ECLI:CZ:US:2003:4.US.194.03
sp. zn. IV. ÚS 194/03
Usnesení
IV. ÚS 194/03
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti obchodní společnosti L., s.r.o., zastoupené JUDr. P. L., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2002 čj. 22 Ca 235/2002-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Ostravě odmítl její opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, Šumperk (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 2. 5. 2002 čj. 315/1811/02/9 (výrok I.), když opravné prostředky ostatních navrhovatelů shledal důvodnými, rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc vrátil tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení (výrok II.). Stěžovatelka uvádí, že pozemky, které byly předmětem řízení před pozemkovým úřadem, přešly na stát a v roce 1991 byly předmětem restitučního řízení podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Po vyjasnění, kdo je oprávněnou osobou, byly nemovitosti v roce 1999 vydány závětní dědičce původního vlastníka, paní B. Po vydání nemovitostí pozemkový úřad oznámil, že potomci původního vlastníka (P. K., P. M., nar. 1949, P. M., nar. 1976, P. F., P. Z.) podali výzvu k vydání pozemků i podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě") a shora citovaným rozhodnutím následně rozhodl, že tyto osoby jsou vlastníky předmětných pozemků. Tyto pozemky však jsou v současné době ve vlastnictví stěžovatelky, která je nabyla kupní smlouvou ze dne 2. 11. 1999 a ze dne 6. 9. 2001 od původní povinné osoby, Státních léčebných lázní B., s.p. Pokud by tedy rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci, stěžovatelka by byla ve svém vlastnickém právu k předmětným pozemkům omezena, a proto má za to, že měla být účastníkem správního řízení a měla by mít právo žádat soud, aby přezkoumal zákonnost správního rozhodnutí. Jestliže správní soud takový návrh odmítl, porušil tím její právo ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 235/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že napadeným rozsudkem správní soud rozhodl o opravných prostředcích Státních léčebných lázní B., s.p., stěžovatelky, Mgr. M. P., nar. 1949, Mgr. M. P., nar. 1976, a Z. P. tak, že podání stěžovatelky, označené jako odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu, adresované Krajskému soudu v Ostravě, posoudil podle jeho obsahu jako opravný prostředek (návrh), který odmítl podle ustanovení §250p o.s.ř. (v tehdy platném znění), neboť dospěl k závěru, že byl podán někým, kdo k jeho podání není oprávněn. Ostatní opravné prostředky shledal důvodné, a proto předmětné rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc vrátil tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení. Ve vztahu ke stěžovatelce správní soud konstatoval, že podle vymezení účastníků soudního řízení v ustanovení §250m odst. 3 o.s.ř. nebyla-li stěžovatelka účastníkem předchozího správního řízení, není legitimována k podání opravného prostředku proti rozhodnutí z tohoto řízení vzešlého.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek správního soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování dané věci bylo třeba vzít v úvahu specifickou definici okruhu účastníků restitučního řízení podle zákona o půdě (§9 odst. 8), která vylučuje obecné vymezení účastníků správního řízení podle ustanovení §14 odst. 1 zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), a v důsledku které byla při aplikaci ustanovení §250m odst. 3 o.s.ř. stěžovatelka vyloučena z možnosti podat opravný prostředek proti správnímu rozhodnutí. Z obsahu správního spisu vedeného k předmětnému rozhodnutí pozemkového úřadu vyplynulo, že pozemkový úřad se stěžovatelkou jako s účastníkem řízení skutečně nejednal, správní rozhodnutí jí zaslal pouze na vědomí. Ze soudního spisu pak vyplynulo, že podání označené jako "odvolání proti rozhodnutí čj. 315/1811/02/9 ze dne 2. 5. 2002", bylo společným podáním účastníka správního řízení, povinné osoby Státní léčebné lázně B., s.p., a stěžovatelky.
Za dané situace má Ústavní soud za to, že správní soud postupoval v souladu s občanským soudním řádem, když společné podání obou navrhovatelů posoudil podle jeho obsahu jako opravný prostředek proti rozhodnutí pozemkového úřadu, tedy jako návrh na zahájení přezkumného řízení podle ustanovení §250l a násl. o.s.ř. s následným zjištěním, že jeden z navrhovatelů, stěžovatelka, není k takovému úkonu aktivně legitimován, a proto je odmítl. Výtce stěžovatelky že správní soud měl v jejím případě postupovat podle hlavy druhé části páté o.s.ř. a její podání posoudit jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, nelze přiznat jakoukoliv opodstatněnost, neboť z jejího zvoleného procesního postupu, jakož i obsahového zaměření argumentace uplatněné ve společném "odvolání", se takový závěr nepodává.
Stěžovatelka argumentuje čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a tvrdí, že pokud by rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci, došlo by k omezení jejího vlastnického práva zaručeného v čl. 11 Listiny. Taková argumentace je za daných okolností projednávaného případu předčasná a tedy zcela neschopná založit zásah Ústavního soudu, neboť rozhodnutí pozemkového úřadu bylo zrušeno a pozemkový úřad ve věci znovu jedná (výrok II rozsudku). Jádro ústavní stížnosti a snaha zvrátit rozhodnutí správního soudu o odmítnutí opravného prostředku stěžovatelky (výrok I. rozsudku) má základ ve snaze stěžovatelky stát se účastníkem správního řízení před pozemkovým úřadem, aby jako současný vlastník pozemků, o které se vede restituční spor mezi oprávněnými osobami a povinnou osobou, mohla střežit svá práva a aby měla k dispozici procesní prostředek k případnému zvrácení pro ni nepříznivého správního rozhodnutí. Ústavnímu soudu však rozřešení této otázky v projednávané věci nepřísluší. Ten, s kým nebylo ve správním řízení jednáno jako s účastníkem, ač s ním jako s účastníkem jednáno být mělo, měl podle ustanovení §250 odst. 2 o. s.ř. možnost obrátit se se žalobou na soud. Před podáním takové žaloby však žalobce musel vyčerpat všechny přípustné řádné opravné prostředky (tj. odvolání k nadřízenému správnímu orgánu s touto vznesenou námitkou), neboť toto bylo podmínkou řízení podle hlavy druhé části páté o.s.ř. (§247 odst. 2). Jak vyplynulo z vyžádaných spisů pozemkového úřadu a správního soudu, takový procesní postup stěžovatelka nezvolila a ten, který zvolila, nevedl k rozhodnutí, které, jak shora uvedeno, by zakládalo důvodnost zásahu Ústavního soudu. Jinými slovy, skutečnost, že s někým nebylo jednáno jako s účastníkem, ač s ním tak jednáno mělo být v řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou, včetně ústavní stížnosti. (srov. nález Pl.ÚS 30/95, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 5, str. 22, C.H. Beck). I v takovém případě však platí, že musí být vyčerpány všechny procesní prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jednak podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, z důvodu zjevné neopodstatněnosti, jednak podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona z důvodu nepřípustnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu