ECLI:CZ:US:2003:4.US.259.03
sp. zn. IV. ÚS 259/03
Usnesení
IV. ÚS 259/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Miloslava Výborného o ústavní stížnosti A.B., zastoupené JUDr. R. J., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Tdo 1107/2002, ze dne 19. 2. 2003 a usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 13 To 340/2002, ze dne 10. 9. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, rozsudkem Okresního soudu v Kladně, čj. 4 T 176/2001-228, ze dne 30. 5. 2002, byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr.z., přičemž proti tomuto rozsudku podala ihned po jeho vyhlášení prostřednictvím obhájkyně odvolání a znovu po doručení rozsudku v písemné formě. Okresní soud v Kladně postupoval podle §251 odst. 1 tr.ř. a doručil obhájkyni přípis, ve kterém ji vyzval k odstranění vad odvolání, přičemž tento přípis obsahoval pouze spisovou značku Okresního soudu v Kladně, datum vyhlášení rozsudku a jméno předsedy senátu. V důsledku neuvedení jména stěžovatelky byl přípis založen kanceláří obhájkyně do jiného trestního spisu v agendě téhož samosoudce. Proto poskytnutá pětidenní lhůta k odstranění vad uplynula marně a Krajský soud v Praze následně podle §253 odst. 3 tr.ř. usnesením sp. zn. 13 To 340/2002, ze dne 10. 9. 2002, rozhodl tak, že odvolání odmítl. K podanému dovolání pak Nejvyšší soud ČR usnesením, sp. zn. 7 Tdo 1107/2002, ze dne 19. 2. 2003 dovolání zamítl. Tímto postupem Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR bylo stěžovatelce, jak uvádí v ústavní stížnosti, odňato právo na odvolání v trestní věci a nebylo jí tak umožněno zákonným postupem domoci se svého práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Napadeným rozhodnutím stěžovatelka předně vytýká, že přípis k odstranění vad odvolání neměl být doručován pouze obhájci, ale i jí jako obviněné. V tomto směru se neztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu ČR, že z ustanovení §251 odst. 1 tr.ř. vyplývá, že se přípis doručuje pouze obhájci, neboť není pochyb o tom, že odvolatelem není obhájce, ale obviněný. Nelze podle ní přehlédnout okolnost, že všechny písemnosti, které se v trestním řízení doručují obhájci, jsou doručovány i obviněnému, vyjma konání řízení proti uprchlému. Jediným ústavně konformním výkladem §251 odst. 1 tedy musí podle stěžovatelky být, že je doručováno jak straně řízení, tak jejímu právnímu zastoupení, zejména pak v případech, kdy marným uplynutím lhůty může být obžalovanému odňata možnost odvolání, musí být jako strana vyrozuměn o tom, že lhůta vůbec započala běžet. Poukazuje v tomto směru na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález, sp. zn. IV. ÚS 238/99.
Dále pak stěžovatelka namítá obsahové nedostatky přípisu samosoudce soudu I. instance, kterým vyzval k odstranění vad v odvolání. Uvádí, že jí nemůže jít k tíži fakt, že Ministerstvo spravedlnosti nevydalo vzor výzvy podle §251 odst. 1 tr.ř. Přípisu vytýká zejména to, že neobsahoval jméno stěžovatelky, kdy by nepochybně všechny přípisy adresované obhájci, a zejména ty, s jejichž doručením je spojen počátek běhu procesní lhůty, měly být označeny jménem jeho klienta. V opačném případě by byla kancelář obhájce zcela zaneprázdněna vyhledáváním příslušných spisů podle spisové značky jednotlivých soudů. Stěžovatelka tak tvrdí, že se oba soudy ve svých rozhodnutích nevypořádaly s jejími námitkami z ústavního hlediska přípustným způsobem a nadbytečným formalismem jí odňaly právo na odvolání, navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 4 T 176/2001.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uvedla již v podaném dovolání ze dne 29. 10. 2002 (č.l. 256-257). Nejvyšší soud ČR se k těmto jejím námitkám v napadeném rozhodnutí podrobně vyjádřil, ale nepřisvědčil jim a dovolání svým usnesením zamítl.
K námitce vztahující se k výkladu ustanovení §251 odst. 1 tr. ř., tj. zda měl být přípis doručen pouze obhájci, anebo i stěžovatelce jako straně, provedl Nejvyšší soud ČR v napadeném rozhodnutí jazykový výklad zmíněného ustanovení, z něhož jednoznačně dovodil, že pro daný případ ze znění tohoto ustanovení je zřejmé, že podal-li odvolání za obžalovaného jeho obhájce, vyzve předseda senátu toliko obhájce a nikoli také obžalovaného, aby vady odstranil ve lhůtě pěti dnů. Ústavní soud při posuzování této námitky stěžovatelky, která nepřímo souvisí i s její druhou námitkou, že výzva samosoudce nebyla dostatečně určitá pro neuvedení jejího jména, ale pouze spisové značky, data vyhlášení rozhodnutí a jméno samosoudce, vyšel především z účelu a smyslu odvolání jako řádného opravného prostředku, kdy novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. pak navíc položila důraz na zásadu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání oproti principu reviznímu. Opravné řízení je ve smyslu této novely, účinné od 1. 1. 2002, charakterizováno zdůrazněním odpovědnosti odvolatele za to, které výroky soudu napadne, a je tak ovládáno zásadou dispoziční, tedy odvolatel obsahem odvolání vlastně stanoví rozsah přezkumu odvolacího soudu. Trestní řád přitom v ustanoveních §§248 a 249 upravuje lhůtu a obsah odvolání, kdy jednou z náležitostí obsahu odvolání je i jeho odůvodnění. Ustanovení §249 odst. 1 tr.ř. ukládá povinnost odůvodnit odvolání ve lhůtě podle §248 tr. ř. (tj. do osmi dnů od doručení opisu rozsudku) nebo případně v další lhůtě k tomu stanovené předsedou senátu soudu I. stupně podle §251 tr. ř. (tj. v propadné lhůtě pěti dnů od doručení výzvy k odstranění vad odvolání, přičemž jde o lhůtu stanovenou co do její délky zákonem). Novela také specifikovala povinnost předsedy senátu na zaslání výzvy k odstranění vad odvolání (§251 tr.ř.), kdy podal-li odvolání za obžalovaného jeho obhájce, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, vyzve předseda senátu toliko tohoto obhájce a nikoliv také obžalovaného, aby odstranil vady odvolání, a to ve lhůtě pěti dnů.
Ze shora uvedeného tedy zřetelně vyplývá povinnost odvolatele (v daném případě právně zastoupeného obhájkyní) odůvodnit podané odvolání ve lhůtách podle §248, resp. §251 tr.ř., kdy obhájkyně stěžovatelky podala odvolání po vyhlášení rozsudku do protokolu o hlavním líčení dne 30. 5. 2002 s tím, že toto bude dodatečně odůvodněno (č.l. 226a), a opětovně ho posléze obhájkyně podala po doručení opisu rozsudku dne 9. 7. 2002 s tím, že ho dodatečně zdůvodní (č.l. 242). S ohledem na trestním řádem stanovenou povinnost odůvodnit odvolání (§249 tr.ř.) ve lhůtě uvedené v §248 tr.ř. (tj. do 8 dnů od doručení opisu rozsudku), případně v další lhůtě stanovené předsedou senátu soudu I. stupně podle §251 tr.ř. (a to v zákonem určené délce 5 dnů od doručení výzvy) pro odstranění vad odvolání (odůvodnění odvolání), tedy musela obhájkyně stěžovatelky s výzvou samosoudce k doplnění odůvodnění odvolání počítat, resp. měla toto odůvodnění soudu obratem po podání odvolání dne 9. 7. 2002 i bez vyzvání poskytnout, což neučinila. Tato okolnost se nutně dotýká i námitky, pokud jde o možnost identifikace (určitost) výzvy k odstranění vad odvolání ze strany obhájkyně bez výslovného uvedení jména stěžovatelky, nicméně v tomto ohledu rovněž Ústavní soud sdílí názor Nejvyššího soudu ČR o vhodnosti uvedení jména stěžovatelky pro nezaměnitelnost a jednoznačnost této výzvy, která však nemá charakter rozhodnutí soudu, ale pouze neformálního přípisu s upozorněním na nedostatek obsahových náležitostí odvolání vyžadovaných trestním řádem. Z hlediska formální podoby výzvy na odstranění vad odvolání pak nelze považovat za rozhodující okolnost, zda Ministerstvo spravedlnosti vydalo či nevydalo vzor výzvy podle ustanovení §251 odst. 1 tr.ř., jak zmiňuje stěžovatelka. Ke shora uvedenému poukazu stěžovatelky na administrativní zaneprázdněnost kanceláře obhájkyně nezbývá Ústavnímu soudu než odkázat na povinnosti a práva obhájce uvedená v ustanovení §41 tr.ř. a §16 odst. 1 a 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, jakož i na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje konkrétní judikaturou Ústavního soudu, pak Ústavní soud v tomto směru odkazuje na zřejmou odlišnost předmětným nálezem řešené specifické problematiky správního soudnictví.
Po zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal nic, co by svědčilo o ústavně nekonformní interpretaci předmětných ustanovení trestního řádu ze strany obecných soudů, a v poměru k napadeným rozhodnutím nenalezl nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního pohledu vytýkat, a vyžadovalo proto jeho zásahu.
Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu