ECLI:CZ:US:2003:4.US.507.02
sp. zn. IV. ÚS 507/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. A. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2002, čj. 22 Ca 86/2001-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2002, čj. 22 Ca 86/2001-30, kterým byla podle §250j odst. 1 o.s.ř. zamítnuta jeho žaloba o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 27. 12. 2000, čj. 4213/150/2000. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele (ručitele ve smyslu §57 odst. 5 zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "daňový řád") proti výzvě Finančního úřadu Ostrava 1 ze dne 14. 2. 2000, čj. 22707/00/388960/6291, k zaplacení daňového nedoplatku na daň z převodu nemovitostí ve výši 2,094.290,- Kč za daňového dlužníka - Kreditní banku P., a.s. - v likvidaci.
Stěžovatel tvrdí, že postupem Krajského soudu v Ostravě i postupem finančních orgánů došlo k porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 5, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedl, že dne 21. 12. 1995 uzavřel jako kupující s Kreditní bankou P., a.s., kupní smlouvu o převodu specifikovaných nemovitostí v k.ú. Moravská Ostrava. Dne 19. 7. 1996 bylo Finančnímu úřadu Ostrava 1 prodávajícím doručeno přiznání k dani z převodu nemovitostí a dne 21. 12. 1998 byl na majetek prodávajícího prohlášen konkurs, přičemž předmětná daň nebyla uhrazena. Dne 10. 2. 1999 správce daně vydal platební výměr na daň z převodu nemovitostí. Její výpočet, tj. zjištění 5 % ze základu, trval více než dva a půl roku, což je dle názoru stěžovatele neodůvodněně dlouhá doba. K výzvě správce daně na zaplacení daňového nedoplatku správkyně konkursní podstaty dne 7. 5. 1999 sdělila, že daň nemůže být uhrazena z majetku konkursní podstaty a že pohledávku je nutno přihlásit do konkursního řízení. Na základě toho dne 14. 2. 2000 správce daně vydal výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, proti níž stěžovatel podal odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím, jež bylo předmětem přezkumu správním soudem.
Stěžovatel především namítl nesprávný výklad právních předpisů aplikovaných v jeho věci orgány veřejné moci, zejména pokud dospěly k závěru, že nedošlo k přerušení daňového řízení v důsledku prohlášení konkursu. Stěžovatel je názoru opačného a tvrdí, že k přerušení daňového řízení došlo, daňová povinnost dosud nevznikla a neměla být vyměřena. Pokud by tato jeho námitka nebyla akceptována, namítl dále, že k uplatnění ručitelského závazku nemuselo dojít, resp. k němu došlo liknavostí Finančního úřadu v Ostravě, který neprovedl veškeré kroky k tomu, aby daňový nedoplatek byl včas uhrazen prodávajícím. Stěžovatel je dále přesvědčen, že daňová povinnost před prohlášením konkursu neexistovala, ale vznikla až vyměřením daně platebním výměrem. Fakticky se tedy jedná o pohledávku za podstatou (nikoliv pohledávku do podstaty), která může být uspokojena kdykoliv v průběhu konkursního řízení. Tento názor však orgány veřejné moci, dle stěžovatele v rozporu se zákonem, nesdílí. Stěžovatel uvedl, že prohlášením konkursu ztratil reálnou možnost vymoci svoji pohledávku za daňovým dlužníkem, čímž je velmi silně narušen princip rovnosti účastníků v právních vztazích. Finanční úřad postupoval v souladu se zákonem, nicméně v rozporu se smyslem a účelem čl. 4 odst. 4 Listiny. Stěžovatel je toho názoru, že ukládání daní by nemělo být v rozporu se zásadou obecné spravedlnosti a nemělo by být vůči ručitelům zneužíváno, jak tomu bylo v jeho případě. Krajskému soudu vytkl, že porušil ustanovení práva na soudní a jinou ochranu tím, že sice postupoval podle příslušných ustanovení o.s.ř. ohledně rozsahu přezkumné činnosti, avšak nezabýval se samotnou podstatou vzniklého sporu. To je ovšem, dle názoru stěžovatele, nedostatkem správního soudnictví, v němž se posuzuje stav v době vydání rozhodnutí, spíše po stránce formální než věcné a do podstaty sporu se většinou nejde. Stěžovatel se domnívá, že na veškeré jeho námitky nebylo reagováno v odůvodnění napadeného rozsudku.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele o porušení čl. 36 Listiny je nekonkrétní, neboť nespecifikuje, která konkrétní ústavní práva zaručená tímto článkem měla být porušena. Námitku, že se soud nezabýval podstatou sporu, považuje za nedůvodnou a poukázal na ust. §249 odst. 2 o.s.ř., dle něhož je plně v dispozici žalobce, jak zformuluje žalobní námitky a zda jimi "podstatu vzniklého sporu" postihne. Obdobně nekonkrétní je i námitka porušení čl. 37 Listiny. Nelze souhlasit ani s námitkou stěžovatele ohledně jeho nerovného postavení, neboť ve správním řízení byl jediným účastníkem a proto čl. 37 odst. 3 Listiny nemohl být porušen. Nedošlo ani k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť důvody, pro něž považuje krajský soud daň za uloženou na základě zákona, jsou zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku. K námitce porušení čl. 4 odst. 4 Listiny se nelze vyjádřit, neboť se týká postupu finančního úřadu. Stejně tak tvrzení, že krajský soud řádně neodůvodnil rozsudek, považuje účastník za neoprávněné a účelové.
Finanční ředitelství v Ostravě, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že v plném rozsahu odkazuje na napadené rozhodnutí a navrhlo, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 86/2001, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že jednotlivá tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod jsou obecná a jejich argumentace Ústavnímu soudu neumožňuje dospět k závěru, že k zásahu do ústavních práv v dané věci došlo. To se týká zejména blíže nezdůvodněného tvrzení o porušení čl. 4 odst. 4 Listiny. Tvrzením, že orgány veřejné moci nesprávně vyložily a aplikovaly zákon o konkursu a vyrovnání, daňový řád, případně další zákonné předpisy, čímž porušily čl. 11 odst. 5 Listiny, se stěžovatel fakticky domáhá, aby Ústavní soud v roli Nejvyššího správního soudu znovu posoudil zákonnost posouzení právních otázek správním soudem v předcházejícím řízení. Tato funkce však Ústavnímu soudu evidentně nepřísluší, jak zjevně plyne např. z čl. 83 Ústavy České republiky. Stejně tak Ústavní soud neshledal zásah do práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť již ze samotné skutečnosti, že ústavní stížností je napadáno rozhodnutí vydané ve správním soudnictví, vyplývá opak. Obdobně nemohl akceptovat ani tvrzení, že stěžovatel jako ručitel nemá vůbec žádnou možnost domáhat se vůči úpadci plnění, které za něj poskytl z důvodu ručení, čímž mělo dojít k zásahu do principu rovnosti účastníků zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud v tomto směru poukazuje, že cit. článek zaručuje rovnost účastníků v řízení, a nemá tedy na mysli jejich rovnost majetkovou či jinou. V čem pak měla být porušena rovnost účastníků v řízení před správním soudem, z odůvodnění ústavní stížnosti nevyplývá.
K námitce stěžovatele, že prohlášením konkurzu na majetek společnosti Kreditní banka P. a.s., se podle ust. §14 odst. 1 písm. c) zák.č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, přerušuje daňové řízení dnem prohlášení konkurzu, a daňová povinnost nemohla být tedy vyměřena, Ústavní soud uvádí, že podle ust. §40 odst. 11 zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), se prohlášením konkurzu daňové řízení nepřerušuje. Podle ust. §97 daňového řádu se ustanovení první až šesté části (tedy i ust. §40 odst. 1 cit. zák., obsažené v části třetí) daňového řádu použijí, pokud ustanovení části sedmé nebo zvláštní daňový zákon, nestanoví jinak. Vzhledem k tomu, že část sedmá daňového řádu nestanoví jinak a zákon o konkursu a vyrovnání není zvláštním daňovým zákonem, platí, že daňové řízení se prohlášením konkurzu nepřerušuje. Argumentace k této problematice, obsažená v rozsudku Krajského soudu v Ostravě, je sice postavena na jiném principu, který lze současně použít, avšak se stejným závěrem - daňové řízení se prohlášením konkurzu nepřerušuje, správce daně provádí veškeré úkony vůči dlužníkům i ručitelům, jakoby konkurz prohlášen nebyl. Výjimkou je pouze vymáhací řízení, které však vedeno nebylo a ani v průběhu konkurzu vedeno být nemohlo, vzhledem k ust. §14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání. Pokud se tedy daňové řízení prohlášením konkurzu nepřerušuje, mohl správce daně Finanční úřad v Ostravě I vyměřit daňovou povinnost k dani z převodu nemovitostí a to ve lhůtě tří let, jak je uvedeno v ust. §47 daňového řádu. Pokud tak správce daně učinil v této lhůtě, pak postupoval správně. Daňová povinnost byla prodávajícímu (úpadci) vyměřena platebním výměrem č. 990000240 dne 10.2.1999, splatnost daně byla stanovena ke dni 19.3.1999, tedy v zákonné lhůtě.
K námitce stěžovatele, že správce daně pochybil, když přihlásil pohledávku do konkurzního řízení, neboť se jednalo o pohledávku za podstatou a ta může být uspokojena kdykoliv v průběhu konkurzního řízení, Ústavní soud uvádí, že podle ust. §57 odst. 2 daňového řádu, které stěžovatel zřejmě přehlédl, daňová povinnost vzniká okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající daňovou povinnost podle tohoto zákona nebo zvláštních předpisů. Daňová povinnost v tomto případě vznikla okamžikem povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, tedy již v roce 1995 nebo 1996 (ze spisu není zřejmé), avšak zcela jistě již před prohlášením konkurzu na majetek prodávajícího. Vznikla-li daňová povinnost před prohlášením konkurzu, pak správce daně měl (a také tak učinil) tuto pohledávku (nesplacenou daň) přihlásit do konkursního řízení, neboť se jedná o pohledávku do podstaty ve smyslu §20 zákona o konkursu a vyrovnání.O pohledávku za podstatou by se jednalo v případě, kdyby skutečnosti zakládající daňovou povinnost nastaly po prohlášení konkurzu, tedy po dni 21.12.1998 (kdyby byl tedy vklad vlastnického práva povolen až po 21.12.1998). Z uvedeného tedy vyplývá, že daňová povinnost vznikla před prohlášením konkurzu na majetek úpadce (prodávajícího), tj. před 21.12.1998, stala se pohledávkou do podstaty a nebylo ji možno uspokojit v průběhu konkurzního řízení, jak se mylně domnívá stěžovatel. Daňové řízení se v průběhu konkurzu nepřerušuje. Z toho důvodu byl správce daně Finanční úřad v Ostravě I nucen vydat výzvu k úhradě této daně nejprve úpadci a když neuspěl (vzhledem k probíhajícímu konkursu), ve shodě s ust. §73 daňového řádu vyzval stěžovatele jako ručitele k úhradě daně z převodu nemovitostí. Skutečnost, že se stěžovatel jako kupující stal ručitelem za platbu daně z převodu nemovitostí, vyplývá z ust. §8 zák.č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu