ECLI:CZ:US:2003:4.US.415.02
sp. zn. IV. ÚS 415/02
Usnesení
IV. ÚS 415/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. Š., a M. Š., zastoupených JUDr. B. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2002, sp zn. 28 Cdo 236/2002, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 58 Co 204/2001, za účasti vedlejšího účastníka J. S., zastoupeného JUDr. J. O., CSc., advokátem a Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 21. 6. 2002, domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 28 Cdo 236/2002, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 58 Co 204/01, jimž byla zamítnuta jejich žaloba na určení, že jsou nájemci blíže individualizovaného bytu v domě č.p. 1018 v Praze 4. Stěžovatelé se touto žalobou domáhali u soudu I. stupně určení, že jsou nájemci uvedeného bytu, tento soud žalobě vyhověl, avšak na základě podaného odvolání soud II. stupně žalobu zamítl, když svoje rozhodnutí odůvodnil nesplněním podmínek pro určovací žalobu. Nejvyšší soud ČR zamítl dovolání stěžovatelů ze stejného důvodu. Stěžovatelé zdůrazňují, že původně se domáhali umožnění "žádného" (správně má být "řádného") užívání bytu, avšak na základě stálého tvrzení žalovaných, že k přechodu nájmu nedošlo, změnili petit na "určení přechodu" nájemního vztahu k předmětnému bytu. Jsou přesvědčeni, že odvolací soud a dovolací soud se zaměřily pouze na tzv. procesní stránku, pominuly zákonný přechod nájmu ve smyslu §706 odst. 1 obč. zákoníku a nepřihlédly k §3 odst. 1 obč. zákoníku, čímž vytváří prostor, aby vlastníci bytů řešili své spory s nájemníky protiprávním jednáním, aniž by za toto jednání nesli jakýkoliv postih. Z toho dovozují, že oběma soudy nebylo dodrženo základní právo na spravedlivý proces, a proto byli zkráceni na svých právech, zaručených jim čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření uvedl, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě reprodukují své dovolací námitky, k nimž již zaujal stanovisko v odůvodnění napadeného rozsudku. Po stručné rekapitulaci průběhu soudního řízení se zaměřil na analýzu vztahu žaloby na plnění a určovací žaloby a na jejím základě dospěl k závěru, že určovací žaloba v daném případě nebyla prostředkem ochrany porušeného práva. Z těchto důvodů nepovažuje výtky stěžovatelů za opodstatněné, když soud rozhodující v konktradiktorním řízení je vázán vymezením předmětu řízení, k němuž patří i formulace žalobního petitu. Odpovědnost za přiléhavost, výstižnost a následně vykonatelnost požadovaného žalobního žádání nese žalobce. Neúspěšný žalobce nemůže činit odpovědným soud z nepřiléhavosti forem právní ochrany, které si sám zvolil. Konkrétní návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR neučinil.
Vedlejší účastník, kromě jiného, ve svém vyjádření poukázal na postavení Ústavního soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, namítl, že v předchozích řízeních nešlo o případ přezkumu správního rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny, a především zdůraznil, že stěžovatelé (zastoupení advokátem) sami změnili žalobní petit. Vedlejší účastník navrhl, aby návrh stěžovatelů byl jako zjevně neopodstatněný odmítnut.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelů. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. V další fází řízení byla věc hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, včetně spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 5 C 189/97, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé doručili dne 7. 6. 1996 soudu I. stupně žalobu, kterou se domáhali, aby vedlejšímu účastníkovi (v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného) byla uložena povinnost zajistit jim řádné užívání předmětného bytu. V této fázi řízení byli zastoupení advokátem, v roce 1999 převzal jejich zastoupení obecný zmocněnec, který na jednání dne 1. 11. 1999 navrhl změnu žalobního petitu na určení, že žalobci jsou nájemci předmětného bytu, soud tuto změnu připustil. Po obsáhlém dokazování, zaměřeném na splnění podmínek přechodu nájmu, soud I. stupně rozsudkem ze dne 12. 7. 2000, čj. 5 C 189/97-128, žalobě stěžovatelů vyhověl. Na základě odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2001, čj. 58 Co 204/01-154, prvostupňový rozsudek změnil a žalobu na určení zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Dovolání stěžovatelů bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR také zamítnuto, když se dovolací soud ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, že stěžovatelé neprokázali existenci naléhavého právního zájmu.
Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelů nebylo zjištěno. Podstatou ústavní stížnosti je volba adekvátního prostředku k ochraně narušeného subjektivního práva, a to vazba mezi žalobou na plnění ve smyslu §80 písm. b) obč. soudního řádu a žalobou na určení podle §80 písm. c) obč. soudního řádu. Je notorietou, že předpokladem úspěšnosti určovací žaloby jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Tento naléhavý právní zájem je dán tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo žalobcovo právo nebo kdy by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Vzájemný poměr obou žalob je vyjádřen premisou, že určovací žaloba nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (problematika existence či neexistence právního vztahu nebo práva je v takovém řízení prejudicielní otázkou, tudíž musí být vyřešena, odpadá však smysl samostatného řízení o ní). Tento závěr se konstantně projevuje v praxi obecných soudů a Ústavní soud neshledává žádnou jeho rozpornost se základními právy a svobodami. Jak vyplývá ze soudního spisu, stěžovatelé původně podali žalobu na plnění, v souladu s dispoziční zásadou ji posléze změnili na žalobu určovací. Zvolili si tudíž sami prostředky pro ochranu svého práva a v duchu principu vigilantibus iura musí nést i následky případné nevhodné či nepřiměřené volby.
Stěžovatelé namítají porušení jejich základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny. K tomu Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo (zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny) obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala, přičemž v návaznosti na povahu uplatněného nároku aplikace čl. 36 odst. 2 Listiny nepřichází vůbec v úvahu (Ústavní soud připouští pravděpodobnou chybu v psaní).
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu