ECLI:CZ:US:2003:4.US.241.02
sp. zn. IV. ÚS 241/02
Usnesení
IV. ÚS 241/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti B. B., zastoupené JUDr. E. Z., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, čj. 14 Cmo 145/2001-66, a proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, čj. 15 Cm 415/97-33, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Stavebního bytového družstva S., zastoupeného JUDr. B. M., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 19. 4. 2002, domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, čj. 14 Cmo 145/2001-66, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, čj. 15 Cm 415/97-33, jimiž byla zamítnuta její žaloba na určení, že rozhodnutí vedlejšího účastníka o jejím vyloučení je neplatné. Stěžovatelka zdůraznila, že podle jejího názoru soudy obou stupňů protiústavním způsobem porušily zásadu volného hodnocení důkazů a jednak opomenuly důkazy, které jimi byly provedeny, a proto se ve svých rozhodnutích s nimi dostatečně nevypořádaly, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90, 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy ČR. K tvrzeným zásahům do jejích základních práv a svobod konkrétně uvedla, že od počátku tvrdila, prokazovala a navrhovala další důkazy, že to byl vedlejší účastník, který první porušil svou zákonnou povinnost, a to převést byt do jejího vlastnictví. Dále poukázala na právní názor odvolacího soudu v tom, že rodiče byli oprávněni ji zastupovat, a tím, že pokračovali v podnájmu bytu, nevznikl mezi nimi hrozící střet zájmů a nebylo třeba ustanovit opatrovníka. Na tento argument navazuje dalšími pochybnostmi, např. o účinném doručení písemností v případě, že byly doručovány zákonným zástupcům a nikoliv opatrovníkovi, jakož i ohledně otázky schválení uzavření smlouvy o podnájmu opatrovnickým soudem ve smyslu §28 obč. zákoníku.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření uvedl, že soudy se s námitkami stěžovatelky, které byly uplatněny v řízení před soudem prvního i druhého stupně, dostatečně vypořádaly a odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění svého rozsudku s tím, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Vedlejší účastník vyjádřil přesvědčení, že oba dva základní důvody, na nichž je založena ústavní stížnost, jsou bezpředmětné a účelové. K prvnímu uvedl, že předmětem řízení bylo posuzování "neplatnosti rozhodnutí shromáždění dlelegátů" a nikoliv povinnost uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytu, z tohoto pohledu byly hodnoceny provedené důkazy. Ke druhému poukázal na okolnost, že odvolací soud se zastupováním stěžovatelky podrobně zabýval. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, včetně spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 15 Cm 415/97, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, zastoupená svými rodiči, doručila dne 5. 12. 1997 soudu I. stupně žalobu, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka o jejím vyloučení. V průběhu řízení nabyla stěžovatelka zletilosti a došlo ke změně žalobního návrhu na určení neplatnosti rozhodnutí. Soud I. stupně žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že je nedůvodná, neboť vedlejší účastník při vyloučení stěžovatelky postupoval v souladu se stanovami, když bylo nesporně zjištěno, že družstevní byt stěžovatelky byl bez souhlasu družstva pronajat. V odůvodnění se vypořádal také s námitkami o případném střetu zájmů mezi rodiči a dítětem. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku podala odvolání, v němž opětovně namítala střet zájmů mezi rodiči a dítětem a nutnost ustanovit opatrovníka. Druhostupňový soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, když přejal jeho nezpochybněná skutková zjištění a jako stěžejní otázku vymezil okolnost, zda při jednání zakládajícím důvod vyloučení, mohla být tehdy nezletilá stěžovatelka zastoupena svými rodiči jako zákonnými zástupci, či zda měla mít pro kolizi zájmů mezi ní a rodiči ustanoveného opatrovníka. Také odvolací soud neshledal kolizi zájmů, a to ani ve smyslu §37 zákona o rodině, a podrobně svoje argumenty zformuloval (str. 3 odůvodnění).
Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelky nebylo zjištěno. Podstatu ústavní stížnosti tvoří údajné porušení zásady volného hodnocení důkazů s vyústěním do ústavně právní úrovně, a to ve dvou výše naznačených směrech. K prvnímu z nich Ústavní soud dodává, že nikdo nemůže odůvodňovat svoje vlastní protiprávní jednání porušením právní povinnosti druhé strany. V takovém případě nejde o žádný synallagmatický vztah a obě situace (tj. právo na převod bytu do vlastnictví a přenechání bytu do užívání třetímu subjektu bez souhlasu pronajímatele) je třeba hodnotit samostatně a nezávisle. Ve druhém směru stěžovatelka polemizuje s právním názorem obecných soudů ohledně střetu zájmů a připojuje i námitku neschválení podnájemní smlouvy opatrovnickým soudem. Ani v tomto punktu jí nelze dát za pravdu, protože obecné soudy se s údajným střetem (příp. s hrozícím střetem) řádně vypořádaly. Námitka vznesená až v ústavní stížnosti ohledně absence schvalovacího aktu opatrovnického soudu není relevantní, jednak proto, že nebyla uplatněna před obecnými soudy, jednak nemá ani věcné opodstatnění (porušením povinnosti nájemce je již faktické přenechání bytu jiné osobě, aniž by se tak stalo na základě formálně právně bezchybného právního jednání).
K námitce o porušení stěžovatelčina základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces podle citovaného ustanovení dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala, neboť oba obecné soudy se řádně a přesvědčivým způsobem vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky.
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu