ECLI:CZ:US:2003:4.US.522.02
sp. zn. IV. ÚS 522/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti D. R., zastoupeného JUDr. A. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2002, čj. 30 Ca 282/2001-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2002, čj. 30 Ca 282/2001-35, kterým bylo k jeho námitkám podle §13 zák.č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto, že shromáždění konané dne 1. 9. 2001 v ulici Hradecká ve Vysokém Mýtě bylo rozpuštěno v souladu se zákonem.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo pokojně se shromažďovat zakotvené v čl. 19 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Ve skutečnosti, na kterou byl při ohlášení shromáždění upozorněn přípisem Městského úřadu Vysoké Mýto ze dne 10. 5. 2001, tedy že k případnému zvláštnímu užití silnice či místní komunikace při pořádání shromáždění je za podmínek obsažených v ust. §25 zák.č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, třeba povolení silničního správního úřadu, spatřuje porušení čl. 19 odst. 2 Listiny, který výslovně uvádí, že shromáždění nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy. Stěžovatel popsal skutkové okolnosti týkající se rozpuštění předmětného shromáždění a vyjádřil nesouhlas s právním posouzením věci, zejména z hlediska naplnění podmínek pro rozpuštění shromáždění. Je toho názoru, že podmínka povolení zvláštního užívání pro shromáždění konané na veřejné komunikaci není ústavně konformní a jeví se jako obcházení smyslu Ústavy. V tomto smyslu pak předestřel vlastní výklad výše cit. shromažďovacího zákona a uvedl vlastní právní názor na věc.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel obsáhle opakuje a rozvádí právní argumentaci, kterou použil již v řízení před soudem. Z toho důvodu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl, případně odmítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 282/2001, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci správním soudem a zejména pak, aniž by to stěžovatel v odůvodnění své stížnosti výslovně tvrdil, pochybnost o ústavnosti §25 zák.č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, především pokud stanoví, že ke zvláštnímu užívání dálnice, silnice a místní komunikace pořádáním sportovních, kulturních, náboženských, zábavních a podobných akcí, jestliže by jimi mohla být ohrožena bezpečnost nebo plynulost silničního provozu, je třeba zvláštního povolení silničního správního úřadu. Zde je namístě uvést, že ústavností cit. ustanovení zákona by se Ústavní soud mohl zabývat jen při splnění podmínek uvedených v ust. §74 a §78 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). V daném případě však stěžovatel návrh na zrušení cit. ustanovení zákona o pozemních komunikacích spolu s ústavní stížností nepodal (§74 zákona), stejně tak ani senát Ústavního soudu při projednávání ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že uplatněné ustanovení zákona o pozemních komunikacích je neústavní (§78 odst. 2 zákona). Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že poslední věta v čl. 19 odst. 2 Listiny má na mysli právě případy obdobné povolování zvláštního užívání komunikací. Dle názoru Ústavního soudu cit. ustanovení Listiny obsahuje ústavní požadavek, kterého musí dbát především zákonodárce při zákonné úpravě shromažďovacího práva, t.č. představované zejména zákonem č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů, který zcela jednoznačně stanoví princip oznamovací a nikoli povolovací (viz. např. nález ve věci Pl. ÚS 40/95, uveřejněný pod č. 30 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 5, str. 249 a násl.). Skutečnost, že ke zvláštnímu užívání silniční komunikace je třeba povolení silničního správního úřadu, je tudíž projevem ústavně akceptovatelného omezení práva pokojně se shromažďovat, předpokládaného první větou čl. 19 odst. 2 Listiny. Uvedené skutečnosti jsou ostatně dostatečně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku. Právo občanů České republiky užívat veřejná prostranství pro vyjádření svých názorů může být tedy regulováno ve veřejném zájmu; toto právo není absolutní, ale relativní a může být vykonáváno s respektem a přihlédnutím k právům jiných občanů. Z uvedeného tedy vyplývá, že ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry správního soudu a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před tímto soudem a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z těchto důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení jeho práva pokojně se shromažďovat, zakotveného v čl. 19 Listiny, jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu