ECLI:CZ:US:2003:4.US.309.03
sp. zn. IV. ÚS 309/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti MUDr. A. L., zastoupené Mgr. Z. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 56 Co 274/2002 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 5. 2002, čj. 15 Nc 1238/2001-52 - 15 P a Nc 26/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 6. 2003 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 56 Co 274/2002, potvrzující rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 5. 2002, čj. 15 Nc 1238/2001-52 - 15 P a Nc 26/2002, jímž soud omezil stěžovatelku ve způsobilosti k právním úkonům, a to tak, že je schopna pouze nakládat s majetkem do výše starobního důchodu měsíčně. Stěžovatelka navrhla zrušit i uvedený rozsudek soudu prvního stupně.
Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy napadenými rozsudky a v řízení, které jim předcházelo, porušily zákon a její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména právo na spravedlivý proces. Namítla, že soudy obou stupňů nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a že provedené dokazování neumožnilo dospět k závěrům, k nimž obecné soudy dospěly. Uvedla, že věc byla posuzována toliko na základě jednoho znaleckého posudku, podle §187 odst. 2 o.s.ř. bylo upuštěno od jejího výslechu a soud nenařídil podle §187 odst. 3 o.s.ř. vyšetření jejího zdravotního stavu ve zdravotnickém zařízení.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jako soud odvolací neshledal žádné pochybení v procesním postupu soudu prvního stupně. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 15 Nc 1238/2001, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s omezením její způsobilosti k právním úkonům. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda k takovému omezení došlo v řádném (fair) procesu a při respektování všech jejích ústavních hmotných a procesních práv.
Pokud jde o námitku porušení čl. 5 Listiny, dle něhož každý je způsobilý mít práva, uvádí Ústavní soud, že cit. článkem je chráněno právo každého být subjektem práva, tedy mít právní subjektivitu. Způsobilost mít práva (a povinnosti), která vzniká narozením a v některých právních situacích již početím a zaniká smrtí, odlišuje právní teorie i praxe zcela zřetelně od způsobilosti k právním úkonům, tedy od způsobilosti vlastním volním jednáním nabývat práva a povinnosti. Tato způsobilost, jíž se v plném rozsahu nabývá zletilostí, může být omezena jen ze zákonem vymezených důvodů a v řádném řízení. Pokud jde o důvody, o které soudy svůj výrok opřely, neshledal ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, neboť výroková část i odůvodnění jsou srozumitelné, logicky odůvodněné a mají oporu v provedeném dokazování.
Zůstala tedy k posouzení otázka, zda, jak stěžovatelka namítala, došlo k omezení její způsobilosti k právním úkonům v důsledku porušení jejích ústavních procesních práv, tedy v procesu, který jako celek vybočil z mezí, které judikatura Ústavního soudu, jakož i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, považuje za rozhodné pro posouzení procesu jako spravedlivého (resp. vedeného fair způsobem). Ústavní soud v tomto směru zjistil, že odvolací soud se se všemi námitkami stěžovatelky, zejména pokud jde o neprovedení důkazu revizním znaleckým posudkem, v odůvodnění svého rozsudku řádně vypořádal. Dle názoru Ústavního soudu je v této části ústavní stížnost v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Věc byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu. V právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, těmto soudům není nadřízen, není vrcholem jejich soustavy, a "nepřehodnocuje" hodnocení důkazů, uskutečněné obecnými soudy.
Z hlediska ústavněprávního nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že podle ust. §186 odst. 3 o.s.ř. stěžovatelka může v podstatě kdykoliv podat návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům, pokud soud nerozhodl, že toto právo jí po přiměřenou dobu, nejdéle však po dobu tří let, nepřísluší.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu