ECLI:CZ:US:2003:4.US.199.2000
sp. zn. IV. ÚS 199/2000
Usnesení
IV. ÚS 199/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. Š. S., zastoupeného JUDr. Č. K. CSc., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. 17 Co 522/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 12 C 62/97, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 17, čl. 18, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 3 a čl. 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských sociálních a kulturních právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti platového výměru, jímž byl stěžovateli odebrán celý osobní příplatek.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry soudu, že rozhodnutí o odejmutí osobního příplatku je zcela na vůli zaměstnavatele, které soudu nepřísluší přezkoumávat a tento výklad považuje za rozporný s ust. §12 zák. č. 143/1992 Sb., neboť je zneužitelný a ve svých důsledcích se může stát nástrojem šikanování. Dle jeho názoru spravedlivost přiznání nebo odejmutí osobního příplatku musí být dovozována z toho, zda je spravedlivý obsah hodnocení práce zaměstnance zaměstnavatelem. Soud se nezabýval tvrzením stěžovatele, že ve skutečnosti plnil větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, a nemůže proto věrohodně zjistit a spravedlivě rozhodnout o tom, zda zaměstnavatel ve svém postupu porušil, či neporušil zákon. Stejně tak se soud nezabýval tvrzením stěžovatele, že v daném případě se jedná o postih za uplatnění jeho petičního práva, když stěžovatel těsně předtím podal stížnost prezidentovi NKÚ na nezákonný čl. 6 Pracovního řádu (k nápravě nezákonného stavu došlo). Stěžovatel byl v podstatě potrestán za svůj občanský postoj, neboť chránil zásadu nezávislosti výkonu kontrolní činnosti NKÚ, do jejíhož porušení byl nucen.
Stěžovatel dále namítal, že soud se dopustil porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod i tím, že ve vztahu k neexistujícímu účastníku řízení, v žalobě označenému jako Česká republika - Nejvyšší kontrolní úřad, žalobu zamítl, ačkoliv měl řízení zastavit.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 12 C 62/97, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal určení neplatnosti platového výměru, kterým jeho zaměstnavatel rozhodl o odejmutí osobního příplatku, dále určení, že žalobci přísluší původní osobní příplatek a doplacení části platu ve výši 23.500,- Kč. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že otázkou platnosti předmětného platebního výměru se zabýval jako otázkou předběžnou, při posuzování požadavku na zaplacení částky 23.500,- Kč, přičemž dospěl k závěru, že se nejedná o úkon neplatný pro rozpor svého obsahu nebo účelu se zákonem, pro obcházení zákona, nebo proto, že se příčí zákonu. (Stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem pokud jde o určovací petit. Bylo možné žalovat na plnění a rozhodnutí o určovacím petitu by neplnilo funkci předcházení dalším sporům, protože časové období na něž se petit vztahoval, je omezené.) Městský soud konstatoval, že zaměstnavatel při rozhodování o osobním příplatku postupoval v souladu s obecně závaznými předpisy tj. s ust. §3 odst. 3 zák. č. 143/1992 Sb. a ust. §7 a §12 a vl. nář. 253/1992 Sb. Byl dodržen i postup hodnocení pracovníků pro účely osobního příplatku stanovený v čl. 4 Směrnice prezidenta NKÚ, neboť byl respektován termín změny a s důvody byl zaměstnanec seznámen. Důvodem odnětí osobního příplatku bylo hodnocení výsledků práce zaměstnavatelem za I. čtvrtletí s tím, že nebyl splněn v požadované kvalitě a úrovni specifikovaný pracovní úkol. Subjektivní přesvědčení stěžovatele, že úkol splnil podle zadání, plnil větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, či jeho podezření, že skutečným důvodem odnětí příplatku byly příčiny jiné, než zaměstnavatelem uvedené, nic nemění na závěru, že platový výměr neporušil ani neobešel uvedené právní předpisy a nepříčí se zájmům společnosti. S ohledem na to, že osobní příplatek je fakultativní složkou platu lze jeho zaplacení vymáhat jen v případě, že zaměstnavatel osobní příplatek v určité výši poskytl, a to jen po dobu, kdy trvá rozhodnutí o jeho přiznání. Pokud zaměstnavatel rozhodl o jeho snížení nebo odnětí, vymáhání jeho poskytování není možné a není dán nárok na zachování příplatku v původní výši. Rozhodnutí o poskytnutí osobního příplatku, resp. o jeho snížení nebo odejmutí, na základě hodnocení pracovních výsledků zaměstnance, pak náleží výhradně zaměstnavateli a nikoliv soudu.
Ústavní soud, poté co vyčkal ukončení dovolacího řízení, kdy dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 2018/2001, ze dne 2. 7. 2002, přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem obvodního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a dospěl k závěru, že není důvodná.
.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a své rozhodnutí v souladu s ust. §157 o.s.ř. řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Stěžovatel tak v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance. Úkolem Ústavního soudu však není posuzování stanovisek a výkladů obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, či jejich právních úvah a závěrů, pokud nejde o otázky základních práv a svobod, stejně jako se zabývat eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákony. (Pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.)
Ve vztahu k předmětu řízení se stěžovatel především dovolává práva na spravedlivý proces, které však neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z obsahu připojeného spisu je zřejmé, že stěžovateli toto právo nebylo upřeno, neboť měl a využil možnosti domáhat se ochrany u příslušného soudu a uplatnit všechny procesní prostředky k obraně jeho práva. Obecné soudy pak žalobu stěžovatele přezkoumaly a náležitě se jeho žalobními námitkami zabývaly. Jejich závěry, dle kterých při vydání platebního výměru byly splněny podmínky zákona i vnitřního předpisu, nelze považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, kdy pouze v tomto případě by mohly být považovány za protiústavní a mohly by být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Stejně tak nelze považovat za protiústavní závěr soudu, dle kterého mu nepřísluší zasahovat svým přezkumem do práva zaměstnavatele přiznat, ale i odebrat osobní příplatek, neboť tento závěr vychází ze smyslu a účelu příslušných právních předpisů upravujících poskytování platu v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech, tj. ze zák. č. 143/1992 a z vl. nař. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů statní správy, kdy je rozlišována pevná nepodkročitelná složka platu stanovená platovým tarifem, příplatky, které zaměstnanci za splnění zákonem daných podmínek rovněž obligatorně náleží (např. příplatek za práci v noci, za vedení apod.), a fakultativní složka, kterou je právě osobní příplatek, kterým je zaměstnavateli umožněno průběžně reagovat na změny v návaznosti na plnění úkolů, přičemž právním předpisem je stanovena jen jeho horní hranice a rozhodování o nenárokových složkách platu je ponecháno na zaměstnavateli.
Napadeným rozhodnutím proto nemohlo být ani porušeno právo stěžovatele na spravedlivou odměnu ve smyslu ust. čl. 28 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení v situaci, kdy stěžovateli byl přiznán a poskytován plat v souladu se zákonem, nelze dovozovat z neposkytnutí nenárokové složky mzdy.
Z povahy předmětu soudního řízení, kterým byl nárok vyplývající z pracovněprávního vztahu je zřejmé, že napadeným rozhodnutím nemohlo být porušeno ani právo na ústavně zaručenou svobodu projevu a petiční právo, které jak navíc stěžovatel sám uvádí, úspěšně realizoval.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že za procesně správný považuje i postup soudu, který při zjištění nedostatku pasivní legitimace druhého žalovaného, žalobu ve vztahu k němu zamítl, přičemž vzhledem k podrobnému a přiléhavému odůvodnění rozhodnutí městského soudu nepovažuje za nutné se k této věci duplicitně vyjadřovat.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu