ECLI:CZ:US:2003:4.US.269.02
sp. zn. IV. ÚS 269/02
Usnesení
IV. ÚS 269/02
Ústavní soud ČR rozhodl dne 22. září 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Ing. P. K., zastoupeného prof. JUDr. A. G., CSc., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 1. 2002, čj. 29 Odo 225/2001-66, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2000, čj. 55 Co 389/2000-52, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2000, čj. 18 C 297/96-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 1. 2002, čj. 29 Odo 225/2001-66, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2000, čj. 55 Co 389/2000-52. Posledně uvedeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2000, čj. 18 C 297/96-39, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele s návrhem, aby soud uznal žalovanou M. B. povinnou vyklidit a vyklizený odevzdat stěžovateli byt č. 2 v domě čp. 2077, v Praze 4, A. 13. Stěžovatel navrhl zrušit i uvedené rozsudky, předcházející rozhodnutí dovolacího soudu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že trvá na všech skutečnostech, jež jsou obsaženy v odůvodnění jeho ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 96/01, plně odkázal na argumentaci v ní obsaženou s tím, že rovněž trvá na všech tam uvedených tvrzeních o zásazích do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud proto připojil vlastní spis I. ÚS 96/101.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, dle něhož vada, spočívající v neprovedení důkazu výslechem osoby, která učinila právní úkon, o jehož výklad v řízení šlo, nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovým postupem mohlo dle stěžovatele dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel má za to, že odvolací soud, ve svém velmi stručném odůvodnění bez podrobnější argumentace nesprávně posoudil skutkový stav a z něho vyvodil nesprávné právní závěry. Tento postup se stěžovateli jeví jako ryze formální, jež opomíjí všechny okolnosti daného případu, a v konečném důsledku vede k porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. Nesprávným posouzením věci po skutkové i právní stránce soud prvého stupně i soud odvolací, dle názoru stěžovatele, porušily čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel dále polemizoval s právními názory obecných soudů ohledně formy dohody o převodu členství v bytovém družstvu. Závěrem poukázal na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 231/2000 Sb. a shrnul, že soudy prvého i druhého stupně neposkytly náležitou ochranu jeho právu na bydlení, jak je zakotveno v čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 16 Evropské sociální charty z roku 1996, jakož i čl. 25 Všeobecné deklarace lidských práv. Tímto postupem došlo i k porušení čl. 7 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Listiny. Z procesního hlediska pak došlo k porušení čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odkazuje na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku a netrvá na ústním jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 18 C 297/96, připojil vlastní spis I. ÚS 96/01, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů:
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením souzené věci obecnými soudy, při aplikaci ust. §230 obchodního zákoníku, tedy s jejich závěry, že práva a povinnosti v bytovém družstvu na něj nepřešla, neboť družstvu ve smyslu citovaného ustanovení nebyla předložena ani písemná dohoda, ani písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas stěžovatele (nabyvatele) s převodem; stěžovatel se tedy nestal členem družstva, a proto bylo třeba žalobu zamítnout. Uvedené námitky stěžovatel již uvedl v odvolání a zejména též ve svém dovolání, přičemž obecné soudy se s nimi dle názoru Ústavního soudu úplně a přesvědčivým způsobem v odůvodnění svých rozsudků vyrovnaly. V odůvodnění ústavní stížnosti tak stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před soudy 1., 2. i dovolací instance, a staví tak Ústavní soud do role dalšího stupně soudní soustavy. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Věc byla posouzena v řádném trojinstančním procesu a v právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen, není ani vrcholem jejich soustavy a zejména "nepřehodnocuje" hodnocení důkazů uskutečněné obecnými soudy. Stěžovatel se v podstatě domáhá, aby Ústavní soud, jako soud čtvrté instance, znovu věc otevřel a rozhodl v jeho prospěch. Taková role mu však, jak vyplývá z jeho četné, ustálené a obecně dostupné judikatury, nenáleží. Skutečnost, že stěžovatel nesdílí názor obecných soudů vyjádřený v jejich rozhodnutí, sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud jde o námitku ohledně neprovedení důkazu výslechem osoby, která učinila právní úkon, o jehož výklad v řízení šlo, z vyžádaného spisu lze dovodit, že tuto námitku stěžovatel uplatnil až v dovolání. Dle názoru Ústavního soudu se dovolací soud s touto námitkou, týkající se vady řízení, v odůvodnění svého rozsudku řádně vypořádal. Z toho důvodu Ústavní soud neakceptoval tvrzení stěžovatele o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Stejně tak Ústavní soud neakceptoval tvrzení stěžovatele o porušení práva na bydlení; v tomto směru ostatně ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentaci. Obdobně se neztotožnil s námitkou stěžovatele týkající se porušení čl. 90 Ústavy ČR. Citované ustanovení samo o sobě subjektivní ústavně zaručené základní právo stěžovatele neobsahuje, neboť ve spojení s čl. 95 Ústavy ČR jde především o institucionální záruku soudní pravomoci, nezávislosti soudů a soudců. Z ústavní stížnosti tedy nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v. r.
předseda senátu