ECLI:CZ:US:2003:4.US.234.03
sp. zn. IV. ÚS 234/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Č. o. b., a.s., zastoupené JUDr. Z. K., advokátem, proti postupu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 24. 1. 2003 a 10. 3. 2003, sp. zn. VZn 1509/2002, ve věci poskytnutí údajů podléhajících bankovnímu tajemství, ve spojení se sdělením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 8 NZn 103/2003-05-06 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2003 se Československá obchodní banka, a.s. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zakázal Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci a Nejvyššímu státnímu zastupitelství, pokračovat v porušování jejích ústavně zaručených základních práv, k němuž mělo dojít dožádáním dle ust. §8 odst. 2 tr. řádu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 24. 1. 2003 a 10. 3. 2003, sp. zn. 6 VZn 1509/2002, adresovaným stěžovatelce, o poskytnutí údajů podléhajících bankovnímu tajemství, ve spojení s vyrozuměním Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 8 NZn 103/2003, o výsledku přezkoumání postupu státního zástupce podle §157a tr. řádu. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci uvedeným dožádáním stěžovatelku požádalo o poskytnutí specifikovaných informací, v rámci probíhajícího trestního řízení pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ust. §255 odst. 1 a 3 tr. zákona blíže neustanovenými osobami, v souvislosti s převáděním pohledávek za úvěrovými dlužníky bývalé obchodní společnosti I., a.s. na Českou konsolidační agenturu.
Stěžovatelka je toho názoru, že napadené dožádání a vyrozumění jsou svojí podstatou jiným zásahem státní moci, jež trvá i v době podání ústavní stížnosti. Pokud by nedošlo k zamezení tohoto zásahu, byla by povinna dožádání vyhovět, čímž by nastaly následky blíže specifikované v bodě III. ústavní stížnosti, jež by pro ni představovaly nepoměrně větší a patrně nenapravitelnou újmu, než k jaké může dojít tím, že účastníku bude, do doby meritorního rozhodnutí Ústavního soudu, zakázáno požadovat poskytnutí požadovaných údajů. Z toho důvodu navrhla, aby Ústavní soud usnesením o předběžném opatření uložil Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci nepokračovat ve vyžadování údajů uvedených v napadeném dožádání. Stěžovatelka dále uvedla, že předmětné dožádání a vyrozumění může být považováno i za rozhodnutí, neboť jím byla založena povinnost učinit, oč byla požádána; pro takový případ navrhla, aby Ústavní soud stížnost považoval za podanou proti takovým rozhodnutím a návrh na vydání předběžného opatření za žádost o odložení jejich vykonatelnosti.
Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným postupem orgánů veřejné moci byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a 4, a čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Svá tvrzení podrobněji odůvodnila ve vztahu k potřebnosti požadovaných informací, rozsahu dožádání, jeho následkům a nákladům, účelu dožádání a povaze požadovaných údajů. Mimo jiné uvedla, že ke splnění dožádání by musela vytvořit centrální tým 6 až 8 vysoce kvalifikovaných bankovních odborníků, jejichž práce by si vyžádala dobu 3 až 6 měsíců a náklad ve výši několika milionů Kč. Stěžovatelka konstatovala obsah výše uvedených ústavních práv a svobod a uvedla, že nijak nezpochybňuje obecné oprávnění státního zástupce požadovat v rámci zákona údaje podléhající bankovnímu tajemství. Takové údaje již mnohokrát poskytla. Napadené dožádání, zejména jeho první část z ledna 2003, se ale svými okolnostmi, účelem, bezprecedentním rozsahem, časovou a finanční náročností a akutním rizikem pro vlastnická práva stěžovatelky a její klientely zcela vymyká mezím, v nichž může být státní moc vůči stěžovatelce uplatňována. Takto je nucena činit něco, co jí zákon neukládá, a to na základě extenzívního účelového výkladu a aplikace ust. §8 odst. 2 tr.ř. Předání údajů o jejím majetku a obchodní politice orgánům činným v trestním řízení a předání informací o předmětu bankovního tajemství podstatné části klientů těmto orgánům jsou způsobilé vést ke ztrátě důvěry klientů ke stěžovatelce, jako největší české bance. To by jí mohlo způsobit vážné hospodářské potíže. Jedná se zjevně o zásadní porušení základního práva vlastnit a pokojně užívat svůj majetek, což by mohlo vést ke vzniku celospolečenských dopadů, včetně rizika ohrožení základů demokratického státu. Napadeným dožádáním je nucena předkládat orgánům činným v trestním řízení informace směřujícím fakticky proti ní. Proto je toho názoru, že má právo ve smyslu čl. 37 odst. 1 Listiny podání takových informací odmítnout.
Nejvyšší státní zastupitelství, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že ústavní stížnosti nepovažuje za důvodnou. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava, odboru specializovaného na objasňování skutečností v rámci trestního řízení v oblasti kapitálového trhu a bankovního systému, za dohledové činnosti Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, nepostupoval v rozporu s procesními pravidly vyplývajícími z trestního řádu, a základní práva a svobody stěžovatelky neporušil. Předmětná dožádání nejsou projevem libovůle státního zástupce, nýbrž vyplývají "ex offo" z pozice státního zástupce v trestním řízení. Z hlediska trestněprávního není možné vyhodnotit konání osob oprávněných jednat za stěžovatelku v jednotlivých kauzách obhospodařovaných aktiv bývalé I., a.s. jinak, než tím, že orgánům činným v trestním řízení se zpřístupní bankovní údaje vyžádané v souladu s ust. §8 odst. 1tr. řádu. Hranice potřebnosti vyžádané bankovní dokumentace není dána svévolí orgánů činných v trestním řízení, nýbrž je odrazem konkrétní reálné situace v dané fázi trestního řízení, kdy je zákonnou povinností orgánů Policie ČR a státního zastupitelství řádně a včas objasnit všechny skutečnosti obsažené v trestním oznámení oznamovatele, tj. Sdružení akcionářů I., a.s. Dále se účastník podrobněji vyjádřil k jednotlivým tvrzeným zásahům do ústavních práv stěžovatelky, zejména k namítanému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 37 odst. 1 Listiny. Uvedl, že akceptovat lze pouze argument stěžovatelky týkající se pracovně-technické náročnosti procesu předání bankovní dokumentace. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava, k této procedurální skutečnosti projevuje maximální vstřícnost, je ochoten zohlednit časovou a nákladovou náročnost vyhovění požadavkům dožádání a přijmout taková řešení, která jsou pro banku co nejsnadněji provozně zvládnutelná. Závěrem Nejvyšší státní zastupitelství vyjádřilo přesvědčení, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a navrhlo, by Ústavní soud ústavní stížnost usnesením odmítl.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s důvodností a rozsahem údajů vyžádaných Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci dožádáním ze dne 24. 1. 2003 a 10. 3. 2003 dle ust. §8 odst. 2 tr. řádu. Stěžovatelka fakticky žádá Ústavní soud, aby posoudil, zda údaje jsou požadovány v souladu s účelem trestního řízení a zda jejich rozsah odpovídá skutečné potřebě trestního řízení. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Oprávnění posuzovat opodstatněnost, důvody, podmínky a rozsah údajů, požadovaných v trestním řízení ve smyslu ust. §8 odst. 2 tr. řádu, náleží výlučně příslušnému orgánu činnému v trestním řízení, v daném případě státnímu zástupci, resp. státnímu zástupci bezprostředně vyššího státního zastupitelství, ve smyslu §157a odst. 2 tr. řádu, který současně představuje specifický procesní prostředek k ochraně práv stěžovatelky v její konkrétní situaci.
Jak je výše uvedeno, stěžovatelka především tvrdí, že byla porušena její základní práva a svobody zakotvené v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, resp. v jim obsahově odpovídajícím čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, dle nichž státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Pokud však jde o použitou ústavněprávní argumentaci, ta je koncentrována prakticky ve dvou posledních odstavcích na str. 8 ústavní stížnosti. Stěžovatelka v podstatě pouze uvádí, že dle jejího přesvědčení je rozsah požadovaných informací velký. To ovšem k závěru o porušení cit. základních práv a svobod nestačí. Pro svůj postup měl státní zástupce zákonnou oporu v ust. §8 odst. 2 tr. řádu, což ostatně stěžovatelka sama ve svém tvrzení o porušení základních práv (část III. ústavní stížnosti) uznává. Nelze též nepřihlédnout ke znění poslední věty cit. ustanovení tr. řádu, dle níž údaje získané v rámci dožádání nelze využít pro jiný účel, než pro trestní řízení, v jehož rámci byly vyžádány. Z tohoto pohledu neobstojí ani podrobnější ústavněprávní argumentací nepodložené tvrzení o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, svým obsahem zaručujícího mj. i pokojné užívání majetku. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení čl. 37 odst. 1 Listiny, dle něhož každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. V případě stěžovatelky, jako osoby právnické, o takovou situaci pojmově ani nemůže jít.
Jinou věcí je, že pokud právnická osoba odmítne určité údaje sdělit, resp. bude po státu požadovat úhradu nákladů spojených s dožádáním, které bude co do pracnosti a náročnosti vybočovat z obvyklých mezí (bude tedy nad rámec toho, co lze spravedlivě požadovat) může dojít k uložení sankce, resp. k uplatnění požadavku na náhradu vynaložených nákladů. V takovém případě je zaručeno právo na soudní ochranu a po vyčerpání všech dostupných prostředků může přicházet v úvahu i řízení před Ústavním soudem (budou-li k tomu ústavněprávní důvody). V souladu s principem subsidiarity, tedy může Ústavní soud stát na konci sporu, nikoli na jeho začátku (jak se de facto stěžovatelka domáhá).
Z uvedených důvodů Ústavní soud nevyhověl žádosti stěžovatelky na vydání předběžného opatření dle §80 zákona, resp. na odložení vykonatelnosti napadených dožádání.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu