ECLI:CZ:US:2003:4.US.481.02
sp. zn. IV. ÚS 481/02
Usnesení
IV. ÚS 481/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V.N., zastoupeného JUDr. V. D., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 76/02, ze dne 10. 5. 2002, a usnesení Krajského soudu v Praze, čj. 1 Nt 28/2001-71, ze dne 13. 2. 2002, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení.
Jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, byl v původním řízení v trestní věci, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 32/98, která skončila pravomocným rozsudkem ze dne 16. 9. 1998, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 To 100/98, ze dne 26. 1. 1999, pravomocně odsouzen pro pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. z., kterého se měl dopustit tím, že dne 7. 11. 1996 po předchozím požití alkoholických nápojů na základě informace odsouzeného V. F., jenž několik hodin před tím při řízení motorového vozidla srazil poškozeného M. a z místa ujel, fyzicky napadl uvedeného poškozeného v úmyslu ho usmrtit a zakrýt tak činnost odsouzeného F. Stěžovatelův návrh na povolení obnovy tohoto řízení na základě jím navrhovaných nových důkazů však Krajský soud v Praze svým usnesením, čj. 1 Nt 28/2001-71, ze dne 13. 2. 2002, zamítl a rovněž stěžovatelem podaná stížnost proti tomuto rozhodnutí byla Vrchním soudem v Praze usnesením, sp. zn. 8 To 76/02, ze dne 10. 5. 2002, zamítnuta. Napadenými rozhodnutími byly podle stěžovatelova názoru porušeny zásady spravedlivého procesu tím, že krajský soud nehodnotil nové důkazy (zejména výpověď F. spoluvězně O.) s důkazy provedenými v původním řízení a zcela jednostranně odmítl uvažovat o jiné verzi skutkového děje, než byla vzata za prokázanou v původním řízení. Ve stížnosti podané proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu o návrhu na obnovu řízení pak stěžovatel navrhl výslech dalšího svědka J. J., který však stížnostní soud odmítl s poukazem na výslech stěžovatelem již dříve navrženého svědka O., F. spoluvězně, jenž uvedl, že F. byl samotář a s nikým se moc nebavil. V situaci, kdy odsouzení bylo prakticky založeno pouze na výpovědi F., však podle stěžovatele nelze důkaz výpovědí svědka J. odmítat. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 Nt 28/2001, a vyžádal si vyjádření Vrchního soudu v Praze.
Ve svém vyjádření Vrchní soud v Praze odkazuje na odůvodnění obou napadených usnesení. Oba soudy ve svých rozhodnutích dospěly k závěru, že podmínky obnovy řízení splněny nebyly. Přitom byly vzaty v úvahu i skutečnosti uváděné stěžovatelem v ústavní stížnosti. Má za to, že k porušení stěžovatelových ústavních práv nedošlo a proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá dotčení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zaručeného mu zejména čl. 36 odst. 1 Listiny, a to v souvislosti s hodnocením jím navrhovaných nových důkazů obecnými soudy. Zmíněný čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čímž se rozumí, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Při tomto rozhodování je soudce vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy) a při výkonu své funkce je nezávislý (čl. 82 Ústavy). Pokud obecné soudy postupovaly v dané věci v souladu s ustanoveními trestního řádu, jež upravují průběh řízení o návrhu na povolení obnovy řízení a svůj postup řádně odůvodnily, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl ve svém celku nespravedlivý. Rozsah práva na spravedlivý proces, zaručený v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny, není přitom možno vykládat tak, jako by garantoval úspěch ve věci.
Ústavní soud vycházel při posuzování dané věci z toho, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem znamenajícím průlom do principu nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních tohoto rozhodnutí. Tímto účelem daného mimořádného opravného prostředku je dán i postup příslušného obecného soudu při povolování obnovy řízení, tak jak je upraven v ustanoveních §277 a násl. tr. ř.
Z hlediska obsahu ústavní stížnosti je pro postup soudu při povolování obnovy řízení rozhodující ustanovení odst. 1 §278 tr. ř., které pro daný případ stanovuje podmínku obnovy řízení tím, že vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Stěžovatel za tyto skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé označil zejména výslechy svědků J. O., D. P., J. N. a J. J., z nichž mělo podle něj vyplynout, že se činnosti, za kterou byl odsouzen, dopustil druhý odsouzený V. F. (č.l. 3) a dále i motivace tohoto jeho jednání (č.l. 10). V ústavní stížnosti pak stěžovatel krajskému soudu vytýká to, že nehodnotil nové důkazy, zejména pokud jde o výslech F. spoluvězně O., zároveň s důkazy již provedenými v původním řízení a zcela jednostranně odmítl uvažovat o jiné verzi skutkového děje, než byla vzata za prokázanou v původním řízení, tj. že poškozeného usmrtil F. a nikoliv stěžovatel. Tomuto závěru měl přisvědčit i další, později navrhovaný nový důkaz výslechem dalšího F. spoluvězně J. J., s nímž měl F. ve výkonu trestu rovněž o trestném činu mluvit. Stěžovatelem v ústavní stížnosti vyslovené námitky proti rozhodnutím obecných soudů se tedy vztahují pouze k hodnocení důkazů ze strany obou obecných soudů, z něhož pak vyplynulo zamítnutí stěžovatelova návrhu na obnovu řízení.
K těmto stěžovatelem vysloveným námitkám Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §2 odst. 6 tr.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení provádějí hodnocení důkazů a zvažují, nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i námitky stěžovatele, pokud jde o hodnocení výpovědi svědka O. a odmítnutí výslechu svědka J. Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledal, že krajský soud provedl k posouzení stěžovatelem navrhovaných nových důkazů potřebné šetření a oba obecné soudy se pak v dalším řízení při posuzování návrhu na povolení obnovy řízení otázkou nově předložených důkazů obsáhle zabývaly a svá rozhodnutí v tomto směru podrobně odůvodnily. V souvislosti s výpovědí svědka O. však konstatovaly, že jeho výpověď rozhodně nesvědčí, jak tvrdí stěžovatel, pro závěr, že by stěžovatel byl odsouzen za jednání, kterého se dopustil odsouzený F. (č.l. 74-77, 93-94), což by odůvodňovalo povolení obnovy řízení. Pokud jde o odmítnutí výpovědi svědka J., pak stěžovatel přišel s tímto návrhem až ve své stížnosti proti zamítnutí návrhu na obnovu řízení, kdy vrchní soud otázku nezbytnosti provedení tohoto důkazu posoudil s ohledem na obsah výpovědi svědka O. (č.l. 93-94).
Pokud obecné soudy jasně vyloží, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat toto hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i z toho hlediska, nakolik by tyto důkazy mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu, jak to požaduje ustanovení §278 odst. 1 tr.ř., nýbrž pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a vyžadovalo si proto jeho zásahu.
Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu