ECLI:CZ:US:2003:4.US.252.02
sp. zn. IV. ÚS 252/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. P. Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného Mgr. M. V., advokátkou, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 5 To 118/01, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2001, sp. zn. 1 T 12/97 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. dubna 2002 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku, kterým byl v důsledku jeho odvolání zrušen výrok soudu prvého stupně o trestu a o náhradě škody a jímž byl nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a zákazu činnosti pro trestný čin podvodu dle ustanovení §250 odst. 4 trestního zákona.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že postupem Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze byly zasaženo do jeho základních práv zaručených v čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že soudy obou stupňů připustily v řízení před soudem provedení důkazů získaných v přípravném řízení nezákonným způsobem (resp. s důvodným podezřením na jejich nezákonné získání), což je v rozporu s ustanovením §89 odst. 3 trestního řádu. Účastníkům řízení nebylo možno předestřít jejich výpovědi z přípravného řízení, byť i v nich byl zjištěn rozpor s výpovědí pozdější. Dále stěžovatel namítl, že porušením čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl odňat zákonnému soudci a bylo mu upřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, neboť v jeho trestní věci rozhodovala v prvním stupni soudkyně, která byla z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučena ve smyslu §30 odst. 2 trestního řádu. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy pak mělo dojít tím, že trestní věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě, neboť od zahájení trestního stíhání do vydání pravomocného rozsudku uplynulo téměř 7 let.
Ústavní soud si vyžádal k věci vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka a rovněž spis vedený v projednávané věci u Městského soudu v Praze. Dopisem ze dne 12. května 2002 bylo Ústavnímu soudu sděleno, že spis se nachází v rámci dovolání u Nejvyššího soudu ČR. Ústavní soud proto vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu, které mu bylo doručeno dne 14. srpna 2002. Nejvyšší soud ČR rozsudkem dovolání stěžovatele odmítl. Ústavní soud se obrátil na právní zástupkyni stěžovatele s dotazem, zda na podané ústavní stížnosti trvá, popřípadě hodlá, s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, provést nějaké změny. Dne 2. září 2002 byl Ústavnímu soudu doručen dopis, kterým právní zástupkyně sdělila, že trvá na ústavní stížnosti ve znění jak byla podána s tím, že proti rozhodnutí dovolacího soudu podá samostatnou ústavní stížnost. Jak čtvrtý senát Ústavního soudu zjistil z rozhodnutí třetího senátu sp. zn. III. ÚS 577/02, ze dne 19. září 2002, byla ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. července 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, odmítnuta. Třetí senát dospěl k jednoznačnému závěru, že k tvrzenému porušení ústavních práv tímto rozsudkem nedošlo, neboť bylo ústavně souladným způsobem vyloženo, proč bylo nutné dovolání posoudit jako nepřípustné.
Čtvrtému senátu tedy zbyla k posouzení tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv, ke kterým mělo dojít rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, když návrh na spojení obou ústavních stížností ke společnému projednání nebyl III. senátem akceptován.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník, Vrchní soud v Praze, prostřednictvím předsedy senátu 5 To. Ten uvedl, že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Podle jeho názoru je podaná ústavní stížnost jen opakováním argumentace, kterou se zabýval jak soud prvého stupně, tak i soud odvolací. Stanoviska k těmto argumentům jsou obsažena v napadených rozhodnutích. Účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Městský soud v Praze, prostřednictvím předsedkyně senátu 1 T. Ta se, pokud šlo o námitky k provedenému dokazování, plně odvolala na odůvodnění napadeného rozsudku a na protokoly z hlavního líčení. Uvedla dále, že stěžovatel si nesprávně vyložil ustanovení §89 odst. 3 trestního řádu. Soud nemohl, aniž by porušil trestní řád, předestírat rozpory z výslechů, které nebyly procesně použitelné. V odůvodnění rozsudku je podrobně uvedeno jak a proč soud konkrétní důkazy hodnotil. Dále uvedla, že pouze jediná námitka stěžovatele je částečně pravdivá. Po podání obžaloby byla věc na Městském soudě v Praze přidělena senátu 1 T, jehož předseda byl (ještě před jakýmkoliv meritorním rozhodnutím ve věci) na základě kárného řízení zbaven funkce. Věc pak byla přidělena novému senátu. Předsedkyně tohoto senátu, která dříve působila jako soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10, který rozhodoval o vazbě obžalovaných, i přes negativní výsledek lustrace vazebních rozhodnutí nacházejících se ve spise sp. zn. 1 T 12/97, učinila dotaz u Obvodního soudu pro Prahu 10, zda někdy rozhodovala o vazbě některého z obviněných. Na dotaz jí odpověděla vedoucí trestní kanceláře, která jí sdělila, že o vazbě nerozhodovala. Teprve po této odpovědi bylo nařízeno hlavní líčení a dne 6. srpna 2001 byl vynesen rozsudek. Po celou dobu hlavního líčení nikdo nevznesl námitku podjatosti vůči kterémukoliv členovi senátu. Rovněž v průběhu odvolacího řízení nikdo podobnou námitku neuplatnil. Teprve v odůvodnění dovolání a v žádosti o odklad nástupu výkonu trestu uvedli spoluodsouzení stěžovatele, že ve věci rozhodovala soudkyně, která dne 26. února 1996 rozhodovala i o prodloužení vazby v přípravném řízení. Ke svým podáním jeden z odsouzených připojil i kopii rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. Nt 79/96. Po celou dobu jednání rozhodovala předsedkyně senátu nestranně, s přesvědčením, že není vyloučena ani z důvodu uvedeného v ustanovení §30 odst. 2 trestního řádu. Předsedkyně senátu uvedla, že toto ustanovení trestního řádu nevyžaduje pochybnosti o nepojatosti soudce tak jako ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu, nýbrž nestrannost soudce či přísedících se zde chrání absolutně. K námitce stěžovatele, že neprostudovala řádně celý spis a tedy nezjistila, že ve věci již rozhodovala, uvedla, že rozhodnutí o prodloužení vazby není založeno do spisu sp. zn. 1 T 12/97
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Městského soudu v Praze vedený pod sp. zn. 1 T 12/97. Vzhledem k tomu, že ve věci probíhala další řízení, nemohlo být této žádosti Ústavního soudu vyhověno v požadovaném termínu. Spis byl Ústavnímu soudu doručen teprve 23. června 2003.
V mezidobí byla ústavní stížnost doplněna podáním doručeným Ústavnímu soudu 10. února 2003, kterým stěžovatel znovu napadl skutková zjištění obecných soudů, zdůraznil délku trestního řízení a rozhodování soudkyně vyloučené ve smyslu §30 odst. 2 trestního řádu a nově namítl, že nebylo vyhověno jeho návrhům na provedení dalších konfrontací, nebylo mu umožněno v průběhu přípravného řízení nahlížet do spisu a zúčastnit se výslechu svědků, jeho právo (čl. 8 odst. 3-5 Listiny) bylo poškozeno zřejmým "nadužitím institutu vyšetřovací vazby". Dále namítl zásah do základních práv zaručených v čl.37 odst. 3 Listiny, ke kterému mělo dojít tím, že se v průběhu řízení dostal do nerovného postavení vůči dalším obviněným. Ač nevystupoval jako statutární zástupce žádné společnosti, neuzavíral žádné smlouvy a fungoval jen jako podřízená síla, byl nejdéle ve vazbě a byl mu uložen stejně vysoký trest jako ostatním odsouzeným. Namítl rovněž porušení čl. 40 odst. 6 Listiny, neboť vrchní soud sice snížil výši uznané škody, při posuzování společenské nebezpečnosti se však držel částky uváděné soudem prvého stupně a současně postupoval podle novelizovaného zákona, ač se měl držet úpravy platné v době spáchání trestného činu.
Podáním doručeným dne 20. února 2003 stěžovatel znovu zopakoval námitky týkající se rozhodování JUDr. P. A. Učinil tak rovněž v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 19. března, kterým současně požádal Ústavní soud o nařízení odkladu výkonu trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti. Tato uvedená podání učinil stěžovatel bez účasti své právní zástupkyně. Následně, dne 25. března 2003, byla Ústavnímu soudu doručena prostřednictvím právní zástupkyně žádost o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Usnesením ze dne 27. března 2003, č.j. IV. ÚS 252/02-59, byla ve vztahu ke stěžovateli odložena vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 5 To 118/01 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2001, sp. zn. 1 T 12/97, a to především z důvodu obtíží spojených s obstaráním spisu, který byl ve věci veden.
Po seznámení se s předloženými podklady a po podrobném prostudování obsáhlého spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především konstatuje, že námitky týkající se rozsahu a způsobu dokazování, přípustnosti určitých důkazů z přípravného řízení v řízení před soudem, hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu, jsou opakováním obhajoby a námitek, které stěžovatel uplatňoval v průběhu hlavního líčení a následně uváděl i v odůvodnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Těmito námitkami se soud prvního stupně důsledně zabýval, provedl všechny dostupné důkazy nezbytné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti a postup při hodnocení důkazů dostatečně podrobně vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku. Zabýval se i procesní použitelností některých důkazů provedených v přípravném řízení, ve vztahu k nimž byla uplatňována námitka, že byly získány nezákonným způsobem. Podrobnosti postupu příslušníka Policie ČR, který měl být posouzen jako zneužití pravomoci, nelze z dostupného materiálu zjistit. Konkrétně je zmiňováno pouze to, že kriminalisté stěžovateli umožnili setkat se mimo věznici s matkou, která byla v tu dobu rovněž ve vazbě.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že nebylo možno před soudem předestřít účastníkům řízení jejich výpovědi z přípravného řízení, má zřejmě na mysli jím navrhovanou konfrontaci se spoluobžalovaným J. H., který ho v přípravném řízení usvědčoval a poté opakovaně svoji výpověď změnil. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně náležitě odůvodnil procesní použitelnost výpovědi J. H. v řízení před soudem. Konfrontace s J. H. se stěžovatel domáhal i v rámci odvolání podaného proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací Vrchní soud v Praze se touto námitkou zabýval a dospěl k závěru, že pokud J. H. později odvolal výpověď, kterou v přípravném řízení usvědčoval stěžovatele, žádné rozpory mezi výpovědí stěžovatele a J. H. v době, kdy by měla být konfrontace provedena, již neexistovaly, takže není patrné, k čemu by tato navrhovaná konfrontace směřovala a co by měla osvětlit.
Soud prvního stupně věnoval provádění důkazů před soudem potřebnou pozornost, a to i poté, kdy v původním hlavním líčení byli všichni důležití svědci (s výjimkou svědkyně D. K.) osobně slyšeni a obžalovaní využili možnosti klást jim otázky. V novém hlavním líčení (po změně předsedy senátu) byli znovu slyšeni ti svědci, na jejichž osobní účasti obžalovaní či státní zástupce trvali. Také Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, konstatoval, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je výsledkem řízení, které bylo provedeno podle trestního řádu a ve kterém nedošlo k podstatným vadám, které by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obhajoby. Plně se ztotožnil s hodnocením důkazů soudem prvního stupně a se skutkovým zjištěním tohoto soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí sám znovu vyhodnotil důkazy podstatné pro prokázání viny stěžovatele (i dalších dvou pachatelů) a důsledně se vypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání. Pozornost věnoval i odůvodnění právní kvalifikace jednání stěžovatele, včetně přiléhavosti aplikace ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona. Po přezkoumání výroku o trestu zmírnil trest uložený stěžovateli a rovněž upřesnil výroky týkající se náhrady škody.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že není vrcholem soustavy obecného soudnictví a nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy a že tuto zásadu lze prolomit a rozhodnutí obecného soudu považovat za protiústavní pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu s vykonanými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, in Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, č. 34). O takový případ se v posuzované trestní věci nejedná.
K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Důkazní postup je třeba vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu, upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku. Požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně dostál. Podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a ke kterým důkazům a z jakého důvodu nepřihlédl. Zabýval se námitkami uplatněnými stěžovatelem v rámci obhajoby, včetně námitky týkající se podezření, že důkazy byly opatřeny nezákonným způsobem. Dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, žádný další důkaz, který by mohl přispět k objasnění věci, nepřicházel v úvahu. To konstatoval a potvrdil i odvolací soud. V tomto směru tedy z ústavního hlediska lze obecným soudům stěží co vytknout.
K námitce týkající se nestrannosti soudce, uvádí Ústavní soud, že je skutečností, že JUDr. P. A., jako předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, usnesením ze dne 9. dubna 2002, sp.zn. 1 T 12/97, rozhodla, že podle §30 odst. 2 trestního řádu je vyloučena z vykonávání úkonů v přezkoumávané trestní věci, a to z toho důvodu, že jako soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 usnesením ze dne 28. února 1996 sp.zn. Nt 79/96 rozhodla, že u obviněných JUDr. J. S. a J. H. se podle §71 odst. 2 trestního řádu prodlužuje lhůta pro trvání vazby v přípravném řízení. Stěžovatele se však rozhodnutí o prodloužení lhůty trvání vazby netýkalo, takže ve vztahu k jeho osobě nebyl dán důvod vyloučení ve smyslu ustanovení §30 odst. 2 trestního řádu. JUDr. A. byla daná trestní věc přidělena dne 8. března 2001, tedy po uplynutí pěti let od jejího rozhodování o prodloužení lhůty pro trvání vazby. I když ve vyšetřovacím spise týkajícím se stěžovatele a shora jmenovaných spoluobviněných nebylo založeno žádné rozhodnutí o vazbě vydané JUDr. A., učinila tato dotaz u Obvodního soudu pro Prahu 1, zda nerozhodovala o vazbě některého z těchto obviněných. Následně jí bylo sděleno, že žádné vazební rozhodnutí týkající stěžovatele a obviněných JUDr. J. S. a J. H. neučinila. Teprve po tomto ujištění nařídila hlavní líčení, všechna hlavní líčení řídila a dne 6. srpna 2001 ve věci rozhodla. Ač obviněným JUDr. J. S. i J. H. a jejich obhájcům bylo usnesení o prodloužení lhůty trvání vazby ze dne 28. února 1996 prokazatelně doručeno (oba obvinění se o tomto rozhodnutí zmiňují ve svých podnětech adresovaných v roce 1996 Nejvyššímu státnímu zastupitelství), nenamítli tito obvinění (ani jejich obhájci) v průběhu soudního řízení před Městským soudem v Praze za předsednictví JUDr. P. A. její vyloučení podle ustanovení §30 odst. 2 trestního řádu a tuto námitku neuplatnili ani v rámci odvolacího řízení před Vrchním soudem v Praze. Námitku vyloučení jmenované předsedkyně senátu uvedli obvinění JUDr. J. S. a J. H. teprve v dovolání. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že tvrzený dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 lit. b) trestního řádu není dán, a to právě z toho důvodu, že sice ve věci rozhodl vyloučený soudce, ale nebyla splněna druhá ze zákonných podmínek tohoto dovolacího důvodu ("..tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta").
Při posuzování závažnosti předmětného procesního pochybení nutno vzít v úvahu, že právě ve vztahu k samotnému stěžovateli JUDr. A. vyloučena nebyla, neboť o jeho vazbě v žádném směru nerozhodovala a ve vztahu k jeho osobě mohla úkony trestního řízení vykonávat. Z ústavně právního hlediska nutno vzít dále v úvahu, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2002, sp. zn. 1 T 12/97, kterým byla podle §30 odst. 2 trestního řádu vyloučena z vykonávání úkonů v předmětné trestní věci JUDr. P. A., bylo stěžovateli, i jeho tehdejší právní zástupkyni Mgr. Š. P., doručeno dne 11. dubna 2002. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2002 sp. zn. 5 To 118/01 byl stěžovateli i jeho obhájkyni doručen dne 12. března 2002. Lhůta pro podání dovolání tedy končila dne 12. května 2002 (§265e odst. 1 trestního řádu). Ve lhůtě pro podání dovolání (12. března -12. května 2002) byl tedy stěžovatel (i obhájkyně, jejímž prostřednictvím bylo dovolání podáno), prokazatelně seznámen s tím, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně, což je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, přičemž splňoval i další podmínku požadovanou citovaným ustanovením, tj., že tato okolnost mu v původním řízení nebyla známa, přesto tento dovolací důvod ve svém dovolání neuplatnil. Pokud by tuto námitku stěžovatel v dovolání uplatnil, Nejvyšší soud ČR by nemohl, ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu, jeho dovolání podle §265i odst. 1 lit. b) trestního řádu odmítnout. U stěžovatele by byly splněny obě podmínky dovolacího důvodu dle citovaného ustanovení, a to na rozdíl od JUDr. J. S. a J. H., u kterých nebyla splněna druhá z vyjmenovaných zákonných podmínek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 lit. b) trestního řádu, neboť Nejvyšší soud ČR důvodně dovodil, že v původním řízení jim bylo známo, že ve věci rozhodla vyloučená soudkyně a tuto námitku před rozhodnutím soudu druhého stupně nenamítli. Stěžovatel se však o skutečnosti, že ve věci rozhodovala předsedkyně senátu vyloučená ve smyslu ustanovení §30 odst. 2 trestního řádu, prokazatelně dozvěděl až doručením usnesení o tomto vyloučení, tj. 11. dubna 2002, takže tuto námitku v řízení před rozhodnutím soudu druhého stupně dne 23. ledna 2002 nemohl uplatnit.
V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 359/96, viz. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 8., nález č. 95, str. 368), konstatuje IV. senát, že námitky, jež mohly být uplatněny v předchozích řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti. V tomto bodě nutno hodnotit podanou ústavní stížnost dokonce jako nepřípustnou pro nevyčerpání dostupných prostředků k ochraně práv.
K námitce na průtahy v řízení je třeba především konstatovat, že stěžovatel nepřiměřenou délku trestního řízení a průtahy v tomto řízení nenamítal a odvolací soud se tudíž touto námitkou nezabýval. Tuto námitku vznesl stěžovatel (shodně s oběma spolupachateli) poprvé v rámci dovolání. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 3. července 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, této námitce nepřisvědčil a konstatoval, že byť i lze připustit určité průtahy v průběhu trestního řízení, zaviněné některými z orgánů činných v trestním řízení, nelze nevidět, že nešlo o věc zdaleka tak jednoduchou a jednoznačnou, za jakou ji obvinění chtějí považovat. K prodloužení řízení přispělo i chování samotných obviněných, kteří zejména v přípravném řízení podávali nejrůznější podněty, žádosti, stížnosti apod. (v naprosté většině nedůvodné), jejichž vyřizování průběh vyšetřování rovněž brzdilo. Za podstatné však Nejvyšší soud považoval především to, že ani případné porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k němuž však v této věci nedošlo) neimplikuje závěr o nutnosti zastavit trestní stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 lit. j) trestního řádu.
Ústavní soud provedl ze spisu podrobnou rekapitulaci průběhu řízení. Konstatoval, že stěžovateli bylo obvinění pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona sděleno dne 3. října 1995 a trestní řízení bylo pravomocně skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2002, tedy po šesti letech a čtyřech měsících. Z celkové doby trestního řízení připadl na přípravné řízení jeden rok a osm měsíců a na řízení před soudem čtyři roky a osm měsíců.
Pokud se jedná o průběh vyšetřování, konstatovala dozorová státní zástupkyně průtahy v době od 8. listopadu 1995 do 22. ledna 1996, tj. dva a půl měsíce. V této době provedl vyšetřovatel pouze výslech svědkyně D. S. (29. listopadu 1995). Další průtah ve vyšetřování byl dozorovou státní zástupkyní shledán v době od 27. února 1996 do 12. června 1996, tj. tři a půl měsíce. I v době tohoto konstatovaného průtahu provedl vyšetřovatel výslechy tří svědků (12. března 1996 - D.Š. a Ing. J. A., 11. dubna 1996 - M. S.) a opatřoval další listinné důkazy. V této fázi vyšetřování byl vyšetřovací spis předkládán Městskému soudu v Praze s návrhem na prodloužení vazby stěžovatele (návrh předložen 15. března 1996), soud rozhodoval rovněž o žádostech všech obviněných o propuštění z vazby a o stížnostech proti zamítnutí těchto žádostí (stížnostní soud rozhodoval dne 24. května 1996). Spis byl dále předložen dne 26. května 1996 Úřadu vyšetřování hlavního města Prahy se stížností spoluobviněného JUDr. S. Nelze tedy dospět k závěru, že by byl vyšetřovatel v době konstatovaných průtahů zcela nečinný, a to bezdůvodně. Nicméně po přezkoumání postupu vyšetřovatele dozorová státní zástupkyně dne 21. června 1996 učinila opatření, aby vlastní vyšetřovací úkony prováděl vyšetřovatel zcela plynule. Další průtahy ve vyšetřování již poté zaznamenány nebyly.
Vzhledem k rozsahu prováděného dokazování a složitosti důkazního řízení nelze konstatovat, že vyšetřování probíhalo po dobu, která by nebyla úměrná rozsahu a charakteru zkoumané trestní věci.
Obžaloba v trestní věci stěžovatele byla podána Městskému soudu v Praze dne 28. července 1997. Prvé hlavní líčení bylo nařízeno na dny 9. března - 13. března 1998. Bez jednání bylo odročeno, o což požádal spoluobviněný JUDr. J. S. z důvodu své pracovní neschopnosti. Hlavní líčení pak probíhalo v době od 1. června do 28. srpna 1998 (celkem 12 jednacích dnů). Další hlavní líčení, nařízené na dny 11. - 15. ledna 1999, bylo z důvodu pracovní neschopnosti předsedy senátu odročeno na 3.-7. května 1999, kdy se opět nekonalo, neboť nebyla přítomna ze závažných důvodů jedna přísedící. Rovněž další hlavní líčení nařízené na 28. června - 1. července 1999 se nekonalo, a to z toho důvodu, že byla řešena námitka podjatosti předsedy senátu. Konečné rozhodnutí o námitce podjatosti vydal Vrchní soud v Praze dne 30. srpna 1999. Dalších 7 hlavních líčení se konalo v době od 15. listopadu 1999 do 19. června 2000. Hlavní líčení nařízené na 14. a 15. září 2000 bylo odvoláno, neboť předseda senátu byl dočasně zproštěn výkonu funkce soudce. V době od srpna 2000 do března 2001 nebylo možno tuto trestní věc přidělit jinému soudci, neboť bylo nutné vyčkat na výsledek kárného řízení vedeného s předsedou senátu. Po konečném rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu České republiky byla trestní věc stěžovatele dne 9. března 2001 přidělena jiné předsedkyni senátu a řízení před soudem prvního stupně bylo třeba provést znovu. Nová předsedkyně senátu nařídila hlavní líčení již za dva měsíce po přidělení věci, a to na 10. května 2001 a věc projednávala plynule až do 6. srpna 2001, kdy byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně. O odvolání všech obviněných rozhodl Vrchní soud v Praze dne 23. ledna 2002.
Ústavní soud shrnuje, že se jednalo o trestní věc, ve které byli trestně stíháni tři obvinění. Bylo nutné provést velmi rozsáhlé dokazování, a to jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem. Spis sp.zn. 1 T 12/97 má 4 082 listů (z toho vyšetřovací spis 2 627 listů). V průběhu vyšetřování bylo třeba vyslechnout cca 100 svědků, provádět konfrontace, opatřit listinné důkazy ve velkém rozsahu a vypracovat několik znaleckých posudků (z oboru kriminalistiky - odvětví počítačové expertízy, technického zkoumání písemností, expertízy ručního písma, z oboru písmoznalectví - odvětví písmo psacích strojů, jakož i z oboru psychiatrie). Stěžovatel i další obvinění v průběhu přípravného řízení důsledně využívali všech svých oprávnění k obhajobě, včetně podávání opravných prostředků, což jim samozřejmě nelze vytýkat, ale je nesporné, že opakované předkládání spisového materiálu orgánům trestního řízení příslušným k přezkoumání postupu vyšetřovatele a k rozhodnutím o stížnostech dobu vyšetřování prodlužuje. Takto vzniklé průtahy ve vyšetřování nelze vyšetřovateli přičítat. Jednalo se o trestnou činnost podvodného charakteru, k níž se žádný ze tří obviněných nedoznal, bylo proto třeba provádět velmi rozsáhlé a složité dokazování, včetně znaleckého zkoumání listinných materiálů. Za dané situace nelze dobu vyšetřování v délce 20 měsíců považovat za dobu nepřiměřenou.
O rozsahu důkazního řízení prováděného před soudem prvního stupně svědčí to, že za předsednictví původního předsedy senátu se konalo hlavní líčení celkem v devatenácti celých jednacích dnech. Vyslechnuto bylo cca 60 svědků. V novém hlavní líčení po změně předsedy senátu (celkem 8 jednacích dnů) byli opětovně osobně slyšeni všichni svědci, na jejichž slyšení obvinění trvali a opakovány byly všechny ostatní důkazy pro rozhodnutí věci nezbytné. Na délku řízení před soudem prvního stupně mělo negativní vliv chování některých svědků, kteří se k hlavnímu líčení nedostavovali, ač byli řádně předvoláni, bylo třeba pátrat po jejich pobytu (např. svědci K.M., D. K., J. W.), doručovat jim předvolání prostřednictvím orgánů Policie ČR. Právě pro nedostavení se svědků, na jejichž osobním slyšení před soudem obvinění trvali, bylo nutno v řadě případů hlavní líčení odročovat na další termín. Nekázeň svědků řešil soud i ukládáním pořádkových pokut (např. č.l. 3055-3059). Rychlejšímu vyřízení věci před soudem prvního stupně zabránila i pracovní neschopnost původního předsedy senátu a odůvodněná nepřítomnost jedné z přísedících. Především však na délku řízení před soudem mělo vliv to, že v této důkazně komplikované trestní věci bylo třeba z důvodu změny předsedy senátu konat hlavní líčení v podstatě dvakráte.
I když řízení před soudy obou stupňů trvalo celkem 4 roky a 6 měsíců, nelze konstatovat, že v soudním řízení došlo k nedůvodným průtahům. Ze shora uvedeného vyplývá, že celková délka trestního řízení byla ovlivněna značným rozsahem trestní věci - trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona spáchaný společným jednáním stěžovatele a dalších dvou pachatelů, namířený proti deseti různým poškozeným subjektům (celkem 55 neuhrazených faktur) a jedním útokem, kterého se stěžovatel dopustil pouze s jedním spoluobviněným, a dále mimořádně obtížnou důkazní situací. Byť Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku konstatoval, že k určitým průtahům v některých stadiích trestního řízení došlo, nelze dovodit, že se jednalo o natolik závažné průtahy, aby je bylo možno považovat za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Za situace, kdy ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto, nepřichází navíc v úvahu zásah Ústavního soudu, kterým by bylo zakázáno pokračovat v průtazích. I pokud by bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemohlo by to být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud již konstatoval, že zákon mu nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (nález sp.zn. IV. ÚS 215/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 7., nález č. 17, str. 117).
Pokud jde o námitky uplatněné v dalších podáních, uvádí Ústavní soud následující:
O důkazních návrzích stěžovatele, uplatněných po prostudování vyšetřovacího spisu, vyšetřovatel ve smyslu ustanovení §166 odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2001, rozhodl a o tomto rozhodnutí stěžovatele vyrozuměl (č.l. 2529, 2565). Důvody, které vyšetřovatele vedly k odmítnutí doplnění vyšetřování, jsou podrobně rozvedeny v návrhu na podání obžaloby (č.l. 2605-2606). Tento postup vyšetřovatele byl přezkoumán dozorovou státní zástupkyní, která se ztotožnila se závěrem, že rozsah dokazování provedeného v rámci přípravného řízení byl dostatečný pro podání obžaloby (č.l. 2619). Rovněž soud prvního stupně neshledal důvody k předběžnému projednání obžaloby (§186 lit. f) trestního řádu) a k vrácení věci státnímu zástupci k došetření (§188 odst. 1 lit. e) trestního řádu).
Pokud se jedná o nevyhovění žádostem stěžovatele o nahlédnutí do spisu a o účast při vyšetřovacích úkonech v přípravném řízení, třeba uvést, že tato oprávnění obviněného nejsou v tomto stadiu trestního řízení absolutní. Podle ustanovení §65 odst. 2 trestního řádu může vyšetřovatel, a to v období před upozorněním na možnost prostudovat spisy, ze závažných důvodů obviněnému odepřít právo nahlédnout do spisu, přičemž na žádost obviněného je státní zástupce povinen urychleně přezkoumat tento postup vyšetřovatele. Rovněž ustanovení §164 odst. 4 trestního řádu je formulováno fakultativně, vyšetřovatel toliko může umožnit obviněnému zúčastnit se vyšetřovacích úkonů a klást vyslýchaným svědkům otázky, aniž by trestní řád blíže upravoval podmínky, za kterých může vyšetřovatel tuto účast odepřít. Citované ustanovení nestanoví povinnost státního zástupce odepření účasti obviněného při vyšetřovacích úkonech přezkoumat, obviněný však má možnost v těchto případech postupovat podle obecného ustanovení (tj. do 31. prosince 2001 podle §167 trestního řádu, nyní podle ustanovení §157a odst. 1 trestního řádu). Dozorová státní zástupkyně opakovaně v průběhu přípravného řízení k žádostem stěžovatele přezkoumávala postup vyšetřovatele, závady neshledala a o těchto závěrech stěžovatele informovala (např. č.l. 693, 737, 740, 822). Po skončení vyšetřování měl stěžovatel možnost prostudovat kompletní vyšetřovací spis a byla mu k tomu poskytnuta přiměřená doba (tři celé dny viz. č.l. 2527-2529). Pokud stěžovateli nebylo umožněno v průběhu vyšetřování zúčastnit se výslechu jím určených svědků, byli tito svědci vyslechnuti v řízení před soudem a stěžovatel měl možnost klást jim otázky. Lze tedy uzavřít, že odepřením nahlédnutí do spisu a neúčastí při výslechu některých svědků v přípravném řízení nebylo omezeno právo stěžovatele na obhajobu.
K námitce, že v mezidobí došlo k novelizaci zákona, podle které obecné soudy postupovaly, ač se měly držet úpravy platné v době spáchání trestného činu, Ústavní soud uvádí, že princip, podle kterého je nezbytné posoudit trestnost činu podle zákona, který byl účinný v době spáchání trestného činu, s výjimkou, kdy je pro pachatele příznivější posouzení podle úpravy novější, nebyl soudy porušen ani opomenut. Vyplývá to zejména z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde na str. 8, třetí odstavec, soud uvádí, že způsobená škoda je škodou velkého rozsahu i podle znění novely trestního zákona, provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Stejně tak je respekt k uvedeným zásadám zřejmý i ze druhého odstavce cit. odůvodnění na str. 10, kde soud, s přihlédnutím k posunu částek rozhodných pro posouzení výše škody, přehodnotil míru společenské nebezpečnosti činu stěžovatele. Z toho důvodu nebylo shledáno ani porušení čl. 40 odst. 6 Listiny.
Nad rámec odůvodnění pak Ústavní soud uvádí, že k věci mu bylo doručeno rovněž několik podnětů Spolku pro podporu nezávislé justice v ČR, Šalamoun, které upozorňovaly na okolnosti případu stěžovatele, které, podle jejich názoru, vzbuzují pochybnosti o dodržení jeho základních práv a svobod v trestním řízení. Ústavní soud k těmto podnětům přihlédl jako k informaci pro dokreslení situace, neboť se nejednalo o podání žádného z účastníků či vedlejších účastníků předchozích řízení.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 29. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu