka vyvolat důvod pro jeho zásah.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítl z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu