ECLI:CZ:US:2003:4.US.332.03
sp. zn. IV. ÚS 332/03
Usnesení
IV. ÚS 332/03
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. J.M., Ph.D., advokátkou, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 čj. 24 C 265/2000-41 ze dne 19. 2. 2003 a proti usnesení Městského soudu v Praze čj. 20 Co 138/2003-49 ze dne 8. 4. 2003 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl řádně zastoupený stěžovatel shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž stížnosti nelze vytýkat žádné formální vady ani nepřípustnost.
V ústavní stížnosti namítá stěžovatel porušení čl. 4 Ústavy ČR i čl. 11, čl. 26, čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vytýká obecným soudům, že nedbaly na ochranu jeho základního práva domáhat se stanoveným postupem práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel zdůrazňuje, že rozhodnutím o nepřiznání osvobození od soudních poplatků bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu vlastnického práva a postupem odvolacího soudu i jeho právo na podnikání, jakož i právo vyjádřit se k důkazu, který odvolací soud provedl. V podrobné argumentaci vysvětlil, proč - z jeho hlediska - je nezbytné, aby Ústavní soud nálezem rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 265/2000, z něhož zjistil dále uvedené skutečnosti, na jejichž základě mohl o ústavní stížnosti rozhodnout. Ve věci samé je patrno, že se stěžovatel žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhá vůči dvěma žalovaným, a to 1) České straně sociálně demokratické a 2) obchodní společnosti Cíl, a. s., Praha (bližší generálie žalovaných jsou ze spisu patrny), zaplacení celkem 18 518 228,-- Kč s příslušenstvím. Žalobce postupně doplňoval podanou žalobu, o níž dosud nebylo soudem prvého stupně jednáno, neboť tento soud usnesením z 28. 1. 2002 řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku; k odvolání žalobce (ústavního stěžovatele) však bylo soudem prvého stupně napadené usnesení vydané vyšší soudní úřednicí usnesením ze dne 12. 4. 2002 zrušeno, když se soudkyně tohoto soudu ztotožnila a argumentací odvolatele, že totiž výzva k zaplacení soudního poplatku ve výši 740 610,-- Kč neodpovídala platné zákonné úpravě, neboť soudní poplatek měl být správně vyměřen toliko ve výši 500 000,-- Kč. Pokud jde o poplatkovou záležitost (a jen té se ústavní stížnost týká), vyzval soud 4. 10. 2002 žalobce, aby ve lhůtě 30 dnů zaplatil soudní poplatek ve výši 500 000,-- Kč, načež žalobce podal 8. 11. 2002 soudu prvého stupně návrh, aby byl od soudního poplatku zcela osvobozen. Návrh podrobně zdůvodnil, avšak nedoložil žádnými důkazy, byť byl soudem vyzván, aby svá tvrzení o majetkových a sociálních poměrech doložil, přičemž výzva byla marně soudem i urgována. Usnesením z 19. 2. 2003, které je ústavní stížností napadeno, rozhodl soud prvého stupně tak, že stěžovateli (v řízení žalobci) osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, k němuž přiložil potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Odvolací soud pak usnesením, rovněž ústavní stížností napadeným, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.
Ústavní stížnost není opodstatněna.
Ústavní soud především zdůraznil v souladu se svou konstantní a rozsáhlou judikaturou, že není jeho úkolem, aby zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Povinností Ústavního soudu je přezkoumávat toliko, zda obecné soudy v řízení neporušily základní práva nebo svobody, tak jak jsou zakotveny v ústavním pořádku republiky i mezinárodními smlouvami, jimiž jsou tato základní práva garantována, je-li jimi Česká republika vázána. Zvláště pak nemůže Ústavní soud zasahovat do činnosti obecných soudů v případech, kdy rozhodování soudů je založeno na jejich úvaze a na hodnocení těch důkazů, které právě tyto soudy provedly, ledaže by Ústavní soud zjistil protiústavní libovůli těchto soudů vedoucí k procesu nespravedlivému.
Ústavní soud nepřehlédl některé procesní chyby, jichž se dopustil v dané věci odvolací soud, avšak dospěl k závěru. že tyto chyby, ostatně stěžovatelem ani nenamítané, nebyly takové intenzity, aby posunuly ústavní stížností napadené rozhodnutí z roviny protizákonné do roviny protiústavní. Nepochybě bylo chybou odvolacího soudu, když - jak se ze spisu podává - vyšel při svém rozhodování i z výpisu z obchodního rejstříku (v napadeném usnesení je uvedeno datum tohoto výpisu 21. 3. 2001, přičemž stěžovatel podotýká, že není zřejmé, zda se nejedná o překlep, a že tedy správně snad mát být 21. 3. 2003, neb jinak by soud vycházel z výpisu více jak 2 roky starého). Ze spisu vůbec nelze zjistil, zda a jakým způsobem tímto výpisem provedl odvolací soud dokazování, výpis se ve spise nenachází, přičemž ustálené judikatuře a konec konců i názoru Ústavního soudu odpovídá právní názor, dle něhož i ve věcech, v nichž jinak odvolací soud jednání nařizovat nemusí, je nutno, aby jednáno bylo, chce-li odvolací soud dokazováním doplnit skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně. Chtěl-li tedy odvolací soud použít pro své rozhodnutí jako podklad výpis z obchodního rejstříku, bylo jeho povinností takový důkaz provést u jednání, aby účastníci, tedy i žalobce, mohli uplatnit své právo vyjádřit se k němu (viz i II. ÚS 366/2000). Leč ani toto vážné pochybení nezpůsobuje protiústavnost stěžovatelem napadeného rozhodnutí, a to především z toho důvodu, že i z toho důkazu, který sám stěžovatel k odvolání připojil (zde tedy zcela samozřejmě nebyl zkrácen v právu se k takovému důkazu vyjádřit), tedy z potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech mohl dostačujícím způsobem odvolací soud zjistit, že u žalobce předpoklady pro osvobození od soudního poplatku splněny nejsou, resp. že není dostačujícím způsobem dokladováno vše to, co k rozhodnutí o osvobození od poplatku doloženo být musí. Nelze tedy přehlédnout, a nepřehlédl to ani odvolací soud, že svá tvrzení nedokladoval stěžovatel dostatečným způsobem. Bylo především na stěžovateli samotném, aby všechna práva, o nichž tvrdí, že je má, on sám hájil s co největší obezřetností. Není na Ústavním soudu, aby za něho jím samotným způsobené nedostatky v předložení patřičných podkladů pro rozhodnutí soudů o osvobození od soudního poplatku napravoval. Ústavní soud tedy nepovažuje za správné, že soud odvolací opřel své rozhodnutí o výpis z obchodního rejstříku, avšak zvážil, že jinak nerozhodoval takovým způsobem, aby mohla být vytčena protiústavnost použitého postupu.
Napadenému rozhodnutí soudu prvého stupně pak z hlediska ústavnosti nelze vytýkat naprosto ničeho, neboť soud nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků poté, kdy marně i urgoval předložení podkladu nezbytného pro to, aby o žalobcem podaném návrhu mohl pozitivně rozhodnout.
Dospěl tedy Ústavní soud z důvodů shora vyložených k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, takže ji musil odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu