ECLI:CZ:US:2003:4.US.264.01
sp. zn. IV. ÚS 264/01
Usnesení
IV. ÚS 264/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Ing. M.Š., zastoupeného JUDr. I.B., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. ledna 2001, čj. 26 Cdo 2786/2000-48, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, čj. 14 Co 222/2000-34, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. ledna 2000, čj. 10 C 234/99-20, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a připojeného soudního spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 234/99, jejž si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že se stěžovatel žalobou, doručenou označenému soudu dne 26. 7. 1999, domáhal po žalovaném (takto vedlejším účastníkovi v řízení před Ústavním soudem) zaplacení částky 1 445 426,70 Kč, včetně blíže určených úroků z prodlení, a to z titulu náhrady mrtvého inventáře ve smyslu ust. §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pro posouzení dané věci rozhodném, když mj. uvedl, že přes dobu několika let vzájemných jednání nedošlo k dohodě o poskytnutí náhrady, a to z důvodů na straně povinné osoby. Po provedeném řízení Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 14. ledna 2000, čj. 10 C 234/99-20, žalobu stěžovatele pro námitku promlčení, vznesenou povinnou osobou (žalovaným), zamítl. K odvolání stěžovatele se danou restituční věcí zabýval Městský soud v Praze, jenž změnil rozhodnutí nalézacího soudu do částky 199 205,- Kč tak, že žalovaného zavázal k povinnosti zaplatit stěžovateli tuto částku s 12 % úrokem z prodlení od 25. 8. 1999 do zaplacení, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku. K tomuto závěru dospěl poté, co přihlédl k vyjádření žalovaného k žalobě, který v něm uznal, že otci stěžovatele byly odebrány stroje v celkové hodnotě vyčíslené dle znaleckého posudku v částce 199 205,- Kč (§35 odst. 1 ve spojení s §558 obč. zák.), a shledal taktéž splnění ostatních předpokladů požadovaných zák. č. 229/1991 Sb. Odebrání dalších strojů stěžovatel, který nabídku věcného plnění odmítl, nedoložil a žalovanému nebylo jasné, na základě jakých skutečností dospěl k jím požadované náhradě. Ve zbylém rozsahu proto odvolací soud citované rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 31. srpna 2000, čj. 14 Co 222/2000-34, jako věcně správné potvrdil a dále připustil proti potvrzující části svého rozhodnutí dovolání pro posouzení otázky zásadního právního významu (§239 odst. 1 o.s.ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Posléze podané dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. ledna 2001, čj. 26 Cdo 2786/2000-48, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že z obsahu spisu neplyne, že by se účastníci dohodli o posunu počátku promlčecí lhůty, jak tvrdí stěžovatel, ani žádná jiná skutečnost, z níž by bylo možno vyvozovat přerušení této lhůty, resp. vznik promlčecí lhůty nové. Nad částku přiznanou odvolacím soudem potom rovněž nedošlo k uznání dluhu co do důvodu a výše, takže nepřichází v úvahu desetiletá promlčecí doba ve smyslu ust. §110 odst. 1 obč. zák. Konečně s ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci posuzoval ve shodě s tvrzením stěžovatele (tehdy dovolatele) i to, zda v souvislosti s uplatněním námitky promlčení ze strany povinné osoby není namístě aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. S přihlédnutím ke skutkovým zjištěním obecných soudů a studiu příslušného soudního spisu však neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, které by tento postup odůvodňovaly. Podle jeho názoru šlo v daném případě o obvyklou situaci, za které měl stěžovatel v době nečinnosti povinného poté, kdy tento měl začít ze zákona plnit, zvážit, zda má své právo uplatnit u soudu. Pokud tak v promlčecí lhůtě neučinil, dopadají na něj následky promlčení předvídané občanským zákoníkem. Na těchto svých závěrech setrval posléze i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, v němž coby účastník řízení rovněž konstatoval její nedůvodnost.
Uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, v níž zejména namítá, že se dovolací soud nezabýval skutečností, kdy mezi jím a povinnou osobou probíhalo po řadu let jednání o vypořádání nároku na náhradu mrtvého inventáře, a proto podle jeho názoru platí, že se dohodli o jejím poskytnutí v jiné lhůtě, než je šedesátidenní lhůta dle §20 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. Dovolací soud podle jeho přesvědčení pochybil, když tuto zásadní námitku posoudil tak, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o posunu počátku promlčecí doby, neboť zaměňování termínu poskytnutí náhrady v jiné lhůtě než zákonné a posun promlčecí doby je nepřípustné a nesprávné. Stěžovatel považuje za nepochybné, že s ním povinná osoba jednala, promlčení nároku nenamítala a v době, kdy podle obecných soudů již došlo k promlčení, plnění slibovala. Za této situace jeví se uplatnění §3 odst. 2 (správně §3 odst. 1) obč. zák. případným. Jelikož obecné soudy založily svá rozhodnutí na jiném právním závěru, je jejich postup odepřením spravedlnosti, a tudíž výrazem protiústavnosti (čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Stěžovatel, jak je patrno z odůvodnění ústavní stížnosti, se v podstatě domáhá přezkoumání citovaných rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem tak, jako by tento byl další odvolací instancí. Tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, zjevně nepřísluší. V této souvislosti znovu připomíná, že není běžnou další instancí, není oprávněn - vyjma případů ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) - zasahovat do rozhodování orgánů veřejné moci, a nepřísluší mu tedy ani zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje jejich stanoviska a výklady k zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky ústavně zaručených základních práv a svobod.
Vycházeje z těchto úvah, Ústavní soud po přezkoumání připojeného spisového materiálu konstatuje, že o návrhu stěžovatele bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování kautel z hlavy páté Listiny základních práv a svobod plynoucích. S výhradami stěžovatele se obecné soudy řádně vypořádaly a samotná skutečnost, že se neztotožnily s jeho především skutkovým náhledem na věc a z něj vyvozenými právními závěry, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Nadto Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou poznamenává, že ze zásady, dle níž nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je možno vykročit pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, k čemuž v projednávané věci zjevně nedošlo.
Stěžovatel své výhrady směřuje v podstatě pouze proti rozhodovacím důvodům, na nichž je založen napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR. I přesto je nutno pro úplnost konstatovat, že shora citované rozhodnutí Městského soudu v Praze je řádně a logicky odůvodněno (§157 odst. 2 o.s.ř.) a z pohledu ústavněprávních kautel mu lze ztěží cokoliv vytknout.
Tvrzení stěžovatele o tom, že se dovolací soud nezabýval jeho námitkou, dle níž mezi jím a povinnou osobou probíhalo po řadu let jednání o vypořádání nároku na náhradu mrtvého inventáře, a proto platí, že se dohodli o jejím poskytnutí v jiné lhůtě, než je šedesátidenní lhůta dle §20 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., nemá své opodstatnění, neboť Nejvyšší soud ČR se s citovanou námitkou vypořádal, když s odkazem na skutková zjištění obecných soudů dovodil, že mezi účastníky nedošlo k dohodě "o posunu počátku promlčecí lhůty", a z obsahu spisu nevyplynula žádná jiná skutečnost, z níž by bylo možno vyvozovat přerušení této lhůty, resp. vznik nové promlčecí lhůty.
Pokud stěžovatel namítá případné nezohlednění jím tvrzené skutečnosti, že vznesení námitky promlčení je v projednávané věci výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, nezbývá než uvést, že dovolací soud tuto možnost odpovědně zvažoval, naplnění kritérií, podřaditelných pod pojem "rozpor s dobrými mravy", ve stěžovatelově věci nicméně neshledal.
V obecné rovině je možno závěrem shrnout, že stěžovatel v prvé řadě polemizuje s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy a neztotožňuje se s jejich skutkovými zjištěními. Stěžovatel ovšem, jak je patrno z obsahu spisu obecného soudu, korespondujícího závěrům Nejvyššího soudu ČR, coby žalobce neunesl v odpovídajícím rozsahu co do svých skutkových tvrzení v daném kontextu důkazní břemeno. V tomto směru se sluší poukázat na to, že sporné občanské soudní řízení vychází ze zásady projednací, v souladu s níž je úspěch procesní strany podmíněn povinností tvrzení a na ní navazující povinností důkazní a jim odpovídajícími koreláty v podobě břemena tvrzení a břemena důkazního. Z této zásady potom plyne - zejména a tím spíše v situaci, kdy případně nastane procesní stav non liquet - ten důsledek, že každá procesní strana je povinna, není-li právním předpisem stanoveno jinak, dokazovat skutečnosti odpovídající znakům právní normy, která je této straně příznivá a které se dovolává, aniž by (v obecné rovině) byla pochopitelně povinna tyto skutečnosti právně stipulovat. Je tak zatížena důkazním břemenem spočívajícím v povinnosti dokazovat skutkové okolnosti předpokládané právní normou, na základě níž uplatňuje své tvrzené právo či zakládá příslušné námitky, a pokud se jí to nepodaří, projeví se to v procesní rovině tím, že je nucena strpět nepříznivé procesní důsledky v podobě neúspěchu v soudním sporu (sp. zn. IV. ÚS 364/2000).
S ohledem na řečené dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy (Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR) postupovaly v projednávané věci způsobem ústavně souladným, k tvrzenému zásahu do ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedošlo, a proto Ústavní soud ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu