ECLI:CZ:US:2003:4.US.236.03
sp. zn. IV. ÚS 236/03
Usnesení
IV. ÚS 236/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 23. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů 1) R., spol. s r.o., 2) S. Š., 3) R. Š., , všech zastoupených JUDr. V. B., advokátem, proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, čj. 30 Cdo 931/2001-126, a ze dne 30.1.2003, čj. 30 Cdo 931/2001-133, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16.3.2000, čj. 6 C 11 /2000-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 25.4.2003, podali navrhovatelé stížnost, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2003, čj. 30 Cdo 931/2001-133. Podání nemělo náležitosti ústavní stížnosti vyžadované §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Navrhovatelé v něm uvedli, že odůvodnění stížnosti vypracují do dvou měsíců. Ústavní soud je dopisem, doručeným dne 6.5.2003, vyzval k odstranění vad návrhu ve lhůtě 20 dnů.
Dne 21.5.2003 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost navrhovatelů (datovaná dnem 15.5.2003) proti témuž usnesení Nejvyššího soudu ČR, která, podle svého obsahu, byla požadovaným odůvodněním prvého podání. V tomto podání brojili stěžovatelé též proti přecházejícímu soudnímu řízení a proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16.3.2000, čj. 6 C 11 /2000-65, a citovali rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.10.2000, čj. 18 Co 152/2000-90. Domáhali se, aby Ústavní soud nařídil Nejvyššímu soudu ČR, aby opravil zjevné chyby a nesrovnalosti v usnesení čj. 30 Cdo 931/01- 126, zrušil usnesení téhož soudu čj. 30 Cdo 931/01-133, ze dne 30.1.2003 a zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního osudu ve Svitavách. Zrušení rozsudku krajského soudu nenavrhli.
Dalším podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 23.6.2003, nadepsaným "Doplnění k ústavní stížnosti ze dne 15.5.2003", pak uváděli nové skutečnosti, které podle jejich názoru souvisely s ústavní stížností.
Ve smyslu §35 a 75 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat.
Ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Je oprávněn rozhodovat o věcech stanovených čl. 87 Ústavy. Z uvedeného článku Ústavy nevyplývá pravomoc Ústavního soudu nařídit - jak stěžovatelé požadují - provedení oprav, chyb a nesrovnalostí v rozhodnutí soudů. Ústavní soud je oprávněn "pouze" zrušit rozhodnutí obecných soudů, pokud jím došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na to, aby nařídil Nejvyššímu soudu ČR, aby opravil zjevné chyby a nesrovnalosti v usnesení čj. 30 Cdo 931/01- 126, podle §43 odst. 1 písmeno d) zákona o Ústavním soudu, jako návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítnout.
Pokud jde o návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 30 Cdo 931/2001-133, ze dne 30.1.2003, Ústavní soud shledal svou příslušnost a ve věci jednal. Ze spisového materiálu vyplývá, že napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR zamítl návrh stěžovatelů na opravu usnesení Nejvyššího osudu ČR ze dne 28.2.2002, čj. 30 Cdo 931/2001-126. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že obsah návrhu je zaměřen na přezkum správnosti tohoto rozhodnutí, což není možné podřadit pod kategorii chyb v psaní a počtech v písemném vyhotovení rozhodnutí, které jediné by mohly být opraveny. Fakticky je žalována - jak Nejvyšší soud ČR uvádí - změna výroku již vydaného usnesení, proti kterému není opravný prostředek přípustný. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla sice podána včas, ale bez jakékoliv ústavně právní argumentace a uvedení, které základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána, jím mělo být porušeno [§72 odst. 1 písmeno a) zákona o Ústavním soudu]; v petitu je žádáno, aby Ústavní soud citované usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušil a aby se zabýval celým řízením před tímto soudem.
Ve smyslu ust. čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy a §82 odst. 3 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, Ústavní zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, pokud shledá, že je v rozporu s ústavně zaručeným právem nebo svobodou. V postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v souzené věci však Ústavní soud takový rozpor neshledal. Ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovatelé požadovali svou žalobou u Nejvyššího soudu ČR nikoliv opravu chyby a nesrovnalosti v usnesení Nejvyššího soudu ČR čj. 30 Cdo 931/01- 126 (jak uvedli v návrhu, což by svědčilo tomu, že požadují opravu chyby v psaní a počtech, které je soud povinen opravit), ale změnu výroku usnesení, proti kterému není opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR, když odmítl návrh, rozhodl v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, a tedy ústavně konformním způsobem, neboť k vyhovění návrhu a změně výroku nemá žádnou zákonem založenou pravomoc. Z té by naopak - a to protiústavně - vykročil, pokud by stěžovatelům vyhověl.
Ústavní soud jen na okraj poznamenává, že ani Okresnímu soudu ve Svitavách a Krajskému soudu v Hradci Králové v souzené věci nelze vyčítat protiústavní postup, neboť věc řádně projednaly a své právní závěry, týkající se promlčení nároku a běhu lhůt, řádně odůvodnily.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2003, čj. 30 Cdo 931/2001-133, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Pokud jde o návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16.3.2000, čj. 6 C 11 /2000-65, jde o rozsudek soudu I. stupně, který byl přezkoumáván v rámci odvolacího řízení. Ústavní soud již jednoznačně judikoval (viz např. usnesení IV. ÚS 58/95, Sb. rozh. Ústavního soudu, C.H.Beck 1997, svazek 7, str. 331), že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti rozhodnutí okresního soudu by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí krajského soudu nebylo dotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. V daném případě bylo sice stěžovatelem navrhováno zrušení shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu, nikoliv však zrušení rozsudku soudu odvolacího. Není možno připustit, aby v důsledku zásahu Ústavního soudu v daném případě zůstal nedotčen rozsudek Krajského osudu v Hradci Králové, přičemž vedle něj by, při zrušení rozsudku soudu I. stupně, v dalším řízení nutně se musel "objevit" nový rozsudek prvostupňový. To právě by zcela podlomilo právní jistoty, nehledě na to, že - jak je shora uvedeno - nelze v rozhodnutí okresního, ale ani krajského, soudu žádné aspekty protiústavnosti shledat.
Ústavnímu osudu proto nezbylo než také ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16.3.2000, čj. 6 C 11 /2000-65, podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu