ECLI:CZ:US:2003:4.US.316.03
sp. zn. IV. ÚS 316/03
Usnesení
IV. ÚS 316/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J.H., zastoupeného Mgr. M. V., advokátkou Advokátní kanceláře v Praze 7, U Výstaviště 9/229, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2003, čj. 23 Co 60/2003-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst.1 a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 7 C 233/2002, ze dne 27. 11. 2002, jímž byl zamítnuta žaloba o zrušení napomenutí za porušení pracovní kázně ze dne 20. 1. 2002.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s právními závěry okresního soudu, dle kterých jeho nárok nemá oporu v hmotném právu, neboť upozornění zaměstnavatele na porušení pracovní kázně nemá bez dalšího vliv na trvání pracovního poměru. Stěžovatel napomenutí za porušení pracovní kázně považuje za právní úkon, jehož důsledkem je vznik oprávnění zaměstnavatele při dalším porušení pracovní kázně dát zaměstnanci výpověď. Zákon nestanoví zaměstnanci povinnost strpět napomenutí za porušení pracovní kázně a dle názoru stěžovatele zaměstnanec má právo se takovémuto úkonu zaměstnavatele bránit, a to i žalobou na neplatnost takovéhoto úkonu zaměstnavatele u příslušného soudu. Krajskému soudu, který pro případ, že napomenutí za porušení pracovní kázně by bylo právním úkonem, dovozuje, že stěžovatel se nedovolával neplatnosti takového úkonu z důvodu uvedených v §242 zákoníku práce, vytýká, že důvody, pro které požadoval vyslovení neplatnosti napomenutí za porušení pracovní kázně (nesprávně stěžovatelem uvedeno jako zrušení napomenutí za porušení pracovní kázně) korespondují s důvody dle §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 7 C 233/2002, Ústavní soud ověřil, že rozhodnutím soudu prvého stupně byla žaloba, jíž se stěžovatel domáhal zrušení napomenutí za porušení pracovní kázně, zamítnuta s odůvodněním, že zákoník práce neumožňuje domáhat se zrušení takovéhoto napomenutí a napomenutí nemá povahu právního úkonu ve smyslu §240 odst. 1 zákoníku práce. Posouzení důvodnosti napomenutí má význam pouze z hlediska naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu podle ust. §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením věci. K námitce stěžovatele, že měl být poučen o možnosti změnit petit " na určení neplatnosti napomenutí za porušení pracovní kázně" krajský soud uvedl, že souhlasí s názorem soudu prvého stupně, že napomenutí není právním úkonem ve smyslu §240 odst. 1 zákoníku práce, a i kdyby připustil, že se jedná o právní úkon, stěžovatel se nedovolával žádného z důvodů neplatnosti právního úkonu stanovených v §242 zákoníku práce, ale pouze nesouhlasil s tvrzeními v napomenutí uvedenými. Krajský soud dodal, že určovací žaloba by ani nemohla obstát pro nedostatek naléhavého právního zájmu na žalobě určovací, když důvodnost napomenutí, a to, zda byla porušena pracovní kázeň v předchozí době, bude řešena jako předběžná otázka v řízení o neplatnost výpovědi, které je již zahájeno a vedeno u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 C 356/2002.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Mělníku z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů ohledně možnosti domáhat se soudní cestou zrušení napomenutí za porušení pracovní kázně, kdy stěžovatel převážně opakuje argumenty uplatněné již v řízení u obecných soudů, se kterými se tyto soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn. že v odůvodnění uvedly, z jakých skutečností vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich závěry podložené příslušnou právní úpravou přitom nelze považovat za závěry protiprávní či dokonce protiústavní, a s ohledem na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat.
Ústavní soud zdůrazňuje, že otázka oprávněnosti a opodstatněnosti napomenutí za porušení pracovní kázně je řešena v rámci sporu o neplatnost výpovědi dle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, které je již zahájeno a vedeno u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 C 356/2002. Právě v tomto řízení má stěžovatel možnost uplatnit veškeré námitky ohledně uděleného napomenutí za porušení pracovní kázně, jehož zrušení se domáhal právě z důvodů jeho možného dopadu na udělení výpovědi dle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Ústavní stížnost má pouze subsidiární povahu a slouží jako prostředek nápravy eventuálního porušení základních práv a svobod až v případě vyčerpání všech ostatních řádných opravných prostředků k ochraně práv stěžovatele.
Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení se stěžovatel dovolává, stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Uvedeným napomenutím za porušení pracovní kázně však stěžovateli nebyla uložena žádná povinnost. Tímto napomenutím byla pouze vyslovena nespokojenost s plněním pracovních úkolů stěžovatele, přičemž stěžovatel, který je přesvědčen o neoprávněnosti napomenutí, která v důsledku může vést k neplatnému rozvázání pracovního poměru, má právo domáhat se soudní cestou ochrany svých práv právě v řízení o neplatnost výpovědi, jak konečně i učinil. Ústavní soud proto ani nesouhlasí s názorem stěžovatele, že postupem soudů, které zamítly jeho žalobu na zrušení napomenutí za porušení pracovní kázně, mu bylo odňato právo na soudní ochranu. Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel měl možnost se obrátit se svým návrhem na příslušný soud, který se také jeho návrhem odpovídajícím způsobem zabýval. Ze skutečnosti, že jeho návrhu nebylo vyhověno, ještě nelze dovozovat porušení práva chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť toto právo není možné vykládat tak, že jednotlivci je zaručováno právo na rozhodnutí, odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jak bylo výše uvedeno, bez ohledu na výsledek projednávaného sporu stěžovatel má možnost domáhat se ochrany svých práv v řízení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu