ECLI:CZ:US:2003:4.US.250.02
sp. zn. IV. ÚS 250/02
Usnesení
IV. ÚS 250/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti K. S., zastoupeného JUDr. Ing. P. P., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově, čj. 1 T 281/2001-232, ze dne 25. 10. 2001, a usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 To 504/2001, ze dne 8. 1. 2002, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví.
Jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově, čj. 1 T 281/2001-232, ze dne 25. 10. 2001, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. z. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 7 roků a k zaplacení náhrady škody poškozeným. Trestného činu se měl dopustit tím, že dne 1. 5. 2001 kolem 01.20 hod. řídil osobní automobil a za obcí D., v důsledku nepřizpůsobení rychlosti jízdy situaci v silničním provozu a nesledování situace v silničním provozu, srazil a na místě usmrtil dvě chodkyně. Proti tomuto rozhodnutí Okresního soudu v Benešově podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 To 504/2001, ze dne 8. 1. 2002, zamítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, když Krajský soud v Praze odmítl nový vyšetřovací pokus s tím, že by nebylo možno navodit identické podmínky existující v okamžiku nehody, a nepřímo tak podle stěžovatele zaměňuje pojmy vyšetřovací pokus a rekonstrukce. Toto odmítnutí lze považovat za krácení práva na obhajobu. Již předtím Okresní soud v Benešově odmítl důkaz novým vyšetřovacím pokusem z důvodu, že není spolehlivý, objektivní a nemá příliš velkou důkazní hodnotu, ale zároveň z výsledku provedeného vyšetřovacího pokusu přijímá potvrzení možnosti zastavení vozidla při rychlosti 60 až 70 km/hod., když ale podle stěžovatelova názoru úkon, kterým byla zjišťována schopnost zastavení vozidla, byl proveden v naprostém rozporu s požadavky na exaktní měření. Oba soudy se nezabývaly tím, že přibraný znalec odmítl účast na vyšetřovacím pokusu, ačkoliv jeho provedení má především upřesnit nebo doplnit podklady pro vypracování znaleckého posudku. Obecné soudy dále konkrétně nedoložily příčinnou souvislost mezi rychlostí a nehodou, a to zejména s ohledem na následky. Důkazní řízení rovněž uspokojivě nevysvětlilo rozpor mezi znalcem zjištěnou nárazovou rychlostí 87 km/hod. a jeho tvrzením, že při rychlosti až 70 km/hod. by řidič mohl zastavit před místem střetu. Pak by příčinou nehody byla pouze absence včasné řidičovy reakce na chodce. Nedostatečné důkazní řízení, zejména v obstarání doplňujících podkladů pro vypracování znaleckého posudku, jakož i odmítnutí jeho dopracování dle návrhu obhajoby, vyústilo dle stěžovatelova přesvědčení v nepodložené stanovení právní kvalifikace, v čemž právě nejzřetelněji spatřuje dotčení jeho práva na spravedlivý proces, a navrhuje proto zrušení obou ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 1 T 281/2001, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Praze.
Ve svém vyjádření Krajský soud v Praze uvádí, že nemůže v této věci než odkázat na podrobná odůvodnění meritorních rozhodnutí soudů obou stupňů, kde je důkazní situace rozebírána, a kde je rovněž uvedeno, proč soud nepovažuje další provádění důkazů za potřebné. Podle přesvědčení senátu odvolacího soudu byla projednání trestní věci stěžovatele věnována patřičná pozornost, dokazování bylo dostatečně široké k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a jeho výsledky byly objektivně váženy. Skutkové i právní závěry uvedené v napadených rozhodnutích mají v provedených důkazech oporu. Za daného stavu soud nesdílí názor stěžovatele, že se mu nedostalo "spravedlivého procesu". Podaná ústavní stížnost je zřetelně jen snahou o další přezkoumání věci mimo soustavu obecných soudů, a proto krajský soud navrhuje její odmítnutí pro její neopodstatněnost.
Krajský státní zástupce v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení vzdal.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval již v podaném řádném opravném prostředku (č.l. 251-253, 256-257). Krajský soud v Praze se těmito jeho námitkami ve svém rozhodnutí o odvolání zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tyto své námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší potud, pokud napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky týkající se nedostatečného důkazního řízení, spočívající zejména v odmítnutí provedení nového vyšetřovacího pokusu, jakož i odmítnutí dopracování znaleckého posudku, který podle stěžovatele neřeší situaci nehody komplexně (č.l. 256). Obecné soudy se podle stěžovatele dále nezabývaly některými otázkami a nevysvětlily některé rozpory mezi skutkovými zjištěními, což podle stěžovatelova názoru vyústilo v nepodloženou právní kvalifikaci jeho viny. Ústavní soud k těmto stěžovatelovým námitkám v obecné úrovni zdůrazňuje, že mu nenáleží nahrazovat činnost obecných soudů, které nejlépe znají zvláštní okolnosti konkrétního případu, kdy z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit.
Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledal, že v posuzované věci bylo nalézacím soudem provedeno obsáhlé dokazování. Již prvoinstanční soud se pro úplnost zabýval nedostatky provedeného vyšetřovacího pokusu a jeho případným novým provedením, přičemž dospěl k závěru, že za stávajícího stavu dokazování by nový vyšetřovací pokus nemohl přinést jiná skutková zjištění či nové okolnosti (č.l. 237). Ke stejnému závěru, pokud jde o provedení nového vyšetřovacího pokusu a nového znaleckého posouzení, dospěl i odvolací soud, kdy podle jeho názoru další doplnění dokazování již nemůže k objasnění věci více přispět (č.l. 270-271). Za tohoto stavu se obecné soudy ani nezabývaly otázkou, proč znalec nevyužil možnosti účastnit se vyšetřovacího pokusu, jak ji stěžovatel zmínil v jím podaném odvolání (č.l. 256-257). K výtce stěžovatele, že nalézací soud zpochybnil provedený vyšetřovací pokus a přitom jím argumentuje, je nezbytné říci, že nalézací soud v souvislosti s vyšetřovacím pokusem pouze konstatoval, že tento nicméně potvrdil možné zastavení při rychlosti 60-70 km/hod., tak jak se vyjádřil i znalec ve znaleckém posudku (č.l. 237). Pokud stěžovatel namítá, že nebyla konkrétně doložena příčinná souvislost mezi rychlostí a nehodou, což se projevuje i v údajném rozporu mezi znalcem zjištěnou minimální nárazovou rychlostí 87 km/hod. a jeho tvrzením, že při výchozí rychlosti až 70 km/hod. by řidič mohl zastavit, pak z předmětných zjištění plyne především závěr, jak shledal nalézací soud, že stěžovatel jel rychlostí nepřizpůsobenou dané situaci v silničním provozu (č.l. 238), tedy nikoliv takovou, která by mu umožňovala vozidlo zastavit a nehodě zabránit.
Oba obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily (č.l. 234-239 a 270-272). Po provedeném hodnocení důkazů pak dospěly k jednoznačnému závěru, že vytýkané jednání bylo stěžovateli prokázáno, a to s právní kvalifikací podle §224 odst. 1, 2, tr. z.
Pokud obecné soudy jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat toto hodnocení důkazů obecnými soudy. Právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Do rozhodovací činnosti obecných soudů se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout pouze v případě, že učiněné právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení jeho práva na spravedlivý proces, a vyžadovalo proto jeho zásahu.
Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 7. května 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v. r.
předseda senátu