Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 02.07.2003, sp. zn. IV. ÚS 395/02 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ],paralelní citace: N 104/30 SbNU 465 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2003:4.US.395.02
Právní větaPodle §80 odst. 1 trestního řádu není-li věci, která byla podle §78 vydána nebo podle §79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se uloží věc do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pochybnosti o právu k věci vznikají zpravidla tehdy, když právo k věci uplatňuje další osoba, popřípadě více osob. Takové pochybnosti vznikly i v této věci, a z tohoto důvodu nemělo být rozhodnuto o vydání věci, nýbrž mělo být postupováno podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu. Smyslem a účelem tohoto ustanovení, které se týká úschovy vydané nebo odňaté věci, je zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění práva k ní nakládáno, poněvadž právě tato dispozice s věcí by mohla vést k neodčinitelným zásahům do práv a majetkových poměrů dotčených osob.
ECLI:CZ:US:2003:4.US.395.02
sp. zn. IV. ÚS 395/02NálezNález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 2. července 2003 sp. zn. IV. ÚS 395/02 ve věci ústavní stížnosti U., spol. s r. o., proti usnesením Okresního státního zastupitelství v Břeclavi z 10. 5. 2002 č. j. 1 Zt 1096/2001-21 a 1 Zt 1096/2001-23 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně z 23. 5. 2002 sp. zn. 5 KZt 83/2002-30 o vydání movitých věcí A. H., a. s., (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi). VýrokI. Usnesení Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 10. 5. 2002 č. j. 1 Zt 1096/2001-21 a usnesení Okresního státního zastupitelství ze dne 10. 5. 2002 č. j. 1 Zt 1096/2001-23 se zrušují.II. Návrh na zrušení usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. 5. 2002 č. j. 5 KZt 83/2002-30 se odmítá.Odůvodnění:Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému usnesení krajského státního zastupitelství zamítajícímu stížnost stěžovatelky proti usnesení okresního státního zastupitelství, jímž bylo podle ustanovení §80 odst. 1trestního řádu rozhodnuto o vydání movitých věcí, ve výroku tohoto usnesení blíže specifikovaných, společnosti A. H., a. s., stěžovatelka uvádí, že přestože opakovaně žádala o vrácení věcí jako vlastník, jemuž byly věci odcizeny, orgány činné v trestním řízení k tomuto jejímu právu nepřihlédly, zpochybnily je a rozhodly o jejich vrácení společnosti, které věci odňaly. Stěžovatelka je toho názoru, že orgány činné v trestním řízení pochybily, pokud dospěly k závěru, že v případě postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem dochází na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky i ke změně vlastníka zastavených věcí. Podle přesvědčení stěžovatelky nemohlo dojít ke změně vlastníka ani přímým prodejem na základě ujednání obsaženého v zástavní smlouvě, neboť vzhledem k nové právní úpravě je možné realizovat prodej zastavených věcí pouze ve veřejné dražbě, případně soudním prodejem. Stěžovatelka má za to, že uvedeným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jejího vlastnického práva a práva na podnikání, zakotveného v čl. 11 a 26Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina") a čl. 1Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto navrhla zrušení výše uvedených usnesení a rovněž navrhla vydání předběžného opatření, jímž by byla odložena vykonatelnost usnesení okresního státního zastupitelství, jímž bylo rozhodnuto o vydání věcí.Okresní státní zastupitelství v Břeclavi jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že setrvává na svých právních závěrech. Krajské státní zastupitelství jako účastník řízení ve svém vyjádření konstatovalo, že jeho usnesením ze dne 23. 5. 2002 č. j. 5 KZt 83/2002-30 nebylo zasaženo do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, neboť jím nebylo rozhodováno o okolnostech stěžovatelkou v ústavní stížnosti namítaných. Vyjádřilo své přesvědčení, že při rozhodování byl zachován princip dvojinstančního řízení v rámci řádných opravných prostředků a na věci nemůže nic změnit ani nesprávné poučení obsažené v stížností napadeném usnesení Okresního státního zastupitelství v Břeclavi. Z připojených spisů Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Břeclavi, sp. zn. OVBV-786/2001 a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi sp. zn. 1 Zt 1096/2001 Ústavní soud zjistil, že na základě podnětu stěžovatelky bylo statutárnímu zástupci společnosti A. H., a. s., sděleno obvinění z trestného činu krádeže, kterého se dopustil tím, že z prostor stěžovatelky odvezl bez jejího svolení stroje a zařízení, které byly posléze na základě prohlídky provedené v objektu společnosti A. H., a. s., odňaty ( §79trestního řádu) . Pokud se týká vrácení odňatých movitých věcí, bylo orgány činnými v trestním řízení opakovaně rozhodováno. Nejprve usnesením vydaným vyšetřovatelem Policie České republiky, Okresním úřadem vyšetřování v Břeclavi, ze dne 7. 11. 2001 č. j. ČVS: OVBV-786/2001, kdy odňaté věci byly vydány stěžovatelce, jelikož nebylo pochyb o jejím vlastnictví. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 17. 1. 2002 č. j. 1 Zt 1096/2001-5 bylo však výše uvedené rozhodnutí zrušeno a usnesením Policie České republiky, Okresního ředitelství Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality v Břeclavi ze dne 12. 3. 2002 č. j. ČTS: OVV-786/2001-13 bylo ve věci opětovně rozhodnuto, a to tak, že část věcí byla vydána společnosti A. H., a. s., a část věcí stěžovatelce. Společnosti A. H., a. s., byly věci specifikované ve výroku I vydány s odůvodněním, že se společnost stala majitelem strojů na základě smlouvy o postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem k movitým věcem. Věci specifikované ve výroku II, které nebyly předmětem zástavního práva, byly vydány stěžovatelce s odůvodněním, že není pochyb o jejím vlastnictví. Proti tomuto usnesení podala stížnost stěžovatelka i společnost A. H., a. s., a obě strany se domáhaly vydání všech odňatých věcí.Usnesením Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 10. 5. 2002 č. j. 1 Zt 1096/2001-21 byla stížnost stěžovatelky proti shora uvedenému usnesení zamítnuta jako nedůvodná s odůvodněním, že státní zástupkyně stížností napadené usnesení přezkoumala, zrušila a sama rozhodla o vrácení odňatých věcí. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 10. 5. 2002 č. j. 1 Zt 1096/2001-23 bylo zrušeno usnesení vydané policejním orgánem Policie České republiky, Okresního ředitelství Služby kriminální policie a vyšetřování v Břeclavi ze dne 12. 3. 2002 č. j. ČTS OVV-786/2001-13, jímž bylo rozhodnuto o vrácení odňatých věcí a současně státní zastupitelství podle §80 odst. 1trestního řádu rozhodlo tak, že vrátilo společnosti A. H., a. s., všechny odňaté věci, neboť věcí již není třeba k dalšímu řízení a nepřichází v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání. Z odůvodnění pak Ústavní soud zjistil, že státní zástupkyně dospěla k závěru, že v rámci řízení nebylo jednoznačně prokázáno vlastnické právo stěžovatelky k věcem, a proto vydala věci osobě, jíž byly odňaty. Své závěry dovodila státní zástupkyně ze zástavní smlouvy, smlouvy o postoupení pohledávky, plné moci k realizaci zástavy vystavené fyzickou osobou, písemného uznání závazku stěžovatelky a dalších materiálů v odůvodnění dále nespecifikovaných. Pokud se týká v odůvodnění citovaných smluv, vycházela státní zástupkyně ze skutečnosti, že stěžovatelka jako dlužník uzavřela dne 8.12. 1999 smlouvu o půjčce s fyzickou osobou a k zajištění pohledávky věřitelky uzavřela téhož dne zástavní smlouvu k movitým věcem. V rámci této smlouvy stěžovatelka zmocnila zástavní věřitelku pro případ, že nesplní svůj závazek v dohodnutém termínu, k přímému prodeji zástavy a k uspokojení se z výtěžku prodeje. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka pohledávku nezaplatila a prodej zástavy nebyl úspěšný, postoupila věřitelka smlouvou pohledávku společnosti A. H., a. s. Stěžovatelka, která na základě připojeného poučení o možnosti podat opravný prostředek této možnosti využila, podala stížnost. Krajské státní zastupitelství v Brně však stížnost stěžovatelky usnesením ze dne 23. 5. 2002 č. j. 5 KZt 83/2002-30 podle §148 odst 1 písm. a) trestního řádu zamítlo jako nepřípustnou, neboť usnesení státního zástupce lze napadnout pouze v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje v prvním stupni. V daném případě však státní zástupkyně nerozhodovala v prvním stupni, nýbrž podle ustanovení §149 odst. 1 písm. a)trestního řádu jde o usnesení vydané ve druhém stupni, proti němuž není stížnost přípustná.Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z pohledu tvrzeného porušení Listiny a dospěl k závěru, že je důvodná, byť z jiného důvodu než stěžovatelka namítá.Podle ustanovení §80 odst. 1trestního řádu, není-li věci, která byla podle §78 vydána nebo podle §79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se uloží věc do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pochybnosti o právu k věci vznikají zpravidla tehdy, když právo k věci uplatňuje další osoba, popřípadě více osob. Takové pochybnosti vznikly i v této věci, a z tohoto důvodu nemělo být rozhodnuto o vydání věci, nýbrž mělo být postupováno podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu. Smyslem a účelem tohoto ustanovení, které se týká úschovy vydané nebo odňaté věci, je zabránit tomu, aby s věcí bylo, až do objasnění práva k ní, nakládáno, poněvadž právě tato dispozice s věcí by mohla vést k neodčinitelným zásahům do práv a majetkových poměrů dotčených osob. Rozhodnutí okresního státního zastupitelství ze dne 10. 5. 2002 č. j. 1 Zt 1096/2001-23 je vydáno v rozporu s čl. 2 odst. 2Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Postupem orgánu činného v trestním řízení byly překročeny meze stanovené zákonem, jejichž cílem je zamezit tomu, aby ke stavu neodčinitelnosti vůbec došlo.V dané věci dospělo státní zastupitelství k závěru, že nepochybné právo k věcem má společnost A. H., a. s., a naopak o právu stěžovatelky existují pochybnosti, neboť její vlastnické právo nebylo jednoznačně prokázáno. Z odůvodnění rozhodnutí však z žádných možných výkladů nevyplývá, na základě jakých důkazů státní zastupitelství k této pochybnosti o právu dospělo. Státní zástupkyně soustředila svoji pozornost na prokázání práv společnosti A. H., a. s., vyplývajících ze smlouvy o postoupení pohledávky a uzavřené zástavní smlouvy, neuvádí však důkaz směřující k prokázání či zpochybnění vlastnického práva stěžovatelky. V tomto směru je nutné stěžovatelce přisvědčit, pokud tvrdí, že z důvodu postoupení pohledávky, byť zajištěné zástavním právem, nedochází ke změně vlastníka zastavených věcí, nýbrž pouze ke změně věřitele, který vstupuje do práv věřitele původního a do práv zástavního věřitele, v tomto druhém případě za předpokladu, že zástavní právo skutečně vzniklo (§524 a násl. občanského zákoníku). Hodnocení důkazů v rozsahu stanoveném v §134 odst. 2trestního řádu usnesení okresního státního zastupitelství zcela postrádá. Vzhledem ke skutečnosti, že z rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné a právní závěry v něm obsažené znamenají porušení principu zákazu libovůle při rozhodování, a zasahují tak do stěžovatelce ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, chráněného čl. 36 odst. 1Listiny.Ústavní soud neshledal porušení čl. 11Listiny a čl. 1Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť za situace, kdy existují pochybnosti o právu k věci, nemohou důvody stížnosti obstát; rovněž neshledal ani tvrzené porušení práva podnikat zakotvené v čl. 26 odst. 1Listiny.Pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí okresního státního zastupitelství, má Ústavní soud za to, že rozhodnutím ve věci odpadl i důvod pro vydání takového rozhodnutí.Ústavní soud z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2Listiny ústavní stížnosti vyhověl podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a napadená usnesení okresního státní zastupitelství podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Pokud jde o další v ústavní stížnosti napadené rozhodnutí krajského státního zastupitelství, pak v souvislosti s tímto usnesením stěžovatelka nenamítá dotčení svých ústavně zaručených práv, a Ústavní soud je ani neshledal. Jde o rozhodnutí deklaratorní povahy, které konstatuje neexistenci práva stěžovatelky podat stížnost proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 10. 5. 2002 č. j. 1 Zt 1096/2001-23 a jako takové není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky. V této části neshledal Ústavní soud stížnost důvodnou, a proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla VarvařovskéhoPodle mého přesvědčení měla být podaná stížnost odmítnuta jako nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejich práv poskytoval. Na splnění podmínky vyčerpání procesních prostředků musí Ústavní soud nahlížet nikoliv izolovaně, ale, veden zásadou subsidiarity svých rozhodnutí, musí považovat za nezbytnou podmínku pro svůj zásah takovou situaci, kdy dotčený subjekt skutečně nemá žádný jiný efektivní právní prostředek k nastolení takového stavu, kterého se domáhá. O takovou situaci v tomto případě rozhodně šlo. Rozhodnutí o vydání věci učiněné podle §80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného ani závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Subjektu, který tvrdí, že věc vydaná někomu jinému mu nepatří, nic nebrání domáhat se svých práv klasickou vlastnickou žalobou. Pokud za této situace Ústavní soud rozhoduje o zrušení usnesení orgánů činných v trestním řízení, musí si být vědom toho, že jeho rozhodnutí případ s konečnou platností neřeší a rozhodně nezakládá žádnou povinnost toho, kdo věc drží v přesvědčení, že je jejím vlastníkem, aby ji vydal. Stěžovatelka tedy tak jako tak bude nucena uplatnit svá práva v civilním soudním řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu tedy postrádá jakoukoliv funkci (byť by i mělo pravdu, že orgány činné v trestním řízení postupovaly při vydání věci chybně).