ECLI:CZ:US:2003:4.US.446.02
sp. zn. IV. ÚS 446/02
Usnesení
IV. ÚS 446/02
Ústavní soud ČR rozhodl dne 22. září 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti R. M., zastoupené JUDr. J. A., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2002, čj. 6 A 81/2000-23, rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 26. 6. 2000, čj. 7199/2000-OPP/P, a rozhodnutí referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu v Českém Krumlově ze dne 18. 4. 2000, čj. RR-700/00-HA, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, alternativně celého zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 7. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2002, čj. 6 A 81/2000-23, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 26. 6. 2000, čj. 7199/2000-OPP/P. Ministerstvo kultury citovaným rozhodnutím zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu v Českém Krumlově ze dne 18. 4. 2000, čj. RR-700/00-HA, a toto rozhodnutí potvrdilo. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo vydáno podle ust. §14 zák.č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v tehdy platném znění, závazné stanovisko k záměru stavebních úprav objektu stěžovatelky v L. ulici čp. 220, v městské památkové zóně K. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení i uvedených správních rozhodnutí.
Stěžovatelka tvrdí, že Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem neposkytl ochranu jejím právům, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a že předcházejícími správními rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 2 a 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny.
V odůvodnění své stížnosti stěžovatelka především polemizovala s odůvodněním ústavní stížností napadeného rozsudku, jež označila za "sofistikované zdůvodnění zřejmé nespravedlnosti". Zejména nesouhlasí s tvrzením správního soudu, že ve správní žalobě žádné porušení subjektivního práva neuplatnila. Dle jejího názoru bylo zcela postačující, když porušená práva označila uvedením ústavních či zákonných ustanovení, v nichž jsou formulována. Pokud jde o tvrzenou neústavnost předmětných správních rozhodnutí (závazného stanoviska), tu spatřuje jednak v namítané "bezbřehosti" zákonného zmocnění pro orgány památkové péče při stanovování podmínek stavebních prací, dále v omezení vlastnického práva vlastníků staveb v památkových zónách bez náhrady, a také v porušení rovnosti v právech, kdy majitelé staveb v památkových zónách jsou podrobeni stejným omezením jako majitelé památek, nemají však nárok na státní příspěvek na údržbu.
Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení ust. §14 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, alternativně celého zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění tohoto návrhu namítla rozpor dané právní úpravy s čl. 9 Listiny, zakazujícím nucené práce, s čl. 11 odst. 4 Listiny, dle něhož je omezení vlastnického práva možné jen za náhradu, s principem rovnosti v právech zakotveným v čl. 1 Listiny a s čl. 4 odst. 4 Listiny, přičemž svá tvrzení blíže specifikovala.
Ústavní soud vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 A 81/2000, připojil vlastní spis sp. zn. IV. ÚS 521/2000, a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně její práva poskytuje, ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a to z následujících důvodů.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona Ústavní soud rozhoduje pouze o takových pravomocných rozhodnutích nebo jiných zásazích orgánů veřejné moci, které jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilé zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod fyzických nebo právnických osob, po vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelce zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona). I když proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze není přípustný další opravný prostředek, nelze dle přesvědčení Ústavního soudu tento rozsudek považovat za konečné rozhodnutí ve věci. Obdobně ani stanovisko okresního úřadu nemůže dle přesvědčení Ústavního soudu představovat konečné rozhodnutí ve věci, nezakládá jakákoliv práva či povinnosti stěžovatelky, a tudíž ani není schopné jakéhokoliv zásahu do jejích ústavních práv. Toto stanovisko je pouze jedním z podkladů pro navazující rozhodnutí stavebního úřadu vydávaná v řízení podle stavebního zákona, ať již ve formě stavebního povolení či písemného sdělení, že proti provedení drobných staveb, stavebních úprav či udržovacích prací má či nemá stavební úřad námitky. Stěžovatelka tedy po vydání konečného rozhodnutí ve věci bude mít v řízení podle stavebního zákona k dispozici příslušné opravné prostředky, včetně práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Teprve po jejich vyčerpání může teoreticky přicházet v úvahu ústavní stížnost, budou-li k tomu ústavněprávní důvody. Na splnění podmínky vyčerpání procesních prostředků tedy nahlíží Ústavní soud nikoliv izolovaně, ale, veden zásadou subsidiarity svých rozhodnutí, považuje za nezbytnou podmínku pro svůj zásah takovou situaci, kdy stěžovatelka skutečně nemá žádný jiný efektivní právní prostředek k nastolení takového stavu, kterého se domáhá. O takovou situaci se v případě stěžovatelky nejedná.
Není úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech posuzovat právní povahu závazných stanovisek vydávaných podle ust. §14 cit. zákona o státní památkové péči, nicméně konstatuje, že posudky, stanoviska či vyjádření vykonavatelů veřejné správy, jejichž účelem je uplatnění hledisek ochrany zájmů, které tito vykonavatelé reprezentují, nejsou praxí ani teorií považovány za rozhodnutí. Teorie je řadí mezi tzv. jiné správní úkony, které nezakládají, nemění, neruší ani autorativně nepotvrzují konkrétní právní vztahy. Napadené stanovisko vydané podle zákona o státní památkové péči je takto pouze jedním z podkladů pro rozhodnutí orgánu státní správy a jakkoli může ovlivnit rozhodnutí správního orgánu, nemůže být s ohledem na tuto svoji povahu předmětem přezkumu Ústavním soudem, neboť samo o sobě nezasahuje do Ústavou chráněných práv či svobod stěžovatelky. Výhrady a námitky týkající se nepřesně či neúplně zjištěného stavu věcí může stěžovatelka nepochybně uplatnit v rámci probíhajícího správního řízení dle stavebního zákona, s případným využitím opravných prostředků, resp. správní žaloby.
Toto své stanovisko Ústavní soud zastává i přes skutečnost, že ve svém usnesení ze dne 20. září 2000, sp. zn. IV. ÚS 521/2000, judikoval, že nepodáním správní žaloby proti předmětnému rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 26. 6. 2000 za situace, kdy ani není tvrzen fakt zahájení stavebního řízení, nevyčerpal stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavnímu soudu nepříslušelo, aby ve věci sp. zn. IV. ÚS 521/2000 předjímal, jakým způsobem s podanou žalobou správní soud naloží a v citovaném usnesení tak ani neučinil.
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nezabýval se Ústavní soud návrhem stěžovatelky na zrušení ust. §14 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, alternativně celého zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Tento postup vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle které, dojde-li k odmítnutí stížnosti samotné, sdílí návrh s ní spojený "osud" stížnosti samé (viz usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, uveřejněné ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení ÚS jako usn. č. 22 ).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu