ECLI:CZ:US:2003:4.US.484.01
sp. zn. IV. ÚS 484/01
Usnesení
IV. ÚS 484/01
Ústavní soud rozhodl dne 16. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti M.T., zastoupeného JUDr. V.V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2001, čj. 1 Nt 57/2000 - 45, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2001, čj. 12 To 56/01 - 58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 1999, čj. 1 T 1/99 - 278, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 1999, čj. 12 To 94/99 - 294, byl uznán vinným trestným činem zpronevěry dle ustanovení §248 odst. 1, 4 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let. Předmětného skutku se stěžovatel měl dopustit tím, že ve dnech 20. 12. 1994 a 5. 1. 1995 v H., jako jednatel F., převzal od M.N., finanční částky 900.000,- a 1.000.000,- Kč, za které měl dle předchozích smluv opatřit ZD porážecí linku a další mechanismy odprodávané z přebytků armády ČR. Tyto smlouvy však nedodržel, peníze si ponechal, a způsobil tak ZD škodu ve výši 1.900.000,- Kč.
Stěžovatel dále uvádí, že na základě nových informací, které nebyly jemu ani orgánům činným v trestním řízení dříve známy, podal dne 17. 7. 2000 návrh na obnovu řízení. Tyto nové informace se týkaly možného zpochybnění přesného času vydání uvedených částek svědkovi N. v KB, expozituře H. Získání skutečného důkazu o tom, kdy skutečně došlo k předání peněz svědkovi N., však stěžovateli zabránilo bankovní tajemství, a proto o zajištění tohoto důkazu požádal Krajský soud v Hradci Králové, který však jeho žádosti nevyhověl s tím, že není třeba znát přesné časové vymezení jednotlivých výběrů těchto částek a zamítl jeho žádost o obnovu řízení. Toto rozhodnutí později potvrdil i Vrchní soud v Praze.
Stěžovatel tvrdí, že tímto postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dle stěžovatelova tvrzení svědek N. podstatně změnil svoji výpověď ohledně času údajného předání předmětných částek stěžovateli poté, co byla vyhotovena zpráva expozitury KB podepsaná N. manželkou, která byla vedoucí této expozitury. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy si měly opatřit a prověřit důkazy týkající se skutečné doby předání peněz svědkovi N. v souvislosti s jejich údajným následným předáním stěžovateli.
Stěžovatel rovněž poukazuje na existenci dohody o půjčce částky 190.000,- Kč mezi stěžovatelem a svědkem N., v rámci jejíhož uzavírání měl stěžovatel svědkovi N. podepsat dva nevyplněné příjmové doklady, které pak N. mohl zneužít proti němu.
Z výše uvedených, jakož i dalších, důvodů, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 1 T 1/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 17. 6. 1999, čj. 1 T 1/99 - 278, uznán vinným trestným činem zpronevěry dle ustanovení §248 odst. 1, 4 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let. Citované rozhodnutí krajského soudu bylo dne 21. 9. 1999 ve výroku o vině a trestu potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze, čj. 12 To 94/99 - 294.
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp.zn. 1 Nt 57/2000, Ústavní soud dále zjistil, že ústavní stížností napadeným usnesením tohoto soudu ze dne 15. 3. 2001, čj. 1 Nt 57/2000 - 45, byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve zmíněné věci sp. zn. 1 T 1/99. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2001, čj. 12 To 56/01 - 58, bylo citované rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové potvrzeno.
Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje především za nutné zdůraznit, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Není tedy úkolem Ústavního soudu meritorně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a posuzovat jednotlivé důkazy a okolnosti, které byly soudem již jednou posouzeny. Ústavní soud by mohl z hlediska právního hodnocení důkazní situace zasáhnout jedině v případě, kdy by dospěl k názoru, že je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. O takový případ však evidentně nejde.
Stěžovatelovy námitky lze rozdělit na dvě skupiny. První z nich se týká možných argumentů a důkazů zpochybňujících přesné datum vydání předmětných částek svědkovi N., a posléze i jemu, druhá možného zneužití stěžovatelem údajně podepsaných a nevyplněných příjmových dokladů v souvislosti s dohodou o půjčce mezi stěžovatelem a svědkem N.
Ústavní soud se plně ztotožňuje s názorem obecných soudů, které nepovažují stanovení přesného času vydání předmětných částek expoziturou KB, za podstatné z hlediska posouzení viny stěžovatele. V řízení byly totiž provedeny důkazy, které jednoznačně svědčí o stěžovatelově vině, ať už jde o důkazy listinné, jimiž jsou kupní smlouvy ze dne 20. 12. 1994 a 3. 1. 1995, šeky založené na č.l. 29 - 30 původního spisu, výpisy z účtu ZD na č.l. 32 - 34 původního spisu, či o věrohodné svědecké výpovědi svědkyně P., svědkyně T. a svědka N. Skutečnost, že svědkové H., J. a B. ve svých výpovědích uváděli, že v době, kdy měl stěžovatel převzít peníze, byl na jiném místě, není, vzhledem k ostatním důkazům, podstatná. Ústavní soud navíc, jak již bylo výše uvedeno, nemůže přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy.
Důležitým důkazem je především závěr znalce z oboru písmoznalectví, který zcela jednoznačně potvrdil, že podpisy na příjmových dokladech jsou pravými podpisy stěžovatele. Je skutečností, že v původním řízení stěžovatel trval na tom, že žádné takové doklady svědkovi N. nepodepisoval. V tomto světle se stěžovatelovo tvrzení v řízení o obnově, že svědkovi N. podepsal dva bianco doklady v souvislosti s dohodou o půjčce mezi ním a N. a že je přesvědčen o tom, že N. tyto doklady zneužil proti němu, jeví jako velmi nevěrohodné. Nevěrohodné je i jeho zdůvodnění těchto rozporů v jeho výpovědích, že v původním řízení před vyšetřovatelem na tuto skutečnost zapomněl a před krajským soudem již nechtěl měnit svá tvrzení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly v řízení o obnově zcela v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, a že tedy ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu