ECLI:CZ:US:2003:4.US.430.02
sp. zn. IV. ÚS 430/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti B. L., zastoupené JUDr. D. K., advokátem, na postup orgánů veřejné moci spočívající v tvrzených průtazích v řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2002, na základě výzvy k upřesnění petitu a specifikaci žádostí, jimiž se obracela na níže označené orgány, doplněným dne 31. 7. 2002, se stěžovatelka domáhala vydání nálezu, jímž by Ústavní soud "Okresnímu úřadu - pozemkovému úřadu v Mělníku, Ministerstvu zemědělství - Ústřednímu pozemkovému úřadu v Praze a Ministerstvu vnitra ČR - Státnímu ústřednímu archivu v Praze a) zakázal pokračovat v neodůvodněných průtazích ve věci vyřizování žádostí stěžovatelky podané v lednu 1990 těmto institucím, u nichž stěžovatelka uplatňovala svůj restituční nárok na majetek po hraběti K. T.-H., zahrnující zámek a velkostatek s inventářem v k.ú. L., okr. Mělník, dále zámeček C. č.p. 118 v Praze 5, dále T.-H. palác č.p. 176/III, T. 4 v Praze, dále objekt č.p. 182/IV, H. nám. 5 v Praze 1, a kterými žádala o vydání dokumentů osvědčujících její restituční nároky" a rovněž, aby Ústavní soud "b) přikázal jmenovaným úřadům v předmětné věci konat".
Podle odůvodnění ústavní stížnosti namítané průtahy označených orgánů veřejné moci spočívají v tom, že ačkoliv stěžovatelka v roce 1991 uplatnila u Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Mělníku restituční nárok, tento úřad o něm do okamžiku sepsání ústavní stížnosti nerozhodl a naopak, jeho uplatnění podáním ze strany stěžovatelky kategoricky popírá. V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že si v době uplatnění zmíněného nároku nepořizovala záložní kopie učiněných podání, a proto dnes nemůže účinně oponovat odmítavým stanoviskům jak uvedeného pozemkového úřadu, tak ani Ministerstva zemědělství ČR - Ústředního pozemkového úřadu, o tom, že její jméno nebylo v evidenci uplatněných nároků nalezeno.
Stěžovatelka dále tvrdí, že osobní spisy rodiny se nacházejí v Ústředním státním archivu Ministerstva vnitra ČR, které je bezdůvodně zadržuje, resp. jejich existenci popírá, neboť toto opakovaně poté, co ji údajně vyrozumělo o možnosti osobně vyzvednout požadované doklady, zaujalo stanovisko, že žádné stěžovatelkou vyžádané dokumenty nemá k dispozici. Ta má tak za to, že je ohledně jejích žádostí nečinné. Podle přesvědčení stěžovatelky děje se tak proto, že objekty, jejichž vydání se domáhá, mají značný politický a strategický význam, z čehož plyne posléze nedostatek vůle státu, tj. jeho vyjmenovaných organizačních součástí aktivně konat ve smyslu vyřízení jejího restitučního nároku. Z těchto okolností také pramení obtíže spojené se shromažďováním podkladů k prokázání klíčových skutečností pro jeho úspěšné uplatnění. V tomto jednání potom spatřuje stěžovatelka porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, paralelně i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále se cítí být pro svůj sociální původ diskriminována v rozporu s právem chráněným čl. 3 odst. 1 Listiny a konečně dotčena i v právu vlastnit majetek zakotveném v čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť v tomto ustanovení je podle jejího názoru současně implicite obsaženo právo na vydání majetku, který ji historicky a po právu náleží jako nezbytný předpoklad výkonu vlastnického práva.
Na základě výzvy Ústavního soudu se vyjádřili k ústavní stížnosti účastníci řízení - Okresní úřad v Mělníku, okresní pozemkový úřad (od 1. 1. 2003 je právním nástupcem Ministerstvo zemědělství ČR, pozemkový úřad v Mělníku); Ministerstvo zemědělství ČR - Ústřední pozemkový úřad v Praze a Ministerstvo vnitra ČR - Státní ústřední archiv v Praze. Shodně odmítli vývody ústavní stížnosti, poukázali na svou součinnost se stěžovatelkou, kterou doložili přílohami dokládajícími skutečnosti jimi tvrzené a zdůraznili, že přes učiněná zjišťování v příslušných evidencích nebyl žádný doklad o uplatněném restitučním nároku stěžovatelky z roku 1990 (ani 1991) dohledán.
Po přezkoumání projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka brojí proti tvrzené nečinnosti shora označených orgánů veřejné moci zjevně neopodstatněně, a to z důvodů dále uvedených.
Nejprve Ústavní soud konstatuje, že jakožto orgán veřejné moci a coby orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je povinen při své činnosti respektovat též jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny). Vycházeje z tohoto obecného východiska, posuzoval v těchto intencích i nyní projednávaný případ. Ve vztahu k ústavní stížnosti připomíná, že je vázán jejím petitem, ve kterém stěžovatelka svůj návrh upíná k tvrzeným průtahům ve věci vyřizování jejích žádostí z ledna 1990. K výzvě Ústavního soudu ze dne 15. července 2002, resp. k její části, v níž byla vyzvána, aby ve svém návrhu mj. specifikovala žádosti, jimiž se na označené orgány obracela, žádné tvrzení nepředestřela a jakékoliv listinné či jiné důkazy dokládající její skutková tvrzení v tomto směru nedoložila. Dotčené orgány veřejné moci ve svých vyjádřeních existenci takových žádostí z předmětného období popírají a zdůrazňují svůj korektní postoj tyto údajné žádosti na základě dalších podání stěžovatelky z devadesátých let ve svých spisových materiálech vyhledat, což dokumentují i fotokopiemi listin adresovaných stěžovatelce, tvořících přílohy jejich vyjádření, ovšem tato jejich snaha měla být bezúspěšná.
Ústavní soud tak konstatuje, že nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o průtazích týkajících se vyřizování jejích žádostí z ledna 1990, neboť ta je (ani žádosti z roku 1991) žádným způsobem nedoložila a neprokázala jejich uplatnění. V případě, kdy nejsou ať již jakékoliv příslušné návrhy v tomto směru doloženy, nelze z povahy věci mluvit ani o průtazích ve vztahu k údajné "nečinnosti" jich se týkajících. Na ostatní žádosti stěžovatelky uplatněné v průběhu devadesátých let, které bylo lze doložit, orgány veřejné moci reagovaly, a to že nikoliv způsobem, který by stěžovatelka považovala za odpovídající, když z předložených listinných materiálů ze strany účastníků řízení vyplynulo, že tito se jimi v rámci dostupných možností zabývaly, nezakládá opodstatněnost jejích tvrzení o průtazích upínajících se k návrhům z ledna 1990 (podle odůvodnění ústavní stížnosti z roku 1991), které podle ní učinila.
Totéž lze obdobně říci i ohledně jejího tvrzení, že osobní spisy rodiny se nacházejí v Ústředním státním archivu Ministerstva vnitra ČR, které je bezdůvodně zadržuje, resp. jejich existenci popírá, neboť toto opakovaně poté, co ji údajně vyrozumělo o možnosti osobně vyzvednout požadované doklady, zaujalo stanovisko, že žádné stěžovatelkou vyžádané dokumenty nemá k dispozici. Jak vyplynulo z vyjádření tohoto orgánu a jím připojených listinných dokladů, uvedená tvrzení nemají oporu v jakýchkoliv důkazech, které by stěžovatelka k jejich prokázání předložila a fotokopie listin zaslaných účastníkem řízení Ústavnímu soudu nasvědčují, že tomu tak, jak stěžovatelka uvedla, není.
Pro úplnost se sluší závěrem k výhradám stěžovatelky v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu dodat, že čl. 11 odst. 1 Listiny chrání vlastnické právo již konstituované, nikoliv uplatněný nárok na ně. Ústavně zaručené právo na restituci majetku neexistuje. Ohledně tvrzení o diskriminaci z důvodu sociálního původu v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny potom stěžovatelka tuto námitku uvedla pouze v obecné rovině, aniž by bylo možno bez dalšího dotčení na uvedeném právu dovodit.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu