ECLI:CZ:US:2003:4.US.195.01
sp. zn. IV. ÚS 195/01
Usnesení
IV. ÚS 195/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti K.B., zastoupeného JUDr. R.M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 4 To 91/2000, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a VSZ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K posouzení předmětné věci si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Ostravě vedený pod sp. zn. 47 T 3/99, jenž byl podkladem, stejně jako vlastní obsah ústavní stížnosti, pro jeho závěry ve věci dále vyvozené.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2000, čj. 47 T 3/99-2107, byl stěžovatel v rámci trestního řízení vedeného proti němu a dalším obžalovaným (P.H. a P.V.) uznán vinným jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. f), h) tr. zák., dále trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák. a rovněž trestným činem nedovoleného ozbrojování ve smyslu §185 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák., a to pro skutky ve výroku citovaného rozhodnutí pod body 1-7 blíže popsané a rozvedené. Pro spáchání těchto trestných činů byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §29 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 25 let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou.
K odvolání stěžovatele a stejně tak i dalších obžalovaných, jakož i státního zástupce, podaného v jeho neprospěch a směřujícího výlučně do výroku o trestu, když tento se domáhal uložení výjimečného doživotního trestu ve vztahu ke stěžovateli, rozhodl nově Vrchní soud v Olomouci shora již citovaným a ústavní stížností napadeným rozsudkem poté, co zrušil v celém rozsahu uvedený rozsudek soudu prvého stupně [§258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu]; neboť dospěl k závěru, že se nalézací soud až na určité výjimky správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci samé. Konstatoval z jeho strany zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to provedením dostupných důkazů v rozsahu pro rozhodnutí nezbytném v souladu s ust. §2 odst. 5 tr. řádu. Nicméně v popisu skutků pod body 1, 3, 5, 6, a 7 dovodil (nepodstatné) nepřesnosti, které svým rozhodnutím odstranil v přesvědčení, že tak lze učinit v rámci drobných korekcí za přísného respektování ust. §259 odst. 3 tr. řádu, k čemuž uvedl, že pro správně zjištěný skutkový stav byly shledané nedostatky v naznačeném směru okrajové, žádným způsobem nezpochybňující skutkový děj řádně zjištěný Krajským soudem v Ostravě a nebyly tudíž natolik výrazné, aby odůvodňovaly postup dle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu. Vyjádřeno jinými slovy, provedl tak korekci skutkových zjištění, nezasahující, dle jeho vlastního tvrzení, do samotné podstaty skutkového stavu. V návaznosti (nejen) na tato zpřesnění posléze též přehodnotil v příslušném směru i právní kvalifikaci trestně stíhaného jednání stěžovatele a ostatních obžalovaných.
Po přezkoumání předmětné věci rozhodl tedy na základě podaných odvolání Vrchní soud v Olomouci nově tak, že mj. stěžovatele uznal vinným ze spáchání organizátorství trestného činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spojení s §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák., trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve stadiu přípravy ve smyslu §7 odst. 1 tr. zák., trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. f), h) tr. zák. a dále trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák., když vyjmenovaných trestných činů se měl dopustit skutky ve výroku rozsudku odvolacího soudu pod body 1-7 blíže specifikovanými. Za tyto trestné činy jej odsoudil, neakceptujíce výhrady státního zástupce vyložené v jeho odvolání a požadujícího uložení doživotního trestu odnětí svobody stěžovateli, ve shodě s náhledem nalézacího soudu podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §29 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 25 let, se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou [§39a odst. 2 písm. d) tr. zák.].
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 4 To 91/2000, napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, v níž v podstatě znovu opakuje své námitky a základ své obhajoby předestřený v průběhu hlavního líčení před nalézacím i posléze v řízení před odvolacím soudem, kdy svou účast na předmětných trestných činech kategoricky popíral. Vytýká orgánům činným v trestním řízení, že neobjasňovaly v jeho trestní věci stejně pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch, neboť, dle jeho přesvědčení, vycházely pouze z výpovědi obžalovaných H. a V. a údajně pouze na základě těchto výpovědí, proti nimž stála osamoceně jeho odlišná výpověď, jej uznaly vinným ze závažných trestných činů, za nějž mu byl uložen výjimečný trest, aniž by skutkový stav objektivizovaly dalšími důkazy. Ty byly nepřímými a část z nich mohla být hodnocena i v jeho prospěch. Obecné soudy tak nedostály požadavku volného hodnocení důkazů, když se nevypořádaly s otázkou věrohodnosti a nezaujatosti usvědčujících výpovědí ostatních spoluobžalovaných, neboť ti prý logicky obviňováním a usvědčováním stěžovatele ze spáchání trestného činu od sebe odvrací pozornost a snižují tak svoji účast na jeho spáchání. V této souvislosti namítá, že oba jmenovaní obžalovaní byli po páchání trestné činnosti až do zadržení ve vzájemném kontaktu a měli možnost si dohodnout společnou verzi inkriminovaného skutkového děje. Po zadržení pochopitelně své výpovědi neměnili, aby nezhoršili své postavení a zejména obžalovanému H. byla skutečně přiznána polehčující okolnost pro jeho doznání. Tento svůj v obecné rovině pojatý nesouhlas s napadeným rozsudkem uzavírá konstatováním, že skutkový děj byl soudem stabilizován pouze na základě domněnek, aniž by došlo k vypořádání se s rozpory v provedených důkazech.
Konkrétně potom stěžovatel předkládá v ústavní stížnosti tyto výhrady:
1. Obhajoba stěžovatele, dle níž poškozeného R.V. zastřelil zemřelý T.S., byla údajně odmítnuta pouze na základě psychologického profilu této osoby. Tento závěr opřely obecné soudy mj. o výpověď matky J.S., která mohla být s ohledem na výpověď svědkyně Š., družky S., hodnocena ve prospěch stěžovatele. Jestliže soud považoval S. za nejlabilnějšího, měl se vypořádat i s možností, že tento zastřelil poručíka V., neboť zazmatkoval. Stěžovatel uváděl, že na něj v autě S. mířil a nutil ho policistovi ujet. Při následné tahanici o zbraň došlo k několika výstřelům, které donutily stěžovatele zastavit. Konečně v palubní desce vozu byly objeveny stopy po střelbě a dle znaleckého posudku bylo potvrzeno, že střelba vycházela z místa spolujezdce. Sám nalézací soud posléze v odůvodnění rozsudku uvádí, že S. zazmatkoval a lze pouze kalkulovat, zda v průběhu jízdy došlo k selhání zbraně či lidského faktoru. Ačkoliv tedy soudy vycházely pouze z domněnek, v popisu skutku uvedly, že stěžovatel zastavil vůz nikoli pro střelbu ve voze, ale protože se rozhodl poručíka V. fyzicky zlikvidovat.
2. Soudy vzaly za prokázané, že to byl stěžovatel, který zajišťoval pro páchání trestné činnosti zbraně, přičemž tento závěr odůvodnily odkazem na kontakty stěžovatele v této oblasti, aniž by tyto kontakty prokázaly jakýmkoliv objektivním důkazem.
3. Účast stěžovatele na usmrcení S. nebyla prokázána žádným objektivním důkazem, když soud vycházel pouze z výpovědi obžalovaného H. Soud se údajně nezabýval rozporem mezi jeho výpovědí v tom směru, že na místě byl pouze on a stěžovatel a výpovědí svědka ing. L., který uvedl, že na místě viděl osoby tři, což zpochybňuje věrohodnost celé výpovědi jmenovaného obžalovaného.
4. Odmítnutí obhajoby stěžovatele s odkazem na jeho psychologický profil zjištěný znaleckým posudkem, dle kterého jde o vůdčí osobnost, odhlíží od výpovědi obžalovaného H., který uváděl, že se na provádění trestné činnosti domlouvali, případně se rozhodovali společně.
5. Stěžovatel rovněž namítá, že způsob, jakým byly provedeny a použity výslechy utajených svědků v režimu ust. §55 odst. 2 tr. řádu, zakládá zkrácení na jeho právech plynoucích z čl. 38 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy, neboť soud při provádění jejich výslechu nezjišťoval, ani nijak neozřejmil, z jakého zdroje tyto svědkyně čerpaly sdělované informace, tedy zda uváděné skutečnosti přímo vnímaly či o nich mají povědomí pouze zprostředkovaně, a to v jakém stupni.
6. Konečně pokud odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění nalézacího soudu považuje v zásadě za správná a přesto u pěti ze sedmi skutků změnil skutkové věty a uznal stěžovatele vinným celkově novým rozsudkem, když pochybnosti nehodnotil ve prospěch stěžovatele a jeho odlišné skutkové závěry vyústily i v odlišnou právní kvalifikaci, nelze než uzavřít, že soud v rozporu se svými povinnostmi nahradil zjišťování objektivní pravdy pravděpodobností.
S ohledem na vše uvedené se stěžovatel cítí být dotčen na svých shora již vyjmenovaných ústavně zaručených základních právech, když má za to, že proces jako celek nebyl veden spravedlivě, a to zejména z toho důvodu, že soudy hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch, nerespektovaly presumpci neviny a rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Proto se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci nálezem zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podal předseda senátu 4 To Vrchního soudu V Olomouci k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž plně odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení ústavních práv odmítl a zdůraznil, že tento se pouze domáhá jiného hodnocení důkazů, než jaké provedly obecné soudy; které nadto ani nezkrátily jeho práva ve vztahu k výslechu svědků dle §55 odst. 2 tr. řádu, poněvadž mu byl poskytnut dostatečný čas k přípravě obhajoby, a to i ve spolupráci s obhájcem, když opak ani nenamítal. Účastník řízení uzavřel své vyjádření konstatováním, že má za to, že námitky v ústavní stížnosti shromážděné mohou sloužit pouze jako podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, nikoliv zakládat podmínky pro jednání před Ústavním soudem.
K podanému návrhu se vyjádřil i vedlejší účastník, VSZ. Námitky stěžovatele rovněž odmítl a poukázal na to, že tyto již uplatnil před nalézacím i odvolacím soudem, přičemž k nim bylo přihlédnuto a soudy se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Jelikož považuje napadené rozhodnutí za zákonné, navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu, posouzení stěžovatelových tvrzení a po pečlivém zvážení všech okolností přezkoumávané věci dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná a za této situace považuje za nutné připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by orgány veřejné moci na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a tím současně zasáhly do ústavnosti právního státu samotné. V povaze tohoto přezkumu, tj. v relevanci dotčení toliko některé z ústavních kautel, které teprve může založit ingerenci Ústavního soudu, tkví rovněž základní podstata odlišující ústavní soudnictví od soudnictví obecného, čímž je dáno i rozdělení (rozhraničení) pravomocí mezi obecnými soudy a Ústavním soudem v rovině, která mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti bez dalšího nepřísluší. Vycházeje z tohoto obecného východiska, posuzoval Ústavní soud v těchto intencích i nyní projednávaný případ.
Již bylo řečeno, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky uplatněné před obecnými soudy a tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Jak Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého rozsudku, tak i Krajský soud v Ostravě, se výhradami stěžovatele obsáhle zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Stran stěžovatelových námitek, že jeho vina nebyla prokázána a obecné soudy jej odsoudily na základě úvah a dojmů, je na místě uvést, že podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu; hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo v nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné považovat takové rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (k tomuto srov. obdobně např. nález Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34, vydání 1., Praha C.H.B., 1995; stejně tak i nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III ÚS 314/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 15, č. 118, vydání 1., Praha C.H.B., 2000 a další). V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal, neboť závěry obecných soudů nejsou v rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu na sebe navazujících a vzájemně se doplňujících důkazů, když jejich volné hodnocení obecnými soudy jednotlivě i v jejich souhrnu je potom výrazem nezávislého soudního rozhodování zakotveného v článku 82 Ústavy ČR.
K jednotlivým konkrétním námitkám stěžovatele lze potom z pohledu naznačených kritérií stručně uvést následující:
ad 1.
Výhrady stěžovatele k hodnocení důkazů a z něho plynoucích závěrů ve vztahu ke zjištění, že to byl on, kdo zastřelil poručíka V., byly již předmětem úvah jak nalézacího, tak i odvolacího soudu, a tyto poté, co posoudily míru i váhu jednotlivých provedených důkazů, byť v neprospěch stěžovatele, shledaly jejich způsobilost založit důkazní situaci umožňující učinit závěr o vině stěžovatele trestným činem vraždy jmenovaného, když své závěry ve shodě se zákonem řádně odůvodnily (srov. č.l. 2414-2418). Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu neshledal v tomto směru z pohledu hlavy páté Listiny žádné pochybení, které by zakládalo prostor pro jeho kasační zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů.
ad 2.
Pokud obecné soudy vzaly za prokázané, že to byl stěžovatel, který pro páchání trestné činnosti zajišťoval zbraně a toto zjištění odůvodnily odkazem na kontakty stěžovatele v této oblasti, aniž by je blíže označily, je třeba podotknout, že pro stíhanou trestní věc není rozhodné, odkud stěžovatel zbraně získával, nýbrž svou trestněprávní relevanci má již ta podstatná skutečnost, že jím byly ve vztahu k realizaci předmětné trestné činnosti zbraně opatřovány (srov. č.l. 2412).
ad 3.
Účast stěžovatele na usmrcení T.S. byla obecnými soudy dovozena nikoliv pouze na základě výpovědi obžalovaného H., nýbrž jeho tvrzení byla řádně testována dalšími objektivními důkazy (srov. č.l. 2414, 2415, 2418, 2419). Ohledně výpovědi svědka L., který uvedl, že na místě viděl tři osoby (č.l. 521, č.l. 1342 a násl., č.l. 1349 a násl.), je třeba konstatovat, že pokud tomuto vlastnímu tvrzení o počtu osob na předmětném místě obecné soudy nepřikládaly zásadní povahu co do zpochybnění celé výpovědi obžalovaného H., je toto hodnocení výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování, resp. z něj plynoucího volného hodnocení důkazů.
ad 4.
Tvrzení H. o tom, že se na trestné činnosti domlouvali, případně se rozhodovali společně není v rozporu se závěry obecných soudů o dominanci stěžovatele ve skupině, neboť i závěry znaleckého zkoumání jsou podrobeny hodnocení důkazů soudem a pokud jim tento, nadto ve shodě se závěry plynoucími z jiných důkazů přisvědčí, nelze mu nic podstatného vytknout (srov. č.l. 2413).
ad 5.
K institutu utajených (anonymních) svědků je potom namístě zdůraznit, že pro svou povahu a charakter má z povahy věci jejich výslech svá výrazná specifika, která směřují především k tomu, aby způsob tohoto výslechu nevybočil z jeho rámce a tudíž byl zachován účel a smysl, pro který je v této formě prováděn. Pokud orgány činné v trestním řízení nezjišťovaly [roz. při výslechu svědkyň, jimž byla přítomna obhájkyně stěžovatele (resp. substituce), vystupujících pod smyšlenými jmény A.N., č.l. 1234 a násl. + č.l. 1920 a násl.; R.P., č.l. 1238 a násl. + č.l. 1923, odmítnutí výpovědi], z jakého zdroje svědkyně v režimu ust. §55 odst. 2 tr. řádu vypovídající příslušné informace získaly, nezakládá absence této skutečnosti procesní nepoužitelnost těchto důkazů, ani zkrácení ústavních práv stěžovatele na obhajobu, jak tento namítá. Je pouze podnětem k tomu, aby soud zodpovědně usuzoval, jakou váhu takto provedeným důkazům přisoudí a v těchto souvislostech utvářel i následnou stabilizaci (konstrukci) skutkového děje, k němuž v rámci hodnocení důkazů dospívá. Konečně na zdroje těchto informací se dotazovala obhájkyně stěžovatele, jakož i sám stěžovatel, přičemž tento dotaz nebyl ze strany soudu připuštěn, resp. v případě stěžovatele mu nebylo svědkyní vyhověno (č.l. 1921, 1922).
Absence stěžovatelem naznačených otázek ze stran orgánů činných v trestním řízení na anonymní svědky má (z povahy věci) své smysluplné odůvodnění a jako projev libovůle, resp. procesního nedostatku, ji rozhodně kvalifikovat nelze, neboť při kolizi v kontrapozici stojících základních práv z pohledu zásady proporcionality není možno za konkrétních okolností daného případu upřednostňovat zájmy obhajoby před zájmem svědků na jejich utajení, tj. před respektováním podstaty institutu vymezeného v §55 odst. 2 tr. řádu, který je nutno interpretovat v souvislosti s jeho esenciálním účelem a smyslem. Současně je třeba zohlednit v daném kontextu i tu skutečnost, že takto provedené důkazy byly pouze součástí celé řady ve věci provedených a hodnocených důkazů sloužících v konečné fázi jako podklad pro rozhodnutí o vině stěžovatele.
ad 6.
K této námitce postačí zdůraznit, že směřuje v obecné rovině opět do hodnocení důkazů, k čemuž lze odkázat na výše předestřenou argumentaci stran ingerence Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných; a dále pak dodat, že do skutkových vět promítnutá skutková "zpřesnění" ze strany odvolacího soudu, a to zejména ta, jež byla učiněna ve vztahu ke stěžovateli [u skutku popsaného pod bodem 1 vypuštění pasáže "a rozdělení úkolů" bez náhrady (srov. č.l. 2108, 2374); ve skutkové větě pod bodem 5 u pasáže "s obsahem" nahrazení těchto slov dikcí "ve které byly shora uvedené zbraně a převleky" a dále doplnění slov "přičemž v důsledku dalšího vývoje situace, popsaného v bodě 6, od dalšího jednání směřujícího k plánované loupeži upustili" (srov. č.l. 2114,2379); u skutku rozvedeného pod bodem 6 vypuštění slov "a po předchozím výstřelu mířeným do vozovky" bez náhrady (srov. č.l. 2115, 2380], nikterak nevybočují z kautel vyjádřených ust. §2 odst. 6 tr. řádu, když soud druhého stupně revidoval především právní závěry z nich plynoucí. K tomu, aby bylo možno za těchto okolností bez provedení nových důkazů rozhodnout o vině a trestu způsobem nevykazujícím prvky libovůle, a tudíž způsobem souladným s postuláty spravedlivého procesu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti a skutková zjištění obou stupňů obecných soudů byla přijata v důsledku logických postupů a v podstatných částech shodná, tj. jejich základní rámec zůstal nezměněn, čemuž koresponduje i meritorní posouzení předmětné věci, které ve skutkové oblasti doznalo pouze zcela okrajových - ve vztahu ke stěžovateli výše uvedených - upřesnění.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v průběhu řízení před nalézacím soudem i v řízení o odvolání, lze v dalších podrobnostech odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, které se s touto obhajobou řádně obsáhlým a povaze věci odpovídajícím způsobem vypořádaly.
Rovněž je třeba poukázat na to, že Vrchní soud v Olomouci se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval způsobem, jakým soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil a dospěl k závěru, že tento soud postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu a své postupy při tomto hodnocení v odůvodnění odsuzujícího rozsudku zdůvodnil tak, jak mu to ukládá ustanovení §125 tr. řádu. S hodnocením důkazů soudem prvního stupně se ztotožnil a v případě drobných výhrad učinil, dlužno dodat zcela nepatrné a do podstaty skutkového děje nezasahující, shora uvedené korekce, jež vyčerpávajícím a především přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
Se závěry soudu druhého stupně se lze co do ústavně souladného postupu při jejich vyvozování ztotožnit. Již z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jsou patrné všechny rozhodné skutkové okolnosti a úvahy soudu nad skutkovým stavem věci, k němuž dospěl, jakož i úvahy, jimiž se řídil při aplikaci příslušných ustanovení trestního zákona. Podrobně zhodnotil výpovědi svědků a další důkazy ve věci provedené, vysvětlil postoj ke každému z provedených důkazů a zejména rozvedl, o které důkazy se opírají jednotlivé zjištěné skutečnosti (skutkový základ věci), na kterých postavil svůj závěr o vině stěžovatele ve vztahu k jednotlivým skutkům. Totéž, při již konstatovaných úpravách, učinil i soud odvolací.
Je skutečností, že v případě trestního stíhání stěžovatele se jednalo o věc důkazně obtížnou, a to pro okolnosti popsané v odůvodněních rozhodnutí obecných soudů. V daném případě je však třeba konstatovat, že skutkové a právní závěry, ke kterým tyto dospěly, vyplývají ze skutkových zjištění, přičemž dokazování bylo provedeno v rámci lidsky dostupných možností v maximálním rozsahu. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozsudků podrobně vysvětlily, z jakých důvodů stěžovatelově obhajobě a jeho tvrzení neuvěřily a jaké důkazy jeho obhajobu vyvracejí. Nelogičnostmi a rozpory v jeho výpovědi, jíž svoji účast na spáchání předmětných trestných činů popírá, se zabýval odvolací soud i na str. 48 a 49 napadeného rozsudku (č.l. 2420, 2421).
Pokud ve vztahu k předmětným vraždám vycházely soudy zejména z usvědčující výpovědi (tehdy) obžalovaného P.H. a proti ní stojícího tvrzení stěžovatele, je třeba se vší odpovědností konstatovat, že za základ pro svá skutková zjištění v tomto ohledu nepřijaly pouze hodnocení věrohodnosti obou těchto subjektů, ale své úvahy stran skutkového základu věci vyvodily z dalších dostupných provedených důkazů, které svědčily pro závěr, že inkriminovaný skutkový děj se odehrál tím způsobem, jak jej opakovaně - než odmítl ve věci vypovídat (č.l. 1847) - v zásadních obrysech shodně popsal, částečně i poté (č.l. 1867 -1869, 1898, 1919) obžalovaný P.H.
Nezbývá tedy než uzavřít, že podle přesvědčení Ústavního soudu výhradám stěžovatele týkajícími se hodnocení důkazů soudy obou stupňů nelze přisvědčit. Jak již bylo zmíněno, Ústavní soud opakovaně judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy a že tuto zásadu lze prolomit a rozhodnutí obecného soudu považovat za protiústavní pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. O takový případ se v posuzované trestní věci evidentně nejedná. Soud prvního stupně velmi podrobně a vyčerpávajícím způsobem, jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svého rozhodnutí důkazní postup popsal a výsledek hodnocení důkazů logicky odůvodnil, přesvědčivě zdůvodnil své závěry o skutkových zjištěních; podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Rovněž se v plném rozsahu zabýval obhajobou stěžovatele a důkazy, které ji vyvracejí. Taktéž právní závěry ze skutkových zjištění plynoucí podrobně rozvedl a odůvodnil (§125 tr. řádu). Vrchní soud v Olomouci se potom zabýval všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a neakceptaci těchto námitek ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil. Byly tedy splněny požadavky práva na spravedlivý proces, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí a právní závěry z něj vyplývající byly přiléhavě v rozsudcích obecných soudů odůvodněny. V řízení před nimi Ústavní soud porušení ústavních procesních principů neshledal a přehodnocování skutkových a právních závěrů by nadto představovalo (zejména za tohoto stavu věci) překročení kompetence Ústavního soudu.
Ústavní soud pro úplnost k námitce stěžovatele, že soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy a interpretovaly je v jeho neprospěch a také se nezabývaly okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, dodává, že úkolem Ústavního soudu není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. z roku 1988, A - 140, §46).
S ohledem na řečené dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v projednávané věci způsobem ústavně souladným, k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených vpředu vyjmenovaných práv stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu