ECLI:CZ:US:2003:4.US.466.03
sp. zn. IV. ÚS 466/03
Usnesení
IV. ÚS 466/03
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) A. Ch., 2) M. Ch., obou zastoupených JUDr. J. H., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. 1. 2003 sp. zn. 1 T 626/97 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2003 sp. zn. 5 To 203/2003-09-23 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností domáhali se stěžovatelé shora uvedení, aby Ústavní soud zrušil citovaná rozhodnutí soudů obecných, a to se stručným odůvodněním, jež vytýkalo oběma obecným soudům porušení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 40 odst. 3 tím, že bylo rozhodováno, aniž by stěžovatel M. Ch. měl obhájce. Podle názoru stěžovatelů šlo u něho o nutnou obhajobu ve smyslu §36 odst. 2 trestního řádu, neboť rozhodoval-li okresní soud o tom, že stěžovatel má být pozorován na uzavřeném oddělení Psychiatrické léčebny v Kroměříži za účelem vyšetření jeho duševního stavu, měl souběžně s tímto rozhodnutím dospět k závěru, "že jsou takové pochybnosti o způsobilosti obviněného se náležitě hájit".
Ústavní soud vyžádal si příslušný spis Okresního soudu v Uherském Hradišti a vyjádření Okresního soudu v Uherském Hradišti a Krajského soudu v Brně.
Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že pokud jde o stěžovatelku A. Ch., nelze dovodit, že by napadená rozhodnutí porušila nějaké její právo, a pokud pak jde o stěžovatele M. Ch., nelze - podle názoru vyjadřujícího se předsedy senátu - shledávat žádné pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit, když "stěžovateli uplatněný důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 2 trestního řádu nenastupuje po rozhodnutí o pozorování ve zdravotnickém zařízení automaticky, neboť cílem pozorování je primárně zjištění duševního stavu obviněného k datu skutku, zatímco naplnění důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 2 trestního řádu závisí na jeho aktuálním, duševním či tělesním stavu v době řízení". Předsedkyně příslušného senátu Krajského soudu v Brně ve svém vyjádření zdůraznila, že důvod nutné obhajoby při nařízení pozorování ve zdravotnickém ústavu nastane ve smyslu §36 odst. 1 písm. a) trestního řádu až tehdy, kdy je pravomocně o tomto omezení rozhodnuto. Předseda senátu okresního soudu navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, předsedkyně senátu krajského soudu meritorní návrh ve vyjádření výslovně neformulovala, avšak z obsahu jejího podání je patrno, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Ústavní soud především musil zjistit, zda podaná ústavní stížnost nevykazuje vady, které by ji činily neprojednatelnou. V tomto směru konstatuje Ústavní soud, že podala-li ústavní stížnost i stěžovatelka A. Ch., pak ve vztahu k ní jedná se o návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou, neboť, jak bylo ze spisu ověřeno, stížností napadená usnesení nikterak se nedotýkají žádných práv této stěžovatelky. Byl tedy založen důvod k odmítnutí této stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Ústavní stížnost podaná stěžovatelem M. Ch., byť podrobnější ústavní právní argumentaci neobsahuje, věcně projednatelná byla a Ústavní soud ji meritorně projednal, avšak na základě předloženého spisu dospěl k závěru, že jde sice o stížnost přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji musel odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud především přezkoumal, zda došlo či nedošlo k protiústavnímu (nikoli toliko se zákonem nesouladnému) postupu, resp. k postupu, event. nečinnosti, jejichž důsledkem by bylo narušení ústavně chráněných práv stěžovatele. Zvážil přitom, zda to je právě Ústavní soud, který je povolán v tomto stádiu řízení autoritativně o případné protiústavnosti napadených rozhodnutí nálezem rozhodnout, a to i v souvislosti s tím, zda nález žádaný stěžovatelem je s to přivodit zvrat v stěžovatelově věci tak, aby jeho ústavní práva nebyla již narušena, a aby tím tedy došlo k odstranění protiústavního stavu.
Ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny) je jednou ze základních ústavních záruk spravedlivého procesu. Je povinností všech orgánů činných v trestním řízení, aby v každé jeho fázi sledovaly, zda nenastal stav, v němž je obhajoba nutná. To platí i při aplikaci ustanovení §36 odst. 2 trestního řádu. I když i při nutné obhajobě je záruka práva na obhajobu založena na prioritě zvoleného obhájce, nezbavuje to orgány činné v trestním řízení povinné aktivity (§38 odst. 1 trestního řádu); pokud by zůstaly nečinné, odepřely by tím naplnění jednoho z nejzákladnějších principů fair procesu, a tím by zasáhly do ústavně chráněných práv.
Podle §36 odst. 2 trestního řádu musí mít obviněný obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit.
Ústavní soud, nejsa součástí obecných soudů, není ovšem povolán k tomu, aby v průběhu dosud neskončeného trestního řízení autoritativně a pro obecné soudy závazně judikoval, zda (v této věci) bylo ustanovení §36 odst. 2 trestního řádu těmito soudy opomenuto důvodně či bezdůvodně, a to i když by jeho bezdůvodné opomenutí přivodilo - jak již shora vyloženo - zásah do stěžovatelových ústavních práv. Je nyní na obecných soudech a výlučně na nich, aby ve své vlastní jurisdikci zvážily, zda mají či nemají pochybnosti o způsobilosti stěžovatele náležitě se hájit, a to i s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které jsou jim známy. Jen tyto soudy (v přípravném řízení k tomu byl povolán státní zástupce) musí hodnotit, zda takovýmito skutečnostmi nejsou např. závěry znalců (posudek na č. l. 32 - 54), popř. úkony a podání samotného stěžovatele i stěžovatelky, jimiž svoji obhajobu bez obhájce dosud uskutečňovali. Z vyjádření okresního soudu vyplývá, že tento soud pochybnosti o způsobilosti stěžovatele náležitě se hájit nemá a Ústavní soud nemůže a nesmí tomuto soudu "nařídit", aby je měl.
Ústavní soud mohl by až v případě konečného rozhodnutí v této věci (bylo-li by takové rozhodnutí napadeno řádnou a přípustnou ústavní stížností) zkoumat, zda proces, který k takovému rozhodnutí vedl, splňoval předpoklady ústavně souladného řízení a zda z něj vzešlá rozhodnutí obstojí ve světle ochrany základních práv stěžovatele.
Stěžovatel domáhá se zrušení napadených usnesení výlučně proto, že byla učiněna, aniž by on měl zvoleného či ustanoveného obhájce. Zrušení těchto rozhodnutí však není způsobilé přivodit změnu vytýkané situace, tj. změnu spočívající v tom, že v době rozhodování obecných soudů tu obhajoba realizovaná obhájcem nebyla. Stěžovatel se navíc mýlí, má-li za to, že samo rozhodování, jímž se nařizuje pozorování ve zdravotnickém ústavu za účelem vyšetření duševního stavu, je bez dalšího důvodem pro nutnou obhajobu. Vyjádření krajského i okresního soudu dovozující názor opačný považuje Ústavní soud za správné.
Ježto tedy z důvodů již vyložených byla ústavní stížnost dílem podána osobou neoprávněnou a dílem šlo o návrh zjevně neopodstatněný, musil Ústavní soud rozhodnout tak, jak je ve výroku uvedeno.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu
.