ECLI:CZ:US:2003:4.US.215.03
sp. zn. IV. ÚS 215/03
Usnesení
IV. ÚS 215/03
Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2003 ve věci ústavní stížnosti N. Š., zastoupené I. H., advokátkou, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích čj. 1117/150/2003 ze dne 10. 2. 2003 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou a formálně bezvadnou ústavní stížností napadla řádně zastoupená stěžovatelka shora uvedené rozhodnutí.
Z důvodů, které ve své ústavní stížnosti podrobně vyložila, má za to, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím nezákonným a úřední postup orgánů veřejné správy nesprávný. Uvedla též, že svůj návrh odůvodňuje novými - jí popsanými - skutečnostmi a důkazy, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a které nemohla dříve uplatnit. Vyslovila domněnku, že jí byla nesprávným postupem správního orgánu odňata možnost účastnit se řízení.
Stěžovatelka sama poukázala na to, že se obrací na Ústavní soud, aniž by žádala o přezkoumání postupu správních orgánů cestou správního soudnictví, a to zejména pro možné riziko hrazení nákladů soudního řízení v případě, že by ve sporu nebyla úspěšná.
Ústavní soud vyžádal si podstatný obsah příslušného spisu Finančního úřadu v Českých Budějovicích a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, z něhož, jakož i z ústavní stížnosti doplněné včetně příloh podáním z 16. 4. 2003, zjistil následující skutečnosti:
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky (kterému lze přisvědčit), že Finanční úřad v Českých Budějovicích vydal dne 21. 4. 2000 exekuční příkaz na přikázání pohledávky proti dlužníku J. Š. pro daňové nedoplatky celkem ve výši 569 060,-- Kč, a to ve vztahu k termínovanému vkladu, jenž byl veden na jméno N. Š. (stěžovatelka) Union bankou, a. s., pobočkou České Budějovice. Stěžovatelka tvrdí a dokládá, že tento exekuční příkaz nikdy neobdržela, nemohla se proti němu bránit a dozvěděla se o jeho existenci a odepsání finančních prostředků z tohoto účtu až počátkem roku 2002. Navíc uvádí, že úspory na tomto vkladovém účtu vlastnicky náležely její matce a že došlo k pochybení v označení účtu v exekučním příkaze. Dodatečně - podáním z 29. 1. 2002 - vznesla námitky proti exekučnímu příkazu, jimž však Finanční úřad v Českých Budějovicích nevyhověl a řízení o námitkách zastavil, maje za prokázáno, že podání stěžovatelky je nepřípustné, neboť námitku může uplatnit pouze daňový subjekt, což stěžovatelka nebyla a není (daňovým dlužníkem je její bývalý manžel). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, jež bylo zamítnuto a právě zamítavé rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích napadá ústavní stížností.
Ústavní soud nepovažuje výtky stěžovatelky vůči postupu Finančního úřadu v Českých Budějovicích při vydávání exekučního příkazu za liché a bezvýznamné. Je nepochybné, že sice stěžovatelka v žádném případě neměla postavení daňového subjektu, ale stejně tak je v rozporu s konstantní judikaturou takový postup, jímž orgán státu nařizující výkon rozhodnutí (v daném případě orgán správy daní a poplatků vydávající exekuční příkaz podle zákona 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění) postihne přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu účet, jehož majitelem není povinný. Zcela nerozhodné je to, zda na účet byly vkládány peněžní prostředky povinného nebo peněžní prostředky patřící do společného jmění manželů (povinného a majitele účtu). Proto je zcela chybné i odůvodnění exekučního příkazu, v němž Finanční úřad v Českých Budějovicích došel k opačnému závěru, totiž že daňovou exekucí vydáním příkazu na přikázání pohledávky u peněžního ústavu může postihnout i jiný účet než účet daňového dlužníka jen proto, že se jedná o účet vedený na jméno manželky daňového dlužníka. V tom směru viz např. nejen ustálený názor právní teorie, ale i např. R 4/2201. Navíc není malichernou chybou, že byl srážkou postižen jiný účet (účet jiného čísla) než uvedený v exekučním příkazu. Zda finanční prostředky na postiženém účtu uložené byly součástí společného jmění stěžovatelky a jejího manžela či vlastnicky náležely stěžovatelčině matce, významné nebylo a pro rozhodování Ústavního soudu významné není.
Vzdor všemu, co bylo uvedeno, nezbylo však Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. I sama stěžovatelka je si vědoma, že procesní prostředky k ochraně svého práva nevyužila. Není na místě, aby Ústavní soud právně zastoupené stěžovatelce dával poučení o tom, jakými všemi cestami mohla by se domáhat svého práva. Není jimi toliko žaloba ve správním řízení. Ostatně samo zrušení napadeného rozhodnutí by pro stěžovatelku zvrat v její situaci nepřineslo, ať už by takové rozhodnutí učinil obecný soud nebo soud Ústavní.
V dané věci nejde ani o případ řešitelný podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
I Ústavní soud sám je vázán svojí stabilní a konstantní judikaturou zdůrazňující subsidiaritu procesních prostředků ve vztahu k ústavní stížnosti, a nemohl proto rozhodnut jinak, než nepřípustnou ústavní stížnost odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. září 2003
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj