ECLI:CZ:US:2003:4.US.514.02
sp. zn. IV. ÚS 514/02
Usnesení
IV. ÚS 514/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V. D., zastoupeného Mgr. I. D., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2002, čj 13 Co 160/2002-17, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2001, čj. 30 C 429/2000-10, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, čl. Ústavy 90 ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, kterými nebylo vyhověno jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a zamítnuta žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Stěžovatel nesouhlasí se stanoviskem soudů, dle kterého mu jeho majetkové poměry, při příjmu starobního důchodu ve výši 6 049,- Kč, umožňují uhradit soudní poplatek ve výši 300,- Kč a je přesvědčen, že soud objektivně neposoudil jeho ekonomickou situaci. Nesouhlasí ani s tím, že dle soudu dostatečně nezdůvodnil potřebu ustanovení zástupce z řad advokátů a podotýká, že o jeho ustanovení opakovaně žádal po výzvě soudu k odstranění vad žaloby právě proto, aby je kvalifikovaně mohl odstranit.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 30 C 429/2000, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že soud prvého stupně v řízení, v němž se stěžovatel domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši 1 000 000,- Kč s přísl. za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, nevyhověl žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění uvedl, že návrh stěžovatele na zahájení řízení, byť je dosud formálně neprojednatelný, je nutno z hlediska poplatkové povinnosti podřadit pod ust. §11 odst. 1 písm. g) o soudních poplatcích, ze kterého vyplývá, že toto řízení je osvobozeno od soudních poplatků a žalobce nestíhá povinnost úhrady soudního poplatku při jakémkoliv rozsahu tvrzené škody. Z oznámení o výši důchodu stěžovatele pak vyplývá, že stěžovatel má dostatečný, opakující se, příjem umožňující mu uhradit případné poplatky, které by nebylo možno zahrnout pod citované ustanovení zákona o soudních poplatcích, a to včetně poplatku ve výši 300,- Kč za postoupení věci mimo působnost Krajského soudu v Ostravě, o které stěžovatel požádal. Soud dále uvedl, že stěžovatel přes výzvu soudu ani obecným způsobem neuvedl konkrétní skutkové okolnosti, které by nasvědčovaly potřebě ustanovit stěžovateli zástupce z řad advokátů. Vzhledem k zákonnému osvobození od soudních poplatků a sociálním poměrům stěžovatele soud dospěl k závěru, že stěžovatel měl možnost sjednat si právní pomoc za úplatu alespoň v tom rozsahu, aby byly odstraněny vady návrhu na zahájení řízení, tak aby bylo možno posoudit, zda se ve věci jedná či nejedná o zcela zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Krajský soud prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a vzal při tom v úvahu i tvrzení stěžovatele, že vzhledem k exekučnímu provádění srážek ze mzdy činí jeho příjem 4 465,- Kč měsíčně.
Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatele, aby Ústavní soud přehodnotil závěry soudu, které v dané věci neshledaly důvody pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, stěžovatel přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již soudy vypořádaly, a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak bylo výše uvedeno, nepřísluší.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se požadavky stěžovatele odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry náležitým způsobem v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. odůvodnily. V situaci, kdy řízení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem je přímo ze zákona (ust. §11 odst. 1 písm. g) o soudních poplatcích) osvobozeno od soudních poplatků a posouzení podmínek aplikace §138 o.s.ř., v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, zda poměry účastníka řízení opodstatňují částečné nebo úplné osvobození od soudních poplatků, a posoudil, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, nelze závěry soudů považovat za nezákonné či dokonce protiústavní. Obdobně soudy dostatečně objasnily z jakých důvodů nebyly shledány zákonné předpoklady pro postup soudu dle §30 o.s.ř., tedy pro ustanovení zástupce z řad advokátů.
Pouhá skutečnost, že soud neshledal důvody pro aplikaci ust. §138 a §30 o.s.ř., tak sama o sobě není způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obdobně Ústavní soud neshledal ani blíže nekonkretizované porušení práva, chráněného čl. 37 Listiny základních práv a svobod, stěžovatelem patrně dovozované pouze z pro něj nepříznivého závěru soudů.
V daném případě tak nelze konstatovat, že by stěžovateli pro jeho majetkové poměry bylo bráněno v uplatnění jeho práva, neboť soudy postupovaly v intencích zákona, svůj právní závěr řádně zdůvodnily, a jejich postup proto nelze hodnotit jako libovolný či dokonce svévolný, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu