ECLI:CZ:US:2003:4.US.513.02
sp. zn. IV. ÚS 513/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. T. R., advokátem, směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. května 2002, sp. zn. 3 To 43/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 50 T 14/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 25. července 2002 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku vrchního soudu, jímž byl změněn výrok krajského soudu o trestu propadnutí věci. V ostatních částech zůstal výrok soudu prvého stupně nezměněn a stěžovatel tak byl shledán vinným pro pokus o trestný čin vraždy dle ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin nedovoleného ozbrojování dle ustanovení §185 odst. 1 trestního zákona, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nepopírá skutek, který je mu kladen za vinu, poukazuje však na to, že jednání mohlo být posuzováno jako nedbalostní ublížení na zdraví, ve smyslu ustanovení §224 odst. 1 a 2 trestního zákona. Dále namítal, že soudy se nezabývaly všemi důkazy, zejména svědčícími v jeho prospěch. Odvolal se na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99, dle kterého lze ověřování nezaujatosti a věrohodnosti vypovídající osoby testovat dalším dokazováním. V jeho věci však byla jeho verze bez dalšího odmítnuta. Rovněž se odvolal na nález sp. zn. III. ÚS 398/97, dle kterého ani vysoký stupeň podezření nedává sám o sobě spolehlivý a zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu. V uvedeném postupu obecných soudů tedy shledal zásah do svých základních práv a svobod, zejména na rovnost v právech a na přístup k nezávislému soudu, zaručených v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K těmto zásahům mělo dojít tím, že obecné soudy při posuzování věci nepřihlédly ke všem důkazům, zejména svědčícím v jeho prospěch. V řízení nebyl veden spravedlivý proces tak, jak je popsán v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 463/2000. Dle jeho tvrzení soudy rovněž opomněly rozhodovat ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR a čl. 38 odst. 2 Listiny, když jím navržené důkazy byly bez dalšího odmítnuty, a byla odmítnuta i jeho verze konfliktu, který předcházel spáchání trestného činu.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Vrchní soud v Olomouci, prostřednictvím předsedy senátu 3 To. Ten uvedl, že v ústavní stížnosti jsou převážně uplatněny námitky vznesené již v řádném opravném prostředku, k nimž se vrchní soud vyjádřil v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Proto navrhl ústavní stížnost zamítnout.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil též vedlejší účastník - Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, prostřednictvím vrchního státního zástupce. Ten uvedl, že ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou. Obecné soudy se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, který ve své ústavní stížnosti nepřináší jiné argumenty než ty, které již uvedl v odvolání do rozsudku soudu prvého stupně. Vrchní soud v Olomouci, dle názoru vedlejšího účastníka, přesvědčivě vyložil, proč neuvěřil obhajobě a z jakých důvodů potvrdil rozhodnutí soudu nalézacího. Působení léku, který měl stěžovatel užívat, i jeho případné vedlejší účinky v kombinaci s alkoholem, soud zvážil dostatečně. Nelze pominout ani to, že tímto lékem vyvolaný třes a s tím související výstřel stěžovatel zmiňuje teprve po čtvrt roce od spáchání činu.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 14/2001. Po seznámení se s jeho obsahem i s ostatními podklady dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ve své judikatuře, která je obecně dostupná, Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, a jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje provádění důkazů a jejich hodnocení, neboť tato problematika je Ústavou ČR svěřena obecným soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90). V tomto postupu jsou pak soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 odst. 1). Ústavní soud se zaměřuje především na zkoumání procesní stránky věci, aby bylo každému zajištěno právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 odst. 1 Listiny a aby proces jako celek byl veden spravedlivě.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je závěr jeho a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. sp. zn. III. ÚS 23/93, viz. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zjevné, že námitkami týkajícími se léku, který stěžovatel užívá, se tento soud zabýval. Z předložených důkazů zjistil, že stěžovatel jej neměl u sebe bezprostředně před spácháním trestného činu. Ústavní soud neshledal, proč by závěry vrchního soudu vztahující se k vlivu léku na stěžovatelovo jednání, měly být považovány za mylné.
Posoudit závěry stěžovatele o tom, že jeho jednání mělo či mohlo být podřazeno spíše pod ustanovení §224 odst. 1 a 2 trestního zákona jako nedbalostní ublížení na zdraví, by spíše příslušelo Nejvyššímu soudu ČR, na který se stěžovatel mohl s touto námitkou obrátit v rámci dovolání, ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 lit. g) trestního zákona
K postupu obecných soudů, o kterém stěžovatel uvedl, že nerespektuje judikaturu Ústavního soudu, uvedenou zejména v rozhodnutích pod sp. zn. III. ÚS 463/2000, III. ÚS 51/96, III. ÚS 464/99 a III. ÚS 398/97, Ústavní soud konstatuje, že takové vady neshledal. Obecné soudy se zabývaly v dostatečné míře vznesenými námitkami. K rozsahu povinnosti soudů odůvodnit svůj postup do všech detailů a reagovat na všechny námitky se vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva, který např. v rozhodnutí Van Hurk ca Nizozemí, 1994, uvedl, že "tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje odpověď na každý argument". Rovněž ve věci Ruiz Torija a spol. ca Španělsko, 1994 tento soud uvedl, že "rozsah této povinnosti musí být analyzován ve světle okolností každého případu".
Ústavní soud neshledal postup obecných soudů za rozporný se základními právy a svobodami stěžovatele, tak jak je namítal. Za této situace a vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem proto shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu