ECLI:CZ:US:2003:4.US.49.03
sp. zn. IV. ÚS 49/03
Usnesení
IV. ÚS 49/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti C., spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, čj. 16 Ca 440/01-20, 16 Ca 441/01-16, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku ve výroku I, kterým byla zamítnuta její žaloba, jíž se domáhala přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, čj. 9281/120/98/01 ze dne 5. 11. 2001, kterou bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního úřadu v T. ze dne 15. 2. 2001, čj. 6482/01/188970/5550, o doměření daně z příjmu právnických osob za rok 1998 ve výši 64 400,- Kč. (Ve výroku II bylo rozhodnutí finančního ředitelství, týkající se doměření daně za rok 1999 zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.)
V ústavní stížnosti uvádí, že kupní smlouvou ze dne 25. 6. 1996, uzavřenou s firmou G., a.s., České Budějovice, nabyla do svého vlastnictví strojní a technologické zařízení (dále jen HIM), a to za dohodnutou cenu 4 000 000,- Kč bez DPH. Z této ceny prováděla daňové odpisy až do doby, kdy mezi smluvními stranami došlo k uzavření dodatku ke smlouvě ze dne 17. 7. 1999 o snížení kupní ceny na 3 000 000,- Kč bez DPH. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry správce daně a soudu, dle kterých došlo ve firmě stěžovatelky k nesprávnému a neoprávněnému zařazení HIM za pořizovací cenu 4 000 000,- Kč a z toho rezultující nesprávný daňový odpis, odůvodněné tím, že prodávající vyúčtoval kompletní soubor HIM daňovým dokladem ze dne 18. 7. 1996 částkou 3 660 000,- Kč včetně DPH ve výši 22%, a to dle dodatku ke smlouvě, za který označuje správce daně dopis ze dne 17. 7. 1996, jímž mělo být stěžovatelce prodávajícím oznámeno, že dohodnutou cenu snižuje na 3 000 000,- Kč a v tomto smyslu kupní smlouvu mění. Stěžovatelka namítá, že uvedený dopis jí v roce 1996 nebyl doručen a o snížení ceny jí nebylo nic známo. Namítá, že o doplacení kupní ceny ve výši 1 000 000,- Kč byla ze strany prodávajícího upomínána ještě v květnu a červnu 1999. Nesrovnalosti ohledně kupní ceny nebyly ani zjištěny při provádění kontroly ohledně daně z přidané hodnoty v listopadu 1996, kdy nebylo konstatováno, že by dohodnutá cena byla snížena o 1 000 000,- Kč. Snížení kupní ceny tedy stěžovatelka oprávněně zohlednila ve svém účetnictví až po uzavření dodatku ke kupní smlouvě. Dále namítá, že daňový doklad, jímž byla stěžovatelce vyúčtována první splátka, neuvádí nic o tom, že jde o vyúčtování celé kupní ceny ani na žádný dodatek ke smlouvě neodkazuje. Dle stěžovatelky se jedná v případě rozhodnutí správního orgánu o rozhodnutí libovolné, postižené extrémním nesouladem s provedenými důkazy, kdy jejich hodnocení je v rozporu s pravidly logického uvažování. Soud, který akceptoval právní názor správního orgánu, aplikoval nesprávně platné právo a tento postup vedl k porušení základních práv a svobod.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 440/01, Ústavní soud zjistil, že v předmětné kupní smlouvě ze dne 25. 6. 1996 byla dohodnuta kupní cena ve výši 4 000 000,- Kč, přičemž stěžovatelka měla uhradit 3 000 000,- Kč při převzetí předmětu koupě a zbývající částku ve dvou splátkách po 500 000,- Kč do 30. 11. 1998 a druhou do 20. 11. 1999. Při předání předmětu koupě stěžovatelka obdržela daňový doklad na 3 660 000,- Kč na základ daně a 22% DPH. Správce daně při daňové kontrole zjistil, že cena HIM sice byla původně stanovena na 4 000 000,- Kč, ale dopisem prodávajícího ze dne 17. 7. 1996 bylo stěžovatelce sděleno, že jako reakce na její argumenty ohledně ceny konkurenčních výrobků byla sjednaná cena snížena na 3 000 000,- Kč, a že uvedený dopis má být považován za dodatek kupní smlouvy. Stěžovatelka tak vytvořením dohadné položky 1 000 000,- Kč neoprávněně zvýšila odpisovou základnu pro zrychlený odpis z navýšené pořizovací ceny. Správce daně proto stěžovatelce doměřil výše uvedenými rozhodnutími daň z příjmu právnické osoby. Odvolání stěžovatelky finanční ředitelství nevyhovělo a poukázalo na to, že i když dodatek ke kupní smlouvě byl uzavřen až 17. 7. 1999, je v něm uvedeno, že na podkladě žádosti kupující potvrzuje smluvní cenu na 3 000 000,- Kč, tak jak bylo uvedeno v přípise ze dne 17. 7. 1996. Dle ustanovení zák. č. 588/1992 Sb. musí být daňový doklad vystaven na částku včetně vyúčtování DPH. V dané věci byl daňový doklad vystaven již dne 18. 7. 1996 na celkovou výši 3 660 000,- Kč ( tj. základ daně 3 000 000,- Kč a daň z přidané hodnoty 660 000,- Kč). Z uvedeného je zřejmé, že obě strany se chovaly tak, že dodatek je účinný od 17. 7. 1996. Stěžovatelka, která sice tvrdila že na změnu kupní smlouvy reagovala v roce 1999 a promítla ji v účetnictví, dodatečná daňová přiznání nepodala. Stěžovatelka tak porušila ustanovení §24 odst. 1 a odst. 2 písm. a), §23 odst. 10 a §29 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb. a ustanovení §4 odst. 2 a §25 odst. 4 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví.
Krajský soud se ztotožnil se závěry správce daně a v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka v podstatě nesouhlasí s vyhodnocením provedeného dokazování, které však soud při přezkoumávání rozhodnutí napadeného správní žalobou není oprávněn hodnotit. Soud nezjistil, že by provedené dokazování odporovalo procesním předpisům (což ani stěžovatelka netvrdila), ani že by správní orgán dospěl k závěrům, které by odporovaly zásadám logického uvažování. Soud zdůraznil, že správnost závěrů správce daně vyplývá i ze znění čl. IV bodu 4 cit. kupní smlouvy, dle něhož vyúčtování daně z přidané hodnoty mělo být provedeno až při zaplacení poslední splátky, daň z přidané hodnoty však byla vyúčtována již fakturou odeslanou 18. 7. 1996 (částka 3 660 000,- Kč). Vystavení této faktury tak zřejmě navazuje na obsah přípisu z 17. 7. 1996, jímž bylo reagováno na požadavek stěžovatelky na snížení kupní ceny na 3 000 000,- Kč + DPH, a ve kterém se uvádí, že faktura na tuto částku bude odeslána v nejbližších dnech, což se také odesláním faktury dnem 18. 7. 1996 stalo. V dodatku je rovněž uvedeno, že je uzavřen podle svobodné a pravé vůle účastníků, tak jak již bylo rozhodnuto vedením společnosti prodávajícího dne 17. 7. 1996. Uvedené potvrzuje i protokol o ústním jednání ze dne 18. 5. 2001, jehož přílohou je vyjádření prokuristy prodávající společnosti, že mimo částku 3 660 000,- nebyla vůči stěžovatelce evidována žádná další pohledávka. Krajský soud se proto ztotožnil se závěrem správce daně, že stěžovatelka prováděla odpisy z částek neodpovídajících dle ust. §29 zák. č. 586/1992 Sb. vstupní ceně, tj. ceně pořizovací a správce daně právem neuznal stěžovatelce jako výdaj dle §24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb. v letech 1996 a 1997 částky 2x 1 000 000,- Kč, a důvodně jí daň doměřil.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti krajský soud poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Rovněž finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázalo na svá vyjádření k správním žalobám stěžovatelky.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem krajského soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že obsahově stejnou ústavní stížnosti stěžovatelky, vztahující se pouze k předchozím zdaňovacím období, s totožnou právní argumentací, se již zabýval pod sp. zn. IV.ÚS 757/02. Od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat, a proto v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí shodné důvody, které ho vedly k odmítnutí předchozí ústavní stížnosti.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry správních orgánů a soudu, kdy stěžovatelka polemizuje s jejich názory ohledně dopadu dodatečně snížené a skutečně zaplacené ceny za pořízení HIM, oproti ceně původně dohodnuté, na provádění daňových odpisů předmětného majetku. Námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou přitom identické s argumentací stěžovatelky, uplatněnou v žalobách na přezkoumání správních rozhodnutí, se kterou se však již krajský soud vypořádal. Stěžovatelka tak v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak bylo výše zdůrazněno, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu není posuzování stanovisek a výkladů obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, či jejich právních úvah a závěrů, pokud nejde o otázky základních práv a svobod, stejně jako zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud řádně a v mezích stanovených ust. §247 a násl. o.s.ř. přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu uplatněných námitek, kterými se náležitě zabýval a posléze své rozhodnutí řádně odůvodnil, když zdůraznil, že v dokazování provedeném správce daně neshledal procesní pochybení, a uvedl, z jakých důvodů považoval postup správce daně, který na základě výsledků daňové kontroly dospěl k závěru, že stěžovatelka za příslušné zdaňovací období neoprávněně uplatnila daňový odpis i z částky 1 000 000,- Kč a daň jí dodatečně doměřil, za logicky vyplývající z provedeného dokazování a za zákonu odpovídající. Rovněž uvedl o jaká ustanovení zákona o dani z příjmu a zákona o správě daní a poplatků opřel své rozhodnutí.
Stěžovatelka se ústavní stížností dovolává porušení práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka využila možnosti se obrátit se svou žalobou k obecnému soudu, který její věc zákonu odpovídajícím způsobem projednal, nebylo porušení tohoto práva shledáno. Právo na spravedlivý proces samo o sobě negarantuje úspěch v řízení, ale je jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ustanovením čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení se stěžovatelka rovněž dovolává, je určeno, že daně mohou být ukládány na základě zákona, to znamená, že i způsob jejich výpočtu, vybírání atp. upravuje zákon. Jestliže je tedy daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanovena zákonem, jde o úpravu provedenou ústavním způsobem, přičemž, jak je uvedeno výše, nebyla zjištěna ani neústavnost interpretace příslušných zákonných ustanovení .
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu