ECLI:CZ:US:2003:4.US.407.2000
sp. zn. IV. ÚS 407/2000
Usnesení
IV. ÚS 407/2000
Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti E. S., zastoupeného JUDr. Z. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 28. května 1999 sp. zn. 28 T 2/99 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. listopadu 1999 sp. zn. 4 To 114/99, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 7. 7. 2000 byl doručen Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne 4. července 2000, jímž stěžovatel E. S. napadá rozhodnutí obecných soudů citovaná v úvodní části tohoto nálezu.
Z důvodů uvedených níže má stěžovatel za to, že napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno v čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Listina"), jeho ústavně zaručené základní právo na tlumočníka, jakož i právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny.
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 28. května 1999 sp. zn. 28 T 2/99 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), spáchaným výstřelem z pistole (zn. ČZ vz. 75, ráže 9 mm PARA), jímž dne 16. března 1996 těžce zranil na hlavě poškozenou A. B., která utrpěným zraněním dne 8. září 1996 podlehla. Dále trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil tím, že od přesně nezjištěné doby do dne vraždy měl v domě poškozené uschovány pistole se zásobníky a náboji (zn. ČZ vz. 45, ráže 6, 35 mm, zn. ČZ vz. 70, ráže 7, 65 mm). Za oba trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody podle §219 odst. 1
za použití §35 odst. 1 tr. zák. v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou, podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu deseti roků z České republiky a dále podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. ochranné opatření zabrání věci; též byl zavázán k náhradě škody, to vše podle specifikace uvedené v napadených rozsudcích.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem příslušného vrchního soudu byl k odvolání stěžovatele prvostupňový rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") částečně zrušen ve výroku o zabrání věci a ve výroku o náhradě škody, přičemž soud odvolací podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o zabrání věci a o náhradě škody. Jinak zůstal rozsudek nalézacího soudu nedotčen.
Ve svém návrhu stěžovatel předně uvádí, že poté, co již bylo proti němu vedeno řízení v jeho přítomnosti (tj. od 18. srpna 1998, kdy byl předán orgánům ČR), měl zajištěného tlumočníka, ale nikoliv z jeho mateřštiny, nýbrž jen z jazyka příbuzného. Při překladech proto docházelo k nepřesnostem a i poté, co se k věci vyjádřil, byla jeho výpověď tlumočníkem formulována tak, že poškozená v jeho přítomnosti spáchala sebevraždu. Toto však stěžovatel nikdy netvrdil. V případě trestného činu vraždy nebyla vyvrácena jeho obhajoba v tom směru, že k výstřelu a k následným zraněním došlo nešťastnou náhodou, bez jeho zavinění. Tedy v době, kdy střelnou zbraň držela v ruce sama poškozená a stěžovatel o tuto zbraň s poškozenou zápasil. Usiloval o to, aby tato obhajoba byla prověřena pokusem za přítomnosti jeho a soudních znalců. Důkazní návrhy v tomto ohledu činil u hlavního líčení i u veřejného zasedání, konaného o jeho odvolání, vyhověno jim však nebylo.
Ze všech těchto důvodů proto stěžovatel navrhuje zrušení rozhodnutí obecných soudů, jak se uvádí v petitu ústavní stížnosti.
Ústavní soud vyžádal k podané stížnosti podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníka a vedlejších účastníků.
Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, jakožto zástupce účastníka, konstatoval, že námitky, které stěžovatel vznášel vůči tlumočníkovi (z albánštiny), byly námitkami spíše osobními, stejně, jako vůči osobě ustanoveného obhájce. Podle jeho názoru námitky nebyly důvodné, když se např. stěžovatel odmítl zúčastnit vyšetřovacího úkonu za přítomnosti svého ustanoveného obhájce a poté v pozdějším stadiu řízení namítal, že mu nebylo umožněno se tohoto úkonu účastnit. Rovněž tak se stěžovatel nejprve odmítl seznámit s výsledky vyšetřování a prostudovat spis, tedy tohoto svého práva nevyužil, a poté opět namítal, že mu nebylo umožněno se seznámit se spisovým materiálem. Zástupce účastníka k tomuto dodává, že před zahájením dokazování v hlavním líčení přesto umožnil stěžovateli na nezbytnou dobu spis prostudovat. V průběhu trestního řízení došlo rovněž na žádost stěžovatele ke změně tlumočníka.
Ke skutku vraždy se ve vyjádření účastníka poznamenává, že je pravdou, že při hlavním líčení znalci připustili, že při případném zápase se ruka poškozené mohla dostat do polohy, která by směrem průběhu střely mohla odpovídat poloze, v jaké došlo k výstřelu, ovšem znalci právě k této poloze uvedli, což stěžovatel neuvádí, že pokud by se v této poloze ruka poškozené dostala do tak nepříznivé polohy, v jaké došlo k výstřelu, neměla by poškozená dostatek síly, aby mohla s pistolí manipulovat. Znalci tedy jednoznačně vyvrátili možnost sebepoškození poškozené i při zohlednění obhajoby stěžovatele týkající se uváděného zápasu mezi nimi. Kromě toho potvrdili, že na horních končetinách poškozené nebyly konstatovány žádné známky zápasu. Obhajobu stěžovatele v uvedeném směru považuje proto za spolehlivě a nade vší pochybnost vyvrácenu.
S ohledem na uvedené skutečnosti má účastník za to, že napadeným rozhodnutím nebyla ve vytýkaných směrech porušena ústavně zaručená práva stěžovatele a navrhuje její zamítnutí.
Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci, jako zástupce dalšího účastníka, sděluje, že stěžovateli poté, co prohlásil, že neovládá jazyk, v němž se řízení vede, byl ustanoven tlumočník, proti němuž nevznášel námitky ani v průběhu přípravného řízení, ani v řízení před nalézacím či odvolacím soudem. Ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny proto porušeno nebylo. Totéž platí i o tvrzené kolizi procesního postupu obou soudů s čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovatel tvrdil, že jeho obhajoba nebyla prověřena vyšetřovacím pokusem za jeho přítomnosti a přítomnosti soudních znalců, kteří v předmětné věci podali znalecké posudky, jak to navrhoval v hlavním líčení a veřejném zasedání o odvolání, považuje zástupce účastníka tuto námitku za zcela irelevantní. Jak totiž vyplývá z rozsudku účastníka (str. 16 odst. 1), vyšetřovací pokus byl ve věci proveden, stěžovateli účast na něm umožněna, což ovšem, jak plyne z trestního spisu, odmítl. Závěrem účastník vyslovuje přesvědčení, že stěžovatel na tvrzených ústavně zaručených právech zkrácen nebyl.
Vedlejší účastníci, s výjimkou Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které si podrželo toto procesní postavení bez využití práva k věci se vyjádřit, se svého procesního postavení vzdali.
Replika stěžovatele došla Ústavnímu soudu dne 21. září 2000. Konstatuje se v ní, že sdělení předsedů senátů obecných soudů ohledně tlumočníka a průběhu přípravného řízení je pravdivé. Je také pravdou, že po zahájení hlavního líčení umožnil předseda senátu nalézacího soudu stěžovateli prostudovat spisový materiál, když na určitou dobu hlavní líčení za tímto účelem přerušil.
Jádro své ústavní stížnosti spatřuje stěžovatel zejména v tom, že nebyly provedeny veškeré důkazy, jichž se domáhal a které mohly jeho vinu nejen podstatně zeslabit, ale dokonce i vyvrátit. Konkrétně se jednalo o to, že prověřované verze, na něž se orgány činné v přípravném řízení zaměřily, zahrnovaly pouze vraždu, či sebevraždu, přičemž tato druhá byla s ohledem na znalecké dokazování vyloučena. Netýkaly se však možností: vražda - nešťastná náhoda. Teprve u hlavního líčení, uvádí stěžovatel, soudní znalci připustili, že se celá událost mohla odehrát i tak, jak ji vylíčil. Připustili, že ruka poškozené, ve které držela pistoli, se mohla působením cizí síly dostat do již v souvislosti se sebevraždou zmiňované nepřirozené polohy a i v této poloze, za takto stěžovatelem popisované situace, mohlo dojít k výstřelu. V té návaznosti se stěžovatel domáhal přímo u hlavního líčení, jakož i v podaném odvolání a ve veřejném zasedání o něm toho, aby byl k prověření verze "nešťastná náhoda" proveden vyšetřovací pokus. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že nové stanovisko soudních znalců žádným způsobem neprověřovaly, čímž zkrátily jeho právo na obhajobu.
Z uvedených důvodů stěžovatel na podané ústavní stížnosti trvá.
II.
Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3 zákona vyžádal, zejména trestní spis Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc sp. zn. 28 T 2/99 a dospěl k následujícím závěrům.
Podaná ústavní stížnost není důvodná.
Podstata v ní uvedených námitek se nakonec omezila na tvrzení, že obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na provedení vyšetřovacího pokusu, jímž by se měla potvrdit, či vyvrátit verze "nešťastné náhody", coby příčiny smrti poškozené.
Z protokolu o hlavním líčení (č. l. 562 trestního spisu), kde mimo jiné znalec nešťastnou náhodu vyloučil, senát Ústavního soudu zjišťuje, že žádný takový důkazní návrh učiněn nebyl.
Z obsahu podaného odvolání (č. l. 616 trestního spisu) Ústavní soud zjistil, že návrh na provedení vyšetřovacího pokusu v přítomnosti stěžovatele zazněl. První tento úkon orgány činné v trestním řízení ovšem provádějí již dne 17. července 1998 (č. l. 340 trestního spisu), tedy v době, kdy bylo proti stěžovateli vedeno trestní řízení jako proti uprchlému. V souladu se zákonem však byl v tomto případě přítomen obhájce stěžovatele. Další vyšetřovací pokus měl proběhnout za přítomnosti stěžovatele, a sice dne 23. prosince 1998. Z protokolu na č. l. 383 a násl. trestního spisu však vyplývá, že k tomuto úkonu nedošlo, neboť svůj souhlas s účastí na něm podmínil stěžovatel účastí obhájce, kterému dal plnou moc a který má přednost před tehdy přítomným obhájcem ustanoveným. Od naposledy uvedeného data (tj. od 23. prosince 1998), maje obhájce na plnou moc, stěžovatel návrh na provedení vyšetřovacího pokusu až do podání odvolání však neučinil. Není tedy pravdivé jeho tvrzení v odvolání (č. l. 616 trestního spisu), že se provedení vyšetřovacího pokusu v minulosti domáhal, ale vyhověno mu nebylo.
Z protokolu o veřejném zasedání, konaném o něm (č. l. 837 trestního spisu) plyne, že stěžovatel navrhl doplnit dokazování výslechem znalce z oboru zdravotnictví, který by se vyjádřil, zda verze události kritického dne, jak ji popisuje obžalovaný (stěžovatel), tedy zřejmě nešťastná náhoda, je možná. Tento návrh však odvolací soud svým usnesením (č. l. 841 trestního spisu) zamítá. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí k tomu na č. l. 859 trestního spisu uvádí, že důkazní návrhy uvedené v odvolacím řízení samotným obžalovaným a jeho obhájcem nemohou na dané věci nic změnit, neboť důkazy, které jsou navrhovány, již byly provedeny (viz č. l. 562 trestního spisu), resp. obžalovanému (stěžovateli) umožněna účast na nich, čehož sám vědomě nevyužil (viz č. l. 385 trestního spisu).
Z uvedeného je zřejmé, že se krajský, ani vrchní soud ve svém procesním postupu navrhovatelem vytýkaného pochybení nedopustil, neboť na jeho důkazní návrhy řádně reagoval.
III.
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již dříve konstatoval (sp. zn. I. ÚS 230/96, Sb. n. u. ÚS, sv. 7, roč. 1997, č. 27, str. 173), že není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy bez dalšího. To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími, popř. řízeními jim předcházejícími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
V tomto směru, jak plyne z bodu II. odůvodnění, právní pochybení v procesním postupu obecných soudů, jejichž rozhodnutí jsou předmětem ústavní stížnosti, zjištěna nebyla.
IV.
Na základě právního a ústavněprávního rozboru, obsaženého v bodech II. a III. odůvodnění tohoto usnesení, dospěl Ústavní soud k závěru, že podanou ústavní stížnost bylo nutno podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v celém rozsahu pro neopodstatněnost odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 18. září 2003