ECLI:CZ:US:2003:4.US.193.02
sp. zn. IV. ÚS 193/02
Usnesení
IV. ÚS 193/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Mgr. R. C., zastoupeného Mgr. L. H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, čj. 1 T 33/2001-205, ze dne 29. 10. 2001, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 7 To 22/2002, ze dne 4. 2. 2002, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byl uznán vinným trestným činem loupeže.
Jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, čj. 1 T 33/2001-205, ze dne 29. 10. 2001 uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. z. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a k zaplacení náhrady škody poškozenému. Trestného činu se měl dopustit společně se svým synem M. C. dne 23. 9. 2000 kolem 17.30 hod. ve Vsetíně - L., na zahradě domu č. 506, kdy poté, co poškozený Z. E. měl stěžovatele natáčet kamerou, ho syn M. měl kopnout do rozkroku, uchopit rukou kolem krku a tlačit k zemi, a když spadl, měl si stěžovatel na poškozeného kleknout a kroutit mu rukou, ve které držel videokameru a z ní mu odcizit kazetu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), a to tím, že důkazy svědčící o jeho nevině nebyly v trestní řízení provedeny, a dále, že z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, kdy tyto závěry jsou podle stěžovatelova názoru v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a z nich v logické či jiné možné interpretaci odůvodnění těchto rozhodnutí nevyplývají. Obecné soudy vycházely při úvahách o vině z výpovědí poškozeného, svědků A. a L.S., L. B., znaleckého posudku a výslechu znalce. Z těchto důkazů však nemohly, podle stěžovatelova názoru, obecné soudy dospět k jimi učiněným závěrům. Jediným přímým účastníkem vytýkaného jednání byl poškozený a stěžovatelův syn, přičemž stěžovatel zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozeného, který se již několik let snaží získat do svého vlastnictví nemovitost, jíž je stěžovatelova rodina podílovým spoluvlastníkem. Stěžovatelem navrhovaný svědek J. S. by pak mohl při výslechu před soudem potvrdit výhrůžky poškozeného, že udělá vše pro to, aby byl stěžovatel odsouzen pro nějaký trestný čin. Krajský soud však jeho návrh na výslech tohoto svědka odmítl, stejně jako výslech jeho syna M. C., který v přípravném řízení i v řízení před soudem I. stupně využil svého práva nevypovídat, ale nyní toto stanovisko změnil. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje tvrzení, že mu vina ze spáchání trestného činu nebyla prokázána, a proto navrhuje zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí.
K posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud připojil spis Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 1 T 33/2001, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Ostravě.
Ve svém vyjádření Krajský soud v Ostravě uvádí, že námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížností jsou vcelku totožné s odvolacími námitkami. Vzhledem k tomu, že nemá k dispozici předmětný trestní spis, poukazuje na závěry podrobně rozvedené v jeho usnesení ze dne 4. 2. 2002, z něhož také vyplývá, že krajský soud se důkazní situací podrobně zabýval, dokazování doplnil i o výslech stěžovatele a všechny rozhodné skutečnosti vyhodnotil. Podle přesvědčení krajského soudu byl v posuzované věci zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti, přičemž netrvá na osobní účasti při jednání před Ústavním soudem.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval již v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvního stupně (č.l. 145, 173, 181, 203), a zejména v podaném řádném opravném prostředku (č.l. 217-219). Oba obecné soudy se těmito jeho námitkami ve svých rozhodnutích zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto své námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další (třetí) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší potud, pokud napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatel podal i dovolání (č.l. 247-249), které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (č.l. 264-265).
Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky týkající se hodnocení provedených důkazů. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že neprovedly důkazy svědčící o jeho nevině a nenaplnily ústavní a zákonné příkazy, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a z ustanovení §2 odst. 5, 6 a §125 odst. 1 tr. ř. Ústavní soud k těmto stěžovatelovým námitkám v obecné úrovni zdůrazňuje, že mu nenáleží nahrazovat činnost obecných soudů, které nejlépe znají zvláštní okolnosti konkrétního případu, když z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit.
Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v posuzované věci bylo nalézacím soudem provedeno podrobné dokazování. K jeho úplnosti však stěžovatel namítá, že krajský soud zamítl jeho návrh na výslech svědka J. S. a jeho syna M. C. Okresní soud ve Vsetíně se otázkou vyslechnutí svědka S. opakovaně zabýval, byl však nucen konstatovat, že jeho pobyt v USA není znám. Stejný závěr byl pak nucen učinit i soud odvolací, přičemž svědek S. by se k samotnému skutkovému ději nemohl nijak vyjádřit. Pokud jde o výslech stěžovatelova syna, pak odvolací soud vzal při zvažování doplnění dokazování v úvahu skutečnost, že podle výpovědi stěžovatele měl jeho syn v době předmětného útoku spát, takže by k věci nemohl nic uvést. Soud II. stupně se s námitkami stěžovatele, uplatněnými v odvolání a opakovanými i v ústavní stížnosti, týkajícími se nevyslechnutí svědka S., a s důkazními návrhy na výslech syna stěžovatele - spoluobviněného M. C. i příslušníka Policie ČR C., kterýmžto důkazním návrhům nevyhověl, řádně vypořádal. Odůvodnění jeho rozhodnutí je přesvědčivé, jsou v něm podrobně rozvedeny důvody neprovedení navrhovaných důkazů, jakožto důkazů nadbytečných pro posouzení věci.
Pokud obecné soudy jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat toto hodnocení důkazů obecnými soudy. Právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Do rozhodovací činnosti obecných soudů se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout pouze v případě, že učiněné právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení jeho práva na soudní ochranu, a vyžadovalo proto jeho zásahu.
Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu