ECLI:CZ:US:2003:4.US.321.01
sp. zn. IV. ÚS 321/01
Usnesení
IV. ÚS 321/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P., zast. JUDr. K.P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2001, čj. 11 Co 638/2000-76, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, SP, zast. JUDr. J.P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2001, čj. 11 Co 638/2000-76, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 9. 2000, čj. 9 C 98/99-60, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 1 392 720,- Kč s příslušenstvím. Obecné soudy dovodily, že stěžovatel, jako vlastník stavby, je povinen žalovanou částku uhradit z titulu bezdůvodného obohacení vlastníkovi pozemku, ve výši odpovídající tržnímu nájemnému. Stěžovatel namítá, že obecné soudy dospěly k tomuto závěru, aniž by byly provedeny jím navrhované důkazy, nebyl vypracován znalecký posudek ke stanovení výše nájemného, nebylo provedeno šetření na místě samém o rozsahu užívání pozemku. Stěžovatel zastává názor, že vzájemný vztah rozdílných vlastníků nemovitostí lze řešit pouze zřízením práva věcného břemene, když nelze slučovat věcná a závazková práva (stěžovatel totiž vystavěl stavbu v době, kdy byl současně i vlastníkem pozemků, které byly poté vydány vedlejšímu účastníku). Z těchto důvodů stěžovatel tvrdí, že oba rozsudky obecných soudů porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), když proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek, zejména neúplně zjistil skutkový stav věci, protože zamítl odůvodněné důkazní návrhy. Dále tvrdí, že byla porušena rovnost účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť soudy nezajistily v průběhu dokazování účastníkům stejné možnosti. Stěžovatel se dovolává také ochrany vlastnických práv ve smyslu čl. 11 Listiny, protože obecné soudy posoudily výkon vlastnických práv oprávněného vlastníka nemovitostí za bezdůvodné obohacení vůči vlastníku pozemků, čímž nerespektovaly rovné postavení účastníků.
Městský soud v Praze navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, když důvody jeho rozsudku jsou podrobně uvedeny v odůvodnění, včetně vytýkaných skutečností. Soud vychází z názoru, že by ani neměl tyto důvody blíže rozvádět a doplňovat, protože odůvodnění rozhodnutí má zásadně obsahovat vše, co bylo podkladem rozhodnutí.
Vedlejší účastník nepokládá ústavní stížnost za důvodnou. Konstatuje, že soudy obou stupňů správně a úplně zjistily skutkový stav, z něhož jednoznačně vyplynulo, že pozemky získal zpět v restituci, nemůže je užívat, a proto se domáhá placení nájemného od stěžovatele. Stěžovatelovy výtky, ohledně údajného nesprávného zjištění skutkového stavu a neprovedení znaleckého posudku či místního šetření, nepokládá za relevantní, neboť soudy měly pro svá zjištění dostatek zásadních podkladů a navržené důkazy by nepřinesly nic takového, co by přivodilo pro stěžovatele příznivější výsledek ve sporu. Ohledně případného zřízení věcného břemene vedlejší účastník upozorňuje na případnou aplikaci §151o odst. 3 obč. zákoníku, když dle jeho názoru měl stěžovatel podat návrh na zřízení práva cesty a ve sporu o zaplacení bezdůvodného obohacení využít institutu přerušení řízení. Z uvedených důvodů navrhl vedlejší účastník zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud v průběhu řízení o ústavní stížnosti nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním předložených listinných důkazů, včetně spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 9 C 98/99, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří problematika vzájemného vztahu vlastníka stavby a vlastníka pozemku. Je třeba vzít v úvahu, že od 1. 1. 1951 byla v českém právním řádu dána přednost zásadě "superficies solo non cedit". Přijetí této zásady změnilo možnosti pořizování staveb na cizích pozemcích, nezbavilo však vlastníka stavby zajistit si takové právo, které mu umožňuje stavbu na cizím pozemku zřídit - v opačném případě by vystavěl tzv. stavbu neoprávněnou (na rozdíl od nepovolené stavby z hlediska veřejnoprávního). Příslušné soukromoprávní oprávnění k cizímu pozemku musí vlastníkovi stavby příslušet po celou dobu existence stavby, jinak dochází k nepřípustnému omezení vlastnického práva k pozemku. Řešení střetu vlastnického práva ke stavbě a vlastnického práva k pozemku může mít skutečně podobu věcně právní (viz v současné době §135c obč. zákoníku), může však mít také povahu obligačně právní. Na nutnost věcně právního řešení stěžovatel poukazuje, mýlí se však v názoru, že jde o jedině možné řešení. Navíc, řízení o zřízení věcného břemene soudem podle §135c odst. 3 obč. zákoníku je řízením návrhovým, přičemž podle judikatury obecných soudů může návrh na zřízení věcného břemene podat i vlastník neoprávněné stavby. Nic proto stěžovateli nebránilo, aby návrh na zřízení takového omezení vlastnického práva k pozemku podal. Upozornění vedlejšího účastníka na možnost zřízení věcného břemene podle §151o odst. 3 obč. zákoníku také není vhodné, neboť takové věcné břemeno umožňuje pouze zřízení tzv. nezbytné cesty (až od 1.1.2001), avšak pro umístění stavby na cizím pozemku je zcela nepoužitelné. Obecné soudy, v souladu se žalobním návrhem vedlejšího účastníka věnovaly pozornost rozsahu jeho újmy, která vzniká zásahem do vlastnického práva. V tomto případě jde o obligačně právní vztah, jehož obsahem je povinnost nahradit újmu vznikající tomu, jehož vlastnické právo je nepřípustným způsobem omezeno. Protože stěžovatel neprokázal existenci žádného právního důvodu k užívání pozemku vedlejšího účastníka, byl jeho požadavek důvodný. Pokud jde o rozsah újmy, v obdobných situacích se stanovuje podle obvyklého nájemného, s ohledem na procesní postavení účastníků nese žalobce důkazní břemeno. Ke zjištění obvyklého nájemného navrhl žalobce několik důkazů (viz např. č.l. 24 - 25, spisu sp. zn. 9 C 98/99), byly provedeny i další důkazy, např. vyjádření realitních kanceláří. Znalecký posudek ani místní šetření nelze považovat za důkazní prostředky, které by nezbytně nutně musely být použity. Jestliže tedy obecné soudy považovaly provedené důkazy za dostačující, nelze jim z hlediska ústavně právního vytýkat porušení základních práv a svobod.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2003